ECLI:CZ:NS:2015:25.CDO.1493.2015.1
sp. zn. 25 Cdo 1493/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce M. S. , zastoupené JUDr. Janem Vokálem, advokátem se sídlem Brno, Bratislavká 12, proti žalovanému J. V. , zastoupenému JUDr. Petrem Novákem, advokátem se sídlem Brno, Kounicova 11, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 6 C 184/2008, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. 9. 2012, č.j. 17 Co 368/2011-97, ve znění opravného usnesení ze dne 5. 12. 2012, č.j. 17 Co 368/2011-107, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala na žalovaném zaplacení 240.000,- Kč s příslušenstvím, představující jednorázové odškodnění za usmrcení jejího otce R. S. žalovaným, který dne 27. 9. 2006 otce žalobkyně napadl a udeřil ho kusem dřeva do hrudníku, čímž mu způsobil mimo jiné krvácení do dutiny břišní, v jehož důsledku otec žalobkyně zemřel.
Okresní soud v Břeclavi rozsudkem ze dne 11. 7. 2011, č.j. 6 C 184/2008-75, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 120.000,- Kč s příslušenstvím, ve zbylé částce 120.000,- Kč s příslušenstvím žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Z rozsudku Krajského soudu v Brně sp. zn. 8 To 105/2008 zjistil, že žalovaný byl uznán vinným trestným činem úmyslného ublížení na zdraví, kterého se dopustil dne 27. 9. 2006, kdy po předchozí slovní rozepři se sousedem R. S. (dále jen „poškozený“) jej napadl kusem dřeva tak, že ho udeřil do levé části hrudníku, způsobil mu zlomeninu 6. až 9. žebra vlevo s citelným omezením v obvyklém způsobu života poškozeného po dobu nejméně 4 týdnů. Následně, již bez zavinění žalovaného, v důsledku předchozího chorobného stavu poškozeného došlo též k trhlině a zhmoždění sleziny a krvácení do dutiny břišní a v důsledku vleklé choroby po cirhóze jater došlo i k současnému masivnímu krvácení do trávicího traktu, přičemž poškozený vyhledal lékařské ošetření až dne 29. 9. 2006, a to za situace, kdy se rozvinul šokový stav, který se již lékařskou péčí nepodařilo zvládnout a poškozený dne 29. 9. 2006 zemřel. Ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví vyplynulo, že bezprostřední příčinou smrti poškozeného byl šokový stav způsobený velkou ztrátou krve při krvácení do dutiny břišní a trávicího traktu, když krvácení do dutiny břišní bylo úrazového původu, tj. bylo způsobenou trhlinou sleziny po úderu žalovaného, a krvácení do trávicího traktu bylo chorobného původu, neboť nastalo z jícnových varixů při cirhóze jater poškozeného. Na smrti otce žalobkyně se tak přibližně stejnou měrou spolupodílel jeho chorobný zdravotní stav, tj. cirhóza jater i úrazové změny nastalé po fyzickém útoku ze strany žalovaného. Soud dospěl k závěru, že smrt poškozeného způsobilo i jednání žalovaného, byť zde došlo k určitému časovému souběhu mezi krvácením do dutiny břišní pro poškození sleziny a krvácením z jícnových varixů do trávicího traktu. Podle soudu však sám poškozený nemohl ihned vědět, i když u něj určité bolesti přetrvávaly, o vážnosti svého zdravotního stavu a kumulaci obou příčin, když rozsah krvácení byl již následně takový, že následku smrti nemohli lékaři zabránit. Tento podíl na poškození zdraví stanovil soud ve výši 50 %, a tedy přiznal žalobci ze žalované částky jednu polovinu.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 18. 9. 2012, č.j. 17 Co 368/2011-97, ve znění opravného usnesení ze dne 5. 12. 2012, č.j. 17 Co 368/2011-107, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadených výrocích I. (vyhovujícím) a III. (nákladovém) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Uplatněný nárok posoudil podle §444 odst. 3 obč. zák., ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaný zaviněným protiprávním jednáním způsobil úmrtí otce žalobkyně. Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně v tom směru, že na smrti poškozeného se přibližně stejnou měrou spolupodílel jeho chorobný stav, který zapříčinil krvácení do trávicího traktu z jícnových varixů při cirhóze jater, kterou trpěl, a úrazové změny, které vedly ke krvácení do dutiny břišní v důsledku fyzického útoku žalovaného. Souhlasil i se stanovenou mírou spoluúčasti na smrti poškozeného v rozsahu 50 % a tomu odpovídající výší nároku na náhradu škody.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a podává je z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Vytýká odvolacímu soudu nesprávný závěr týkající se existence příčinné souvislosti mezi jednáním žalovaného a úmrtím poškozeného vzhledem k závěru Krajského soudu v Brně vyslovenému v rozsudku sp. zn. 8 To 105/2008, v němž nebylo shledáno, že by žalovaný smrt poškozeného zavinil, či se na ní podílel. Argumentoval tím, že krvácivé zranění sleziny, které se podílelo na smrti poškozeného v kombinaci s čistě chorobným krvácením z jícnových varixů, bylo způsobeno v důsledku předchozího chorobného stavu poškozeného, když nebýt jeho rozsáhlé choroby, tak by k poškození sleziny dojít nemohlo. Soudy obou stupňů měly podle dovolatele vycházet z jednoznačného závěru, učiněného soudy v trestním řízení, že žalovaný není odpovědný za smrt poškozeného, a nepřísluší jim v této souvislosti tento závěr přezkoumávat a naopak dovozovat příčinnou souvislost mezi jednáním žalovaného a smrtí poškozeného. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů nižších instancí zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení; současně navrhuje odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Vzhledem k tomu, že dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno před 1. 1. 2013, Nejvyšší soud o něm rozhodl podle dosavadních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 – srov. čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. – dále opět jen „o. s. ř.“).
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu je třeba posoudit podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Toto ustanovení bylo sice nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušeno uplynutím dne 31. 12. 2012, do té doby však bylo součástí právního řádu a je nadále použitelné nejen pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. 12. 2012 (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11), nýbrž i pro posouzení dovolání podaných po tomto datu, směřují-li proti rozhodnutí odvolacího soudu vydanému před tímto datem, když nová právní úprava dovolacího řízení, která částečně zrušenou úpravu nahradila, se uplatní se zřetelem k citovanému čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb. až u dovolání podaných proti rozhodnutím vydaným po 1. 1. 2013.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), avšak směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Řídí-li se přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., je dovolání přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a současně se musí jednat o právní otázky zásadního významu.
Podle §135 odst. 1 o. s. ř. je soud v občanském soudním řízení vázán rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal.
Soud je ve smyslu uvedeného ustanovení vázán pouze výrokem (nikoliv odůvodněním) trestního rozsudku. Z výroku o vině je pak nutno vycházet jako z celku a brát v úvahu jeho právní i skutkovou část s tím, že řeší naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu konkrétním jednáním pachatele. Rozsah vázanosti rozhodnutím o tom, že byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal, je tedy dán tím, do jaké míry jsou znaky skutkové podstaty trestného činu zároveň významnými okolnostmi pro rozhodnutí o uplatněném nároku (srov. např. zprávu Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24. 10. 1979, sp. zn. Cpj 35/78, uveřejněnou pod č. 22/1979 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 242/2004, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“ – pod C 2776). Soud však není vázán zprošťujícím rozsudkem vydaným v trestním řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 1966, sp. zn. 4 Cz 30/66, publikovaný pod č. 58/1966 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2368/98), tím méně je pak vázán odůvodněním rozhodnutí vydaného v trestním řízení, pokud jde o odpovědnost za škodu. Zatímco v trestním řízení je třeba k odsouzení, aby zástupce obžaloby prokázal všechny znaky skutkové podstaty trestného činu včetně zavinění, a platí zásada „in dubio pro reo“ (v pochybnostech ve prospěch obviněného), v občanském soudním řízení provádí soud (zásadně k návrhu účastníků) vlastní dokazování, jež je oprávněn (mimo rámec výše vymezené vázanosti trestním rozsudkem) hodnotit nezávisle na výsledcích trestního řízení, a důkazní břemeno o tom, že škodu nezavinil, má žalovaný (§420 odst. 3 obč. zák.).
Soud v civilním řízení tak není v projednávané věci vázán závěrem trestního rozsudku v tom směru, že by nemohl posuzovat splnění předpokladů odpovědnosti žalovaného za škodu způsobenou usmrcením jiného včetně příčinné souvislosti mezi jednáním žalovaného a smrtí poškozeného. Bylo-li výrokem trestního rozsudku konstatováno, že žalovaný se dopustil zaviněného protiprávního jednání, jímž způsobil poškozenému újmu na zdraví, pak pouze v tomto směru je civilní soud trestním rozsudkem vázán, nikoli však již v posouzení otázky, zda ono protiprávní jednání bylo také příčinou (jednou z příčin) smrti poškozeného. Námitky žalovaného v tomto směru nejsou námitkami proti právním závěrům, a nemohou tedy ani představovat právní otázku zásadního významu, jak vyžaduje k založení přípustnosti dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.
Dovolatel zásadní právní význam spatřuje v otázce příčinné souvislosti mezi fyzickým napadením poškozeného a jeho úmrtím, neboť samotné napadení nezpůsobilo úmrtí poškozeného, což podle jeho přesvědčení vyplývá z odůvodnění trestního rozsudku sp. zn. 8 To 105/2008. Existence příčinné souvislosti je otázkou skutkovou, neboť v řízení se zjišťuje, zda protiprávní úkon škůdce a vzniklá škoda na straně poškozeného jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku. Příčinná souvislost musí být prokázána, a v tomto směru jde o otázku skutkových zjištění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, publikovaný v Souboru pod C 1025, nebo rozsudek ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 3334/2006). Právní posouzení příčinné souvislosti spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 3334/2006, Soubor C 5514). K založení obecné odpovědnosti za škodu stačí, je-li porušení právní povinnosti jednou z příčin vzniku škody, a to důležitou, podstatnou a značnou, a nelze ji vylučovat jen proto, že toto jednání či opomenutí dovršilo již stávající nepříznivý zdravotní stav poškozeného (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 1990, sp. zn. 1 Cz 59/90, uveřejněného pod č. 21/1992 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V daném případě tedy šlo o otázku příčinné souvislosti mezi úmrtím poškozeného coby škodlivým následkem a konkrétním jednáním žalovaného (škůdce), ve formě fyzického útoku, jakožto příčiny, popř. jedné z příčin. V tomto směru při právním vymezení okolností významných pro založení příčinného vztahu odvolací soud nepochybil a přezkum skutkových zjištění učiněných v řízení, z nichž odvolací soud při svém rozhodnutí vycházel, je v dovolacím řízení vyloučen (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Jelikož není důvod pro závěr, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam a dovolání neobsahuje způsobilé dovolací důvody, je zřejmé, že dovolání v rozsahu, v němž byla přípustnost dovolání posuzována podle §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř., směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaný nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalobkyni žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. srpna 2015
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu