ECLI:CZ:NS:2015:25.CDO.2275.2015.1
sp. zn. 25 Cdo 2275/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně České kanceláře pojistitelů , IČO 70099618, se sídlem Praha 4, Na Pankráci 1724/129, zastoupené JUDr. Jiřím Nykodýmem, advokátem se sídlem Říčany, 17. listopadu 230/19, proti žalovanému M. B. , zastoupenému Mgr. Martinem Urbáškem, advokátem se sídlem Třebíč, Bráfova tř. 764/50, o 203.977,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 8 C 485/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 1. 2015, č.j. 17 Co 182/2013-299, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 30. 1. 2015, č.j. 17 Co 182/2013-299, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Třebíči ze dne 29. 11. 2012, č.j. 8 C 485/2003-278, ve výroku II; jímž byla mimo jiné zamítnuta žaloba co do částky 180.777,- Kč s příslušenstvím. Soud prvního stupně i odvolací soud rozhodovaly ve věci opětovně po částečném zrušení jejich původních rozsudků dovolacím soudem za stavu vázanosti právním názorem dovolacího soudu. Odvolací soud vycházel ze závěru, že žalobkyně má vůči žalovanému oprávněný nárok podle §27 odst. 7 zákona č. 168/1999 Sb., ve znění účinném do 30. 4. 2004, jelikož žalovaný odpovídá za tzv. totální škodu na vozidle rakouského státního občana, kterou způsobil při dopravní nehodě na území České republiky dne 13. 2. 2000 jako řidič a vlastník osobního automobilu bez sjednaného povinného pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou jeho provozem. Na náhradě škody vyplatila poškozenému 397.725,- Kč Česká pojišťovna, a.s., které uvedenou částku žalobkyně následně uhradila spolu s poplatkem za zpracování. Po částečném zrušení původních rozsudků zůstala předmětem řízení částka 203.977,- Kč s příslušenstvím, z toho pak částka 23.200,- Kč s příslušenstvím představující poplatek za zpracování a částka 180.777,- Kč s příslušenstvím představující rozdíl mezi žalobkyní celkově požadovanou částkou vyplacenou poškozenému jako náhrada škody a částkou žalobkyni již pravomocně přiznanou. Odvolací soud v souladu se závazným právním názorem dovolacího soudu uzavřel, že výše škody na vozidle poškozeného má být stanovena na podkladě cen platných v České republice bez ohledu na skutečnost, že poškozený je cizím státním občanem nežijícím v České republice, jelikož se jedná o okolnost, která nesouvisí se škodnou událostí. Jelikož celá škoda, tak jak byla podle výše uvedeného kritéria v řízení zjištěna, byla již žalobkyni také pravomocně přiznána (232.000,- Kč), nelze částku vyplacenou poškozenému nad výši skutečné škody žalobkyni přiznat.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, přičemž z obsahu dovolání (povahy dovolacích námitek) plyne, že napadá právě tu část rozsudku, kterou bylo potvrzeno zamítnutí žaloby co do částky 180.777,- Kč s příslušenstvím. Žalobkyně je toho názoru, že místo pobytu poškozeného, resp. skutečnost, že poškozený je občanem cizího státu nežijícím v České republice, je pro určení výše škody významným faktorem. Právní posouzení otázky určení výše škody odvolacím soudem je proto nesprávné a v tomto směru dovolatelka navrhuje odchýlení od stávající praxe dovolacího soudu reprezentované rozhodnutím sp. zn. 25 Cdo 3476/2008. Odkazuje na nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2221/07 a sp. zn. I. ÚS 1902/13, ze kterých činí obecný závěr, že pravidlem má být uhrazení veškerého nákladu na odstranění následků škodní události. Má za to, že závěr obecných soudů v dané věci je v rozporu s principem odškodnění skutečné škody – je-li škoda odstraňována opravou, musí být poškozenému nahrazeny účelně vynaložené náklady na obnovení funkce věci. Uvedený princip byl promítnut taktéž do nyní účinného občanského zákoníku a jeho §2969 odst. 1. Místo pobytu poškozeného je objektivní skutečností, od které se odvíjí skutečná výše nákladů, které musí vynaložit. Je rozumné a logické, že si poškozený nechá opravit věc v místě, kde se trvale zdržuje. Takové náklady je nutno považovat za účelné. Naopak po něm nelze požadovat, aby opravu nechal provést v České republice. Takový závěr nelze dovodit ani z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 1 Cz 82/88 a sp. zn. Tpjn 304/2005, na které Nejvyšší soud odkazuje v jeho zrušovacím rozhodnutí v dané věci sp. zn. 25 Cdo 3476/2008.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.).
Dovolání však není přípustné podle §237 o. s. ř.
Rozhodné hmotné právo se podává z ustanovení §3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, věc se tudíž posuzuje podle dosavadních právních předpisů, tj. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“).
Dovolatelkou vznesenou právní otázkou (způsob určení výše škody) se Nejvyšší soud zabýval již ve svém předchozím zrušovacím rozhodnutí ze dne 21. 12. 2011, sp. zn. 25 Cdo 3476/2008, a ani nyní neshledal důvody, aby se od řešení dané otázky odchýlil.
Podle §443 obč. zák. při určení výše škody na věci se vychází z ceny v době poškození.
Za škodu se v právní teorii i praxi považuje újma, která nastala v majetkové sféře poškozeného a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi. Skutečnou škodou je nutno rozumět takovou újmu, která znamená zmenšení majetkového stavu poškozeného oproti stavu před škodnou událostí.
Při stanovení výše náhrady škody způsobené na věci je třeba vycházet z obvyklé ceny věci k okamžiku zničení (poškození), popřípadě z nákladů na uvedení věci do původního stavu. Výši peněžité náhrady se stanoví objektivně a nezávisle na okolnostech nesouvisejících se škodnou událostí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 30. 11. 1988, sp. zn. 1 Cz 82/88, uveřejněný pod č. 25/1990 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Zásadně tedy přichází v úvahu dva způsoby určení výše peněžní náhrady za škodu způsobenou na věci. Buď porovnání ceny obvyklé, jakou věc měla před poškozením, s obvyklou cenou po poškození, nebo náhrada nákladů potřebných k tomu, aby si poškozený uvedl věc do stavu před poškozením.
Při prvním výše uvedeném způsobu je nutno za účelem objektivního stanovení škody (nezávisle na okolnostech nesouvisejících se škodnou událostí) vycházet z rozdílu mezi cenou, za kterou se v době a v místě škodné události obvykle prodávala věc ve stavu před poškozením, a cenou, za kterou se v době a v místě škodné události obvykle prodávala odpovídající věc s takovým druhem, rozsahem a stupněm poškození, které vzniklo v důsledku škodné události. Rozhodnými a objektivními okolnostmi pro stanovení výše škody jsou tedy doba a místo škodné události, nikoliv státní občanství či bydliště poškozeného. Stanovení uvedených objektivních a předvídatelných kritérií pro určení výše škody plně odpovídá požadavku právní jistoty.
Výše uvedený závěr, tedy že pro výši škody určenou rozdílem ceny věci před a po poškození je určující doba a místo škodné události, vyplývá i ze stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. Tpjn 304/2005, uveřejněného pod č. 45/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (část trestní). Obecně platí, že právní řád bez ohledu na existenci různých odvětví práva tvoří jeden nedílný celek. Jedním ze základních předpokladů naplnění účelu práva jako normativního systému regulujícího chování subjektů je jeho vnitřní bezrozpornost. Nelze proto rozumně připustit z pohledu subjektů práva absurdní situaci, kdy výše škody bude určována jinak z hlediska práva občanského a jinak z hlediska práva trestního.
Závěr dovolacího soudu není v rozporu ani s právními názory citovanými dovolatelkou z nálezů Ústavního soudu ze dne 19. 3. 2008, sp. zn. II. ÚS 2221/07, a ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 1902/13, neboť tam řešené případy jsou skutkově i právně poněkud odlišné. Stejně tak jako v celé dovolací argumentaci byla v předmětných nálezech řešena především otázka účelnosti vynaložených nákladů na opravu věci a otázka případného zhodnocení věci opravou. Jestliže však dovolatelka argumentuje rozumností (účelností) vynaložení nákladů na opravu věci v místě bydliště poškozeného, pak se její argumentace zcela míjí se skutkovým základem právě projednávané věci. V daném případě totiž byla na vozidle poškozeného způsobena tzv. totální škoda a poškozený žádné náklady na opravu věci v místě svého bydliště nevynaložil. Výše škody tedy nebyla určena metodou nákladovou, nýbrž porovnáním obvyklé ceny věci před a po poškození. Nelze proto z logiky věci zohlednit účelnost vynaložených nákladů.
Dovolatelkou vznesená právní otázka tedy nemůže založit přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., neboť ji odvolací soud posoudil v souladu s dosavadní ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla v této věci posouzena jinak.
Nejvyšší soud proto dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. listopadu 2015
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu