ECLI:CZ:NS:2015:25.CDO.19.2012.1
sp. zn. 25 Cdo 19/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce WS International, a. s. , IČO 26222540, se sídlem Hodonín, Perunská 2, zastoupeného JUDr. Petrem Dítětem, advokátem se sídlem Olomouc, Horní náměstí 19, proti žalovanému městu Šlapanice , se sídlem úřadu Šlapanice, Masarykovo náměstí 100/7, zastoupenému JUDr. Radkem Ondrušem, advokátem se sídlem Brno, Těsnohlídkova 9, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 8 C 1105/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 6. 2011, č.j. 44 Co 116/2010-541, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 15.536,- Kč k rukám JUDr. Radka Ondruše, advokáta se sídlem Brno, Těsnohlídkova 9, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal náhrady škody, jež mu měla vzniknout zbytečným vynaložením nákladů na právní zastoupení a činnost kanceláře architektů za účelem plánované výstavby administrativního a skladovacího areálu částečně i na pozemku p.č. 1259/1 v k.ú. Š., s odůvodněním, že žalovaný svým jednáním zavinil vynaložení uvedených nákladů.
Okresní soud Brno-venkov rozsudkem ze dne 27. 11. 2009, č.j. 8 C 1105/2003-471, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 1.058.950,- Kč s příslušenstvím, dále zamítl žalobu v části, v níž se žalobce domáhal na žalovaném zaplacení 1.047.000,- Kč s příslušenstvím, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud zjistil, že dne 16. 8. 2000 byla uzavřena smlouva o uzavření budoucí kupní smlouvy mezi třemi smluvními stranami, a to společností WS Teleshop Development, s. r. o., žalovaným městem Šlapanice a Metropolitní kapitulou u svatého Václava v Olomouci. Účelem smlouvy bylo zajistit společnosti WS Teleshop Development, s. r. o., právo na koupi části pozemku p.č. 1259/1 v k.ú. Š., k níž bylo v době uzavření smlouvy vlastnické právo zapsáno ve prospěch žalovaného s tím, že na tomto pozemku vázla blokace z důvodu nedořešených církevních restitucí ve smyslu ustanovení §29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku. Dne 3. 9. 2000 uzavřela společnost WS Teleshop Development, s. r. o., se žalobcem smlouvu o spolupráci v oblasti výstavby, jejímž předmětem byla spolupráce při vybudování administrativního a skladovacího areálu, mj. na části předmětného pozemku, přičemž žalobce se zavázal vybudovat areál sám na vlastní náklady a nebezpečí, a WS Teleshop Development, s. r. o., se zavázala umožnit realizaci stavby na předmětném pozemku. Soud shledal smlouvu o uzavření budoucí kupní smlouvy ze dne 16. 8. 2000 od počátku neplatnou z důvodu nemožnosti plnění ve smyslu §37 odst. 2 obč. zák., neboť pozemek, který měl být předmětem budoucí kupní smlouvy, přešel na statutární město Brno podle zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku ČR do vlastnictví obcí, účinností tohoto zákona, tj. zpětně dnem 24. 5. 1991, a na straně žalovaného shledal odpovědnost za vzniklou škodu podle §420 obč. zák. v důsledku porušení tzv. prevenční povinnosti ve smyslu §415 obč. zák. Dovodil, že žalovaný, který již v lednu 2000 věděl o uplatněném restitučním nároku města Brna na předmětný pozemek, neměl smlouvu o smlouvě budoucí vůbec uzavírat, a pokud tak již učinil, měl zbývající smluvní strany informovat o změně vlastnictví předmětného pozemku. Zavinění žalovaného bylo shledáno v jeho vztahu k protiprávnímu jednání ve formě vědomé nedbalosti, neboť žalovaný věděl, že svým jednáním může způsobit škodu, avšak bez přiměřených důvodů spoléhal na to, že ji nezpůsobí. Jako nerozhodnou posoudil soud prvního stupně skutečnost, že žalobce nebyl smluvní stranou smlouvy o smlouvě budoucí, a to proto, že žalobce byl smluvně vázán k výstavbě areálu se společností WS Teleshop Development, s. r. o., jež byla smluvní stranou, a za tímto účelem vynaložil předmětné náklady.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 29. 6. 2011, č.j. 44 Co 116/2010-541, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl i co do částky 1.058.950,- Kč, a uložil žalobci povinnost nahradit žalovanému náklady řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud zdůraznil, že vlastnictví předmětného pozemku nebylo převedeno (na základě právního úkonu) na jiný subjekt, ale přešlo (na základě právní skutečnosti) ze zákona č. 172/1991 Sb. bez ohledu na vůli povinného subjektu věc vydat, když souhlasné prohlášení o přechodu vlastnictví ze dne 12. 11. 2001 sloužilo pouze jako podklad pro změnu zápisu v katastru nemovitostí. V této skutečnosti nelze podle odvolacího soudu spatřovat protiprávní jednání žalovaného, respektive porušení jeho smluvní povinnosti. Podle odvolacího soudu nárok na náhradu škody ve smyslu ustanovení §42 obč. zák. by svědčil pouze přímému účastníku neplatné smlouvy, za kterého však nelze považovat žalobce, který uzavřel dne 3. 9. 2000 se společností WS Teleshop Development, s. r. o., tedy s jednou ze smluvních stran shora uvedené trojstranné smlouvy, smlouvu o spolupráci v oblasti výstavby. Porušení smluvní povinnosti nelze spatřovat ani v porušení stanoviska k záměru výstavby ze dne 12. 7. 2001, jímž žalovaný jako obec a účastník řízení o umístění stavby a nikoli jako vlastník pozemku pouze sdělil své souhlasné stanovisko k umístění stavby na území obce, aniž by bylo možno dovozovat též povinnost umožnit realizaci této stavby. Ze strany žalovaného nedošlo podle soudu ani k porušení závazku ze smlouvy o smlouvě budoucí kupní, když závazek převést pozemek by žalovanému teprve vznikl na základě písemné výzvy ze strany WS Teleshop Development, s. r. o., k uzavření kupní smlouvy, jež by byla uplatněna do 6 měsíců ode dne, kdy by došlo ke zproštění zákazu podle §29 zákona č. 229/1991 Sb. převést nemovitost do vlastnictví jiné osoby, jak vyplývá z čl. IV. předmětné smlouvy. Předmětná smlouva navíc nezavazovala žalovaného k umožnění realizace stavby, ale pouze k zajištění práva na koupi pozemku p. č. 1259/1 v k. ú. Š. Odvolací soud tak neshledal na straně žalovaného takové okolnosti, které by vedly k závěru o porušení právní povinnosti vyplývající ze smlouvy či jiného závazkového právního vztahu, a tedy ani k závěru o odpovědnosti za škodu z neplatného právního úkonu ve vztahu k žalobci. Odvolací soud též upozornil na skutečnost, že žalobce od samého počátku, kdy činil přípravné kroky k uskutečnění výstavby, věděl, že by stavěl na cizím pozemku, a pokud spoléhal na svého smluvního partnera, tj. WS Teleshop Development, s. r. o., že mu realizaci stavby na jeho náklady zajistí, bylo jeho rozhodnutí ohledně výstavby vysoce riskantní, neboť neměl žádné záruky, že se jeho záměr zdaří a vynaložené náklady nebudou marné.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., a podává je z důvodů vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nesprávného právního posouzení věci a dále z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Vytýká odvolacímu soudu, že přes změnu právního posouzení věci jej nepoučil podle §213b o. s. ř., ani se procesně nevypořádal se situací, kdy v důsledku odlišného právního posouzení věci se žalobci objektivně nedostalo poučení ze strany soudu prvního stupně podle §118a odst. 1 až 3 o. s. ř., ani jej neseznámil se svým odlišným právním názorem na věc, v čemž dovolatel spatřuje vadu řízení a procesní pochybení, které jej zbavilo možnosti účinně uplatnit nové skutečnosti a důkazy. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o nedostatku pasivní věcné legitimace žalovaného, který se podle dovolatele dopustil porušení svých povinností ze smlouvy vůči společnosti Schweizer, s. r. o., (dříve WS Teleshop Development, s. r. o.), tak i povinností ze zákona vůči žalobci, a to minimálně porušení obecné prevenční povinnosti podle §415 obč. zák., když dne 14. 5. 2001 souhlasil s vydáním předmětného pozemku statutárnímu městu Brnu a dne 11. 7. 2001 udělil souhlas s umístěním stavby logistického centra. Za nesprávný označuje i názor odvolacího soudu, že souhlas vlastníka s umístěním stavby je jen důsledkem účasti obce na územním řízení. Dovolatel spatřuje v jednání žalovaného porušení povinností z trojstranné smlouvy o uzavření budoucí kupní smlouvy, respektive její počáteční neplatnosti zaviněné žalovaným, i v porušení prevenční povinnosti žalovaného vůči žalobci, když podporoval žalobce ve výstavbě jeho logistického areálu, přestože si musel být vědom, že předmětný pozemek mu nenáleží a žalobce nebude moci výstavbu realizovat. S poukazem na judikaturu Nejvyššího soudu dovozuje, že má právo na náhradu škody, i když nebyl stranou trojstranné smlouvy o smlouvě budoucí kupní, a tedy ani spolukontrahentem žalovaného. Za nepřípadný považuje odkaz odvolacího soudu na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1097/2002, neboť toto rozhodnutí nevylučuje odpovědnost za škodu způsobenou porušením smluvní povinnosti i vůči osobě, která účastníkem smlouvy nebyla. Navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání vyvracel opodstatněnost žaloby s tím, že žalobcem uplatněné skutkové okolnosti nebyly způsobilé vyvolat škodu na majetku žalobce, a chybí tak i kauzální nexus mezi údajným porušením právní povinnosti žalovaným, spočívajícím v porušení prevenční povinnosti podle §415 obč. zák., a vznikem škody na majetku žalobce. Neshledává v postupu odvolacího soudu ani vadu řízení a námitky dovolatele vůči skutkovým zjištěním odvolacího soudu označuje za nezpůsobilý dovolací důvod. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalobce odmítl jako bezdůvodné nebo je zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.), účastníkem řízení, zastoupeným advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není důvodné.
Nesprávné právní posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
Obecná odpovědnost za škodu způsobenou zaviněným protiprávním jednáním je upravena v §420 obč. zák., z něhož vyplývají i její předpoklady. Odborná literatura i soudní praxe pokládá za nezbytný předpoklad odpovědnosti za škodu (vedle protiprávního jednání škůdce a škody samotné) objektivní existenci příčinné souvislosti (tj. vztahu příčiny a následku) právě mezi protiprávním jednáním (porušením právní povinnosti) a vzniklou škodou včetně jejího rozsahu. Protiprávní jednání nemusí být jedinou příčinou vzniku škody, stačí, že je jednou z příčin, která se podílí na nepříznivém následku, jenž má být odškodněn, a to příčinou důležitou, podstatnou a značnou. Rovněž škodlivý následek nemusí vzniknout jen z jedné příčiny. Rozhodující je, zda – nebýt této skutečnosti – by ke škodě nedošlo, nebo naopak zda škodlivý následek by nastal i bez této skutečnosti (srov. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I, Komentář, 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2008, s. 1066-1067).
Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na skutkovém závěru, že žalovaný byl smluvně zavázán uzavřít se společností WS Teleshop Development, s. r. o., kupní smlouvu na část pozemku p. č. 1259/1 v k. ú. Š., a to při splnění dalších ve smlouvě blíže rozvedených podmínek – po zproštění zákazu převést nemovitost do vlastnictví jiné osoby podle §29 zákona č. 229/1991 Sb. a po výzvě společnosti WS Teleshop Development, s. r. o., k uzavření budoucí kupní smlouvy, přičemž právo této společnosti vyzvat k uzavření budoucí kupní smlouvy zaniká, nebude-li výzva odeslána nejpozději do 6 měsíců ode dne, kdy bude město Šlapanice zproštěno shora uvedeného zákazu. Ze shora uvedeného tak vyplývá, že právo společnosti WS Teleshop Development, s. r. o., na uzavření kupní smlouvy na část předmětného pozemku bylo vázáno na další podmínky, jejichž naplnění záviselo na existenci okolností, které nemohla žádná ze smluvních stran zcela ovlivnit. Navíc zánik závazku (ať již v důsledku podstatné změny poměrů ve smyslu §50a odst. 3 obč. zák. anebo následné nemožnosti plnění ve smyslu §575 odst. 1 obč. zák.) byl způsoben realizací restitučního nároku statutárního města Brna, tedy objektivní právní skutečností vyplývající ze zákona č. 172/1991 Sb. Nárok na získání předmětného pozemku za splnění dalších podmínek tedy měla WS Teleshop Development, s. r. o., která se smlouvou ze dne 3. 9. 2000 zavázala pouze umožnit realizaci stavby na předmětném pozemku. Při těchto skutkových okolnostech nelze přisvědčit dovolateli, že samotné uzavření uvedených smluv u něj vyvolalo legitimní očekávání, že jeho investice ve vztahu k jedné ze smluvních stran jsou smlouvou chráněny a že odpovědnost smluvních stran za škodu způsobenou žalobci může mít charakter odpovědnosti za škodu způsobenou neplatností smlouvy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2007, sp. zn. 29 Odo 1673/2005). Dovolací soud se tedy ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že žalovaný není povinen k náhradě škody spočívající v nákladech marně vynaložených na přípravu stavby logistického centra. Je pak bezpředmětné zabývat se jednotlivými námitkami proti dílčím právním závěrům odvolacího soudu, jež jsou dovoláním zpochybňovány, neboť to nemůže mít na uvedený právní závěr o nesplnění jednoho z předpokladů odpovědnosti žalovaného za škodu žádný vliv.
Dovolatel rovněž namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkových zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o. s. ř.). Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly v řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly v řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §133 až 135 o. s. ř. Nic takového dovolatel konkrétně netvrdí, tento dovolací důvod uplatňuje pouze citací slov zákonného ustanovení, což dle ustálené judikatury dovolacího soudu za řádné uplatnění dovolacího důvodu považovat nelze.
Dovolací soud neshledal v postupu odvolacího soudu ani vady řízení, jež by mohly mít vliv na správnost jeho rozhodnutí. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, ale takto zjištěný skutkový stav posoudil po právní stránce odlišně, aniž by z odlišného právního názoru odvolacího soudu vyplývala potřeba, aby žalobce uvedl další tvrzení nebo důkazy. V takové případě se nejedná o porušení poučovací povinnosti ve smyslu ustanovení §213b odst. 2 o. s. ř. (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II. §201 až 376. Komentář. 1. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1725-1726). Stejně tak z procesních ani jiných předpisů nevyplývá povinnost odvolacího soudu v případě odlišného právního názoru na věc s tímto názorem seznamovat účastníky řízení, tato povinnost nevyplývá ani z dovolatelem citovaného rozhodnutí ze dne 31. 3. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4646/2008, jenž takový požadavek klade pouze pro případ, že „odvolací soud vyšel ze zcela jiné právní kvalifikace skutku, než kterou po celou dobu řízení prosazoval žalobce a na jejímž posouzení založil své rozhodnutí též soud prvního stupně“. V daném případě o takovou situaci nejde, když žalobce, soud prvního stupně i soud odvolací vycházeli ze zásadně shodných skutkových okolností a zvažovali v zásadě shodné právní posouzení věci z hlediska obecné odpovědnosti za škodu dle §420 obč. zák., odvolací soud pouze dospěl závěru (na rozdíl od názoru žalobce a soudu prvního stupně), že všechny zákonné předpoklady této odpovědnosti naplněny nejsou.
Z hlediska uplatněných dovolacích důvodů je rozsudek odvolacího soudu správný, proto Nejvyšší soud dovolání zamítl (§243b odst. 5 věta před středníkem o. s. ř.).
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 větu první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. a je odůvodněn tím, že žalobce, jehož dovolání bylo zamítnuto, a neměl tedy v dovolacím řízení úspěch, je povinen nahradit náklady dovolacího řízení žalovanému.
Náhrada nákladů dovolacího řízení vzniklých žalovanému sestává z odměny zástupce (advokáta) za jeden úkon (vyjádření k dovolání) podle §1 odst. 2, §7 bodu 6, §8 odst. 1, §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů v částce 12.540,- Kč, paušální náhrady výdajů podle §13 odst. 3 téhož předpisu v částce 300,- Kč a s připočtením náhrady za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % celkem činí (po zaokrouhlení na celé koruny) 15.536,- Kč. Odměna advokáta byla určena podle vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů, ačkoli ustanovení §151 odst. 2 o. s. ř. předpokládá zásadně určení odměny advokáta podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem, avšak vyhláška č. 484/2000 Sb., jež byla k tomuto účelu vydána, byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, pro rozpor s ústavním pořádkem zrušena dnem vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů (7. 5. 2013).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 2. června 2015
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu