ECLI:CZ:NS:2015:25.CDO.1937.2013.1
sp. zn. 25 Cdo 1937/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Aleše Zezuly v právní věci žalobce P. V. , zastoupeného JUDr. Vladimírem Papežem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, nám. Přemysla Otakara II. 32, proti žalované O. V. , zastoupené Mgr. Petrem Nesporým, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Puklicova 52, o 1.246.217,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 15 C 1880/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. října 2012, č. j. 22 Co 1904/2012-334, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Českém Krumlově rozsudkem ze dne 16. 9. 2011, č. j. 15 C 1880/2009-238, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 506.376,- Kč, žalobu co do částky 739.841,- Kč, respektive 210.073,- Kč a co do úroku z prodlení zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že v průběhu dědického řízení, v němž oba účastníci vystupovali jako dědicové, před vypořádáním dědictví dohodou prohlásili do protokolu u notáře, že po skončení dědického řízení žalovaná převede na žalobce vlastnické právo ke kolně na parcele, jež byla předmětem dědictví, a zajistí mu i přístup k ní. Na základě dědické dohody žalovaná získala dědictví po zemřelém otci žalobce a žalobce se svého zákonného podílu zřekl. Žalovaná však slib nesplnila a vlastnické právo ke kolně převedla na třetí osoby. Soud shledal nárok žalobce na náhradu škody důvodným podle §424 obč. zák. a dovodil, že žalovaná tím, že nesplnila slib, který žalobci dala, se dopustila úmyslného jednání proti dobrým mravům, a žalobci tak způsobila škodu ve výši obvyklé ceny kolny (495.046,- Kč) a věcného břemene chůze po pozemku (11.330,- Kč), neboť žalobce v důvěře ve splnění jejího slibu uzavřel pro něj nevýhodnou dohodu o vypořádání dědictví. K promlčení nároku podle §106 obč. zák. nedošlo, žalovaná způsobila škodu úmyslně.
K odvolání obou účastníků Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 10. října 2012, č. j. 22 Co 1904/2012-334, řízení o odvolání žalobce proti zamítavému výroku rozsudku soudu prvního stupně v důsledku zpětvzetí odvolání zastavil, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku co do částky 237.320,- Kč potvrdil a ohledně částky 269.056,- Kč změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a shodně s ním dovodil, že žalovaná způsobila žalobci škodu úmyslným jednáním proti dobrým mravům (§424 obč. zák.), když nedodržela svůj slib při vědomí, že právě pro její slib se žalobce zřekl svého zákonného dědického podílu. Škoda však nespočívá v hodnotě věci a práva, jež mohl žalobce od žalované nabýt, nýbrž v tom, oč přišel v dědickém řízení, škoda mu tedy vznikla v částce 237.320,- Kč. Promlčecí doba počala běžet od doby, kdy žalovaná odmítla splnit žalobci svůj slib, žaloba byla sice podána až po uplynutí dvouleté subjektivní doby (§106 obč. zák.), avšak nárok není promlčen, neboť uplatnění námitky promlčení je v dané věci v rozporu s dobrými mravy. S odkazem na judikaturu Ústavního a Nejvyššího soudu dospěl k závěru, že se jedná o spor s výjimečnými okolnostmi, kdy šlo o uzavření tzv. gentlemanské dohody mezi rodinnými příslušníky, žalovaná jednala s úmyslem znevýhodnit žalobce, věděla, že dohodu porušila a přivlastnila si majetek náležející jinému. Vznesení námitky promlčení odporuje dobrým mravům, žalovaná touto námitkou chce zakotvit protiprávní stav, který způsobila a který je v neprospěch žalobce.
Tento rozsudek ve výroku, jímž odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku co do částky 237.320,- Kč potvrdil, napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. a), b) a c) o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2012. Namítá, že je nesprávné právní posouzení námitky promlčení v rozporu s dobrými mravy, cituje části z některých rozhodnutí Nejvyššího soudu, zdůrazňuje, že námitka promlčení může být v rozporu s dobrými mravy pouze ve výjimečných situacích, kdy motivací jejího uplatnění je úmysl poškodit nebo znevýhodnit věřitele, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by zánik nároku byl nepřiměřeně tvrdým postihem. Uvádí, že z hlediska promlčení jsou bezvýznamná zjištění o konkrétních okolnostech, za nichž došlo k jednání mezi účastníky a k uzavření dohody, a dovozuje, že marné uplynutí promlčecí doby způsobil sám žalobce, když uvěřil jejímu slibu, že majetek převede, a své právo neuplatnil včas, ačkoliv mu v tom nebránil žádný důvod. Dále namítá, že vzhledem k tomu, že žalobce svůj původní požadavek změnil a místo převedení vlastnictví k nemovitosti požadoval zaplacení finanční částky, její jednání nemůže být v rozporu s dobrými mravy, když tento změněný požadavek odmítla splnit, její morální povinností bylo pouze převést na žalobce kůlnu a nikoliv zaplatit mu 300.000,- Kč, a kůlnu odmítla převést až v návaznosti na žalobcovo vyhrožování zapálením jejího domu. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu byl vydán dne 10. října 2012, postupoval Nejvyšší soud podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 - dále jen „o. s. ř.“ (srov. čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb.). Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou – účastníkem řízení, zastoupeným advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť napadeným rozhodnutím odvolací soud potvrdil rozsudek, jímž soud prvního stupně rozhodl jinak než ve svém předchozím zamítavém rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu v jeho zrušujícím usnesení ze dne 13. října 2010, č. j. 5 Co 1875/2010-130.
Dovolatelka uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení rozporu s dobrými mravy jednak v otázce vznesení námitky promlčení a jednak v otázce odmítnutí splnit slib daný žalobci.
Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu nesprávně vyložil, popř. ji na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Především je třeba uvést, že závěr odvolacího soudu o rozporu vznesení námitky promlčení s dobrými mravy v dané věci vychází z judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu, na kterou odvolací soud ve svém rozhodnutí odkazuje a z níž plyne, že jsou to zásadně individuální okolnosti každého jednotlivého případu, jež jsou rozhodující pro právní posouzení uvedené otázky, a zjištěné konkrétní okolnosti také odvolací soud zhodnotil, aby zamezil nepřijatelným důsledkům, že by žalovaná těžila z protiprávního stavu, který úmyslně vyvolala. Ostatně ani z judikatury zmiňované v dovolání se nepodává žádný názor, z něhož by právní posouzení odvolacího soudu vybočovalo. Naopak odvolací soud zřetelně vystihl situaci, která ho vedla k uplatnění pravidel slušnosti a ve vztahu mezi účastníky ke zmírnění tvrdosti zákonných ustanovení o běhu dvouleté promlčecí doby.
Ani v právním posouzení jednání žalované podle §424 obč. zák. odvolací soud nepochybil.
Žalovaná, která písemně před úřední osobou převzala určitý závazek vůči žalobci a dosáhla tím na jeho úkor výrazně lepšího majetkového podílu z dědictví, nejenže tento morální závazek nesplnila, ale učinila i další kroky k tomu, aby se splnění stalo nemožným. Úmyslně tak poškodila žalobce a nyní se – po mnohaletém sporu – domáhá toho, aby její jednání bylo hodnoceno jako morální. K tomu lze dodat pouze tolik, že nepoctivé jednání vedené snahou obohatit se na úkor jiného, které nerespektuje základní zásady slušnosti v mezilidských vztazích, bylo odvolacím soudem po právní stránce správně hodnoceno jako jednání contra bonos mores.
Z pohledu uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je rozhodnutí odvolacího soudu správné, dovolací soud proto dovolání zamítl (§243b odst. 2, věta před středníkem, o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaná nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalobci v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. ledna 2014
JUDr. Marta Škárová
předsedkyně senátu