ECLI:CZ:NS:2015:25.CDO.1856.2014.1
sp. zn. 25 Cdo 1856/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce R. H. , zastoupeného JUDr. Pavlou Nechanickou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Klimentská 1216/46, proti žalované Ústřední vojenské nemocnici Praha, se sídlem v Praze 6, U Vojenské nemocnice 1200, IČO 61883082, zastoupené JUDr. Magdou Adamovou, advokátkou se sídlem v Praze 6, U Vojenské nemocnice 1200/1, o náhradu škody na zdraví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 33 C 37/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. července 2012, č. j. 39 Co 476/2008-154, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 15.875,- Kč k rukám JUDr. Magdy Adamové, advokátky se sídlem v Praze 6, U Vojenské nemocnice 1200/1, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 31. 7. 2007, č. j. 33 C 37/2005-75, ve spojení s opravným usnesením ze dne 18. 9. 2008, č. j. 33 C 37/2005-93, zamítl žalobu na zaplacení 1.139.522 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení a o soudním poplatku. Vyšel ze zjištění, že žalobce se v r. 2003 podrobil v žalované nemocnici extrakci všech zubů moudrosti, přičemž extrakce dolních zubů byla z lékařského hlediska nezbytná a vzhledem k prognóze budoucích problémů byla provedena i extrakce horních zubů. Následně vznikla komplikace – komunikace ústní a čelistní dutiny spojená se záněty a bolestmi, které byly opakovaně operativně odstraňovány. Léčebné postupy i následná pooperační léčba byly provedeny lege artis, komplikace nevznikly pochybením lékařů. Nebylo zjištěno, že by žalobce podepsal tzv. informovaný souhlas s operací, bylo však prokázáno, že před zákrokem byl ústně lékařem poučen o možném vzniku těchto komplikací. Soud posoudil nárok žalobce na náhradu škody na zdraví podle §420 obč. zák., §23 odst. 1 zákona č. 20/1966 Sb. a čl. 5 úmluvy publikované pod č. 96/2001 Sb. mezinárodních smluv (dále jen „Úmluva o biomedicíně“) a dospěl k závěru, že žalovaná neodpovídá za škodu na zdraví žalobce, neboť její zaměstnanci postupovali správně, neporušili žádnou právní povinnost a nedostatek písemné formy informovaného souhlasu nebyl v bezprostředním příčinném vztahu se vzniklou škodou.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 4. 2009, č. j. 39 Co 476/2008-110, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že základ nároku je důvodný. Poté, co byl tento rozsudek rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. ledna 2012, č. j. 25 Cdo 5157/2009-134, zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení, Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. července 2012, č. j. 39 Co 476/2008-154, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil, změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Po zopakování dokazování zejména výslechem svědků se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, že žalobce byl o zákroku a o jeho možných rizicích poučen a souhlasil s jeho provedením. Lékaři žalované při zákrocích postupovali správně, proto není dána odpovědnost žalované podle §420 obč. zák., a její odpovědnost by nebyla založena ani případným nedostatkem informovaného souhlasu, neboť absence poučení není příčinou škody, jež vznikla v důsledku rizika spojeného s indikovanou operací.
Tento rozsudek napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a podává jej z důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v tom, že odvolací soud v rozporu s hmotným právem řešil právní otázky týkající se předchozího souhlasu pacienta s provedením lékařského zákroku. Namítá, že žalovaná nesplnila řádně povinnost plně informovat pacienta před zákrokem, a poukazuje na čl. 5 Úmluvy o biomedicíně, podle něhož souhlas pacienta musí být informovaný a tato skutečnost musí být ze strany zdravotnického zařízení prokázána. Odvolacímu soudu vytýká, že se dostatečně nezabýval tím, zda souhlas žalobce k provedení operačního zákroku lze považovat za platný právní úkon, a že nesprávně vyložil §23 zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, který ukládá zdravotnickému zařízení povinnost pacienta dostatečně a srozumitelně poučit. Za protiprávní jednání je nutno považovat jakýkoliv zákrok na těle pacienta, který byl proveden bez řádného informovaného souhlasu. I pokud byl zákrok proveden lege artis, veškeré zdravotní komplikace jsou v příčinné souvislosti s neoprávněným zásahem do tělesné integrity a se vzniklou škodou na zdraví žalobce. Namítá, že důkazní břemeno o tom, zda žalobce byl či nebyl řádně o zákroku informován, měl odvolací soud rozložit mezi účastníky sporu a nedostatek písemného záznamu o poučení ve zdravotnické dokumentaci měl být přičten k důkazní tíži žalované. Neexistenci písemného informovaného souhlasu odvolací soud dostatečně právně nezhodnotil a nevzal v úvahu, že žalovaná v době provedení zákroku vydala vnitřní směrnici, která ukládala pracovníkům žalované provádět výkony zdravotní péče pouze s informovaným souhlasem pacienta a pro určité zákroky ukládala povinnost písemné formy souhlasu. Dovolatel nesouhlasí s výrokem o náhradě nákladů řízení a namítá, že náklady vynaložené nemocnicí na zastoupení advokátem nelze považovat za potřebné k účelnému uplatnění či bránění práva za situace, že žalovaná má vlastní právní oddělení. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že fakta v něm uváděná neodpovídají skutečnosti a jsou rovněž nesprávně hodnocena podle §23 zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, a podle Úmluvy o biomedicíně. Rozsah poučení pacienta byl v průběhu řízení opakovaně prokázán a byly provedeny výslechy všech operatérů, kteří prováděli žalobci operativní zákroky. Písemná forma poučení a souhlasu pacienta byla uzákoněna s účinností od 1. 4. 2012 zákonem č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách. Navrhla, aby dovolací soud dovolání zamítl jako nedůvodné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou – účastníkem řízení, zastoupeným advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Vzhledem k tomu, že dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu byl vydán dne 18. července 2012, postupoval Nejvyšší soud podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „o. s. ř.“) - srov. čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu se v dané věci řídí ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Podle tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Toto ustanovení bylo nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušeno k 31. 12. 2012, do té doby však bylo součástí právního řádu, a je tedy pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. 12. 2012 nadále použitelné (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné jen pro řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. ust. §241a odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o právní otázky zásadního významu. Dovolací soud je dovolacími důvody vázán (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Napadené rozhodnutí vychází ze skutkového závěru, že před udělením souhlasu s vykonáním zákroku byl žalobce lékařem řádně poučen a svůj souhlas se zákrokem udělil ústní formou. Pokud dovolatel zpochybňuje zjištěný skutkový stav, který byl podkladem pro právní posouzení věci, tyto skutkové námitky nemohou být právní otázkou zásadního významu ve smyslu §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., neboť spadají pod dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), který v dovolání, jehož přípustnost se posuzuje podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nelze úspěšně uplatnit, jak je uvedeno přímo v ust. §237 odst. 3 o. s. ř.
Pokud jde o právní stránku věci, je třeba uvést, že dovolatel při konstrukci právních otázek, jež předkládá k dovolacímu přezkumu, vychází z jiného skutkového stavu, než jak byl zjištěn soudy nižších stupňů a jak se stal podkladem pro jejich rozhodnutí. Ve vztahu k jeho případu jsou tak tyto právní otázky, týkající se provedení lékařského zákroku bez předchozího souhlasu pacienta, pouze otázkami hypotetickými. Právní otázky formulované v dovolání vycházejí z tvrzení, že žalobce udělil souhlas se zákrokem bez předchozího poučení a řádné informace, tedy z odlišného skutkového stavu, než jaký byl soudy v řízení zjištěn, nemají proto pro rozhodnutí v dané věci zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. a na jejich řešení napadené rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá.
Ostatně nejedná se ani o právní otázky, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly řešeny nebo jsou rozhodovány rozdílně, nebo které by měly být posouzeny jinak. Dovolací soud se výkladem Úmluvy o biomedicíně ve svých rozhodnutích již zabýval (např. rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 1555/2005, sp. zn. 25 Cdo 1381/2013, popř. i sp. zn. 25 Cdo 2800/2011, a sp. zn. 25 Cdo 1085/2011), a rovněž i v předchozím zrušujícím rozhodnutí (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. ledna 2012, sp. zn. 25 Cdo 5157/2009).
Jak vyplývá z výše uvedeného, dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné, a přípustné není ani proti výrokům o náhradě nákladů řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 29 Odo 870/2004), Nejvyšší soud proto dovolání odmítl podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §146 odst. 3 o. s. ř. a §151 odst. 2 věty první před středníkem o. s. ř. Žalovaná má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, které sestávají z odměny za zastupování advokátem za jeden úkon (vyjádření) v částce 12.820,- Kč, určené podle §7 bodu 6. vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášky č. 399/2010 Sb. (srov. č. II. vyhlášky č. 486/2012 Sb.), z náhrady hotových výdajů podle §13 odst. 3 této vyhlášky v částce 300,- Kč a z náhrady za daň z přidané hodnoty v sazbě 21 % ze součtu obou částek podle §137 odst. 3 o. s. ř. (2.755,- Kč), celkem tedy 15.875,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. května 2015
JUDr. Marta Škárová
předsedkyně senátu