ECLI:CZ:NS:2015:25.CDO.2187.2015.1
sp. zn. 25 Cdo 2187/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně J. M. , zastoupené JUDr. Viktorem Pakem, advokátem se sídlem Praha 2, Francouzská 28, proti žalovaným 1. SANATORIUM Helios, spol. s r. o. , IČO 48911577, se sídlem Brno, Štefánikova 81/12, zastoupené Mgr. Ivou Nekvapilovou, advokátkou se sídlem Brno, Helfertova 17, a 2. MUDr. P.H. , zastoupenému Mgr. Milošem Procházkou, advokátem se sídlem Brno, Divadelní 4, o náhradu škody na zdraví, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 42 C 225/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 10. 2014, č.j. 44 Co 93/2014-403, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 2. 12. 2013, č.j. 42 C 225/2005-343, zamítl žalobu o 10.000.000,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů. Vyšel ze skutkových zjištění, že žalobkyně se dne 18. 2. 2002 podrobila v prostorách první žalované zákroku estetické chirurgie (tumescenční liposukci), který provedl druhý žalovaný s použitím liposukční kanyly. Následujícího dne po zákroku žalobkyně utrpěla cévní mozkovou příhodu, jež jí způsobila poruchu řeči, ochrnutí lícního nervu a částečné hybné ochrnutí pravé poloviny těla, v důsledku čehož byla uznána plně invalidní. Provedeným znaleckým zkoumáním bylo zjištěno, že postup druhého žalovaného byl tzv. lege artis a nelze jednoznačně konstatovat, že by stav žalobkyně byl zapříčiněn operačním zákrokem, neboť u žalobkyně se vyskytoval vrozený pravolevý srdeční zkrat, který mohl způsobit mozkovou příhodu v jakékoli situaci. Soud dospěl k závěru, že nárok uplatněný žalobkyní je jednak promlčený, neboť její zdravotní stav se ustálil nejpozději v červnu 2003, nejpozději ke dni 26. 6. 2003 byli rovněž známi oba žalovaní, a žaloba byla podána dne 10. 7. 2005, tedy po uplynutí promlčecí doby, jednak není dána odpovědnost obou žalovaných podle žádného z příslušných ustanovení obč. zák. Pro uplatnění odpovědnosti za škodu dle ustanovení §420 a §420a obč. zák. nebyly objektivně naplněny podmínky a ani žalobkyně odpovědnost dle těchto ustanovení neuplatňovala, v úvahu připadala pouze odpovědnost dle §421a obč. zák., avšak i tu soud vyloučil, neboť ke škodě nedošlo v příčinné souvislosti s užitím liposukční kanyly.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 22. 10. 2014, č. j. 44 Co 93/2014-403, potvrdil a nepřiznal žádnému účastníku náhradu nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením. Potvrdil závěry prvoinstančního soudu ohledně nesplnění předpokladů odpovědnosti podle §420 a 420a obč. zák. a vyloučil rovněž odpovědnost za škodu způsobenou okolnostmi, které mají původ v povaze přístroje nebo jiné věci, jichž bylo při plnění závazku použito (§421a obč. zák.), neboť příčinou mozkové příhody žalobkyně nebylo vlastní použití liposukční kanyly a její vlastnosti, nýbrž pouze fakt, že se žalobkyně zákroku podrobila. Z uvedených důvodů odvolací soud rozsudek prvního stupně potvrdil, aniž se zabýval otázkou promlčení nároku.
Rozsudek odvolacího soudu napadla v celém rozsahu žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo dosud nebyly dovolacím soudem řešeny. Důvodem dovolání je nesprávné právní posouzení věci. Dovolatelka namítla nepřezkoumatelnost rozhodnutí soudu prvního stupně v otázce udělení souhlasu k výkonu chirurgického zákroku druhému žalovanému. Vytkla odvolacímu soudu, že dospěl k novým skutkovým zjištěním, aniž by opakoval provedené důkazy, dále namítla nepřezkoumatelnost závěru odvolacího soudu ohledně odpovědnosti za škodu dle §420a obč. zák., neboť soud pouze odkázal na rozhodnutí dovolacího soudu bez uvedení právního názoru, který z něj vyvodil, a konečně zpochybnila závěr, že není možná odpovědnost podle §421a obč. zák., neboť je podle ní nepřípustné oddělovat účinek operační metody na zdraví pacienta od účinku nástroje při této metodě užitého. Navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
První žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že dovolatelka nevymezila konkrétně právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, tudíž dovolání nesplňuje náležitosti dle §241a odst. 3 o. s. ř. a jako takové jej lze odmítnout. Dovolatelka zpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu, napadá postup soudu při provádění důkazů i závěry, které z nich vyvodil, takový postup však neodpovídá zásadě volného hodnocení důkazů dle §132 o. s. ř. a takový názor dovolatelky nezakládá kvalifikovaný důvod dovolání. První žalovaná považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné, a proto navrhla dovolání odmítnout, popř. zamítnout.
Druhý žalovaný se ve svém vyjádření k dovolání ztotožnil se skutkovými i právními závěry odvolacího soudu, který se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Shodně s první žalovanou označil dovolání za nepřípustné pro nevymezení právní otázky, jež má být posouzena dovolacím soudem odlišně, a za nedůvodné, neboť námitky žalobkyně směřují do skutkových zjištění a namítané skutečnosti nemají vliv na posouzení právní otázky, jež byla předmětem řízení. Z uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl jako nepřípustné, a pokud tak neučiní, aby dovolání zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu §241 odst. 1 o. s. ř., napadené rozhodnutí přezkoumal a dospěl k závěru, že dovolání, není přípustné.
Vzhledem k ustanovení §3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinného od 1. 1. 2014, se posuzuje věc podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“).
Rozpor s judikaturou dovolacího soudu (a tím založenou přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.) spatřuje dovolatelka v chybném výkladu §421a obč. zák. odvolacím soudem.
Ustanovení §421a obč. zák. obsahuje skutkovou podstatu zvláštní objektivní odpovědnosti za škodu; jde o odpovědnost toho, kdo plní závazek (zde poskytuje zdravotnické služby), za nebezpečí či riziko způsobení škody, které je dáno povahou či vlastnostmi užitého přístroje, nástroje či jiné věci, ovšem za předpokladu, že škodu vyvolaly právě ty okolnosti, které měly svůj původ v povaze této konkrétní užité věci. Odpovědnost nastává, jestliže škodlivý následek byl způsoben v důsledku kvalifikované události - vlivem okolností přímo vyplývajících z povahy použité věci a nebýt škodlivých účinků, jež sama věc způsobila, škoda (zde újma na zdraví) by nevznikla. Jde o objektivní odpovědnost, jíž se nelze zprostit. Stále ovšem platí, že tato tzv. absolutní objektivní odpovědnost neznamená odpovědnost za všech okolností, nýbrž vzniká pouze tehdy, jsou-li splněny všechny její zákonné podmínky.
Odpovědnost dle §421a obč. zák. je dána, je-li prokázáno, že konkrétní újma poškozeného byla vyvolána účinky přístroje či jiné věci použité při poskytnutí služby, které vyplývají právě z povahy této věci. Byla-li příčinou vzniku škody jiná skutečnost, odpovědnost za škodu nenastává (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2007, sp. zn. 25 Cdo 1200/2007, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 4. 2012, sp. zn. 25 Cdo 3981/2009, uveřejněné v Souboru rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C 5075 a C 11121).
Otázka existence příčinné souvislosti mezi vznikem škody a škodní událostí je otázkou skutkových zjištění, které samy o sobě nejsou předmětem dovolacího přezkumu. V dané věci šlo o zjištění příčinné souvislosti mezi provedeným chirurgickým výkonem – liposukcí – za pomoci liposukční kanyly a cévní mozkovou příhodou, jíž žalobkyně utrpěla den po operačním zákroku. Na základě skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně dospěl odvolací soud k závěru, že příčinou cévní mozkové příhody dovolatelky nebylo užití liposukční kanyly, avšak samotná skutečnost, že se žalobkyně operačnímu zákroku podrobila. Z žádného důkazu nevyplynulo, že by vlastností použitého nástroje bylo způsobovat uvolnění krevních sraženin a jejich vmetení do mozku. Nebyly tedy podmínky pro uplatnění odpovědnosti za škodu ve smyslu ustanovení §421a obč. zák.
Dovolatelka namítá, že je nepřípustné oddělovat účinek operační metody na zdraví pacienta od účinku nástroje při této metodě použitého a odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2046/2007, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2011, sp. zn. 25 Cdo 2543/2010. K tomu dovolací soud konstatuje, že v dané věci nemá zodpovězení této otázky vliv na správnost závěru odvolacího soudu o neexistenci příčinné souvislosti mezi užitím nástroje a vznikem cévní mozkové příhody. Skutečnost, že lidské tělo při operačních výkonech obecně uvolňuje protrombogenní faktory nelze považovat za specifickou vlastnost nástroje užitého při operačním výkonu. Jedná se o fyziologický projev organismu, který vzniká nezávisle na typu a povaze konkrétního operačního nástroje.
Za nepřiléhavé lze tedy považovat odkazy žalobkyně na uvedené rozsudky Nejvyššího soudu, neboť právě citovaná rozhodnutí vykládají pojem okolnost, jež má původ v povaze věci, jako takovou okolnost, jež má původ ve vlastnostech přístroje, a odpovědnost podle §421a obč. zák. je dána, jestliže konkrétní újma byla způsobena okolnostmi, jež přímo vyplývají z povahy přístroje či věci, jichž bylo použito jako prostředku při poskytnutí zdravotnické služby.
Další dovolatelkou uplatněné námitky formulované jako otázky hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a jež dosud dovolacím soudem nebyly řešeny, jsou pak vadami řízení vytýkanými jak soudu prvního stupně, tak odvolacímu soudu. Žalobkyně opakovaně zpochybnila hodnocení důkazů oběma soudy a správnost skutkových zjištění, na nichž je založen závěr, že nedošlo k naplnění podmínek odpovědnosti za škodu na straně obou žalovaných ve smyslu ustanovení §420, §420a a §421a obč. zák. Tvrzená nepřezkoumatelnost závěru soudu prvního stupně ohledně souhlasu s plánovanou operací a nová skutková zjištění odvolacího soudu bez opakování dokazování by byly vadami řízení, jež nejsou samy o sobě způsobilým dovolacím důvodem (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Vzhledem k vymezenému předmětu řízení a z hlediska uplatněného dovolacího důvodu (§242 odst. 3 věta první) tudíž odvolací soud posoudil odpovědnost za škodu dle §421a obč. zák. v souladu se zákonem a konstantní judikaturou dovolacího soudu. Dovolání tak není přípustné podle §237 o. s. ř.
Nejvyšší soud proto dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b, §224 odst. 1, §146 odst. 3 a §150 o. s. ř. a oběma žalovaným, jež mají právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (odměna za zastoupení advokátem za 1 úkon – vyjádření k dovolání), nebyla náhrada přiznána z důvodů zvláštního zřetele hodných, jež dovolací soud spatřuje v okolnostech případu shodně s odvolacím soudem a v osobních poměrech žalobkyně.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. září 2015
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu