ECLI:CZ:NS:2015:25.CDO.3076.2013.1
sp. zn. 25 Cdo 3076/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně H. M. , zastoupené opatrovníkem JUDr. Ivanou Jordovou, advokátkou se sídlem v Šumperku, M. R. Štefánika 1a, proti žalovanému M. Ch. , o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 15 C 296/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 27. listopadu 2012, č. j. 12 Co 463/2012-130, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Šumperku rozsudkem ze dne 31. května 2012, č. j. 15 C 296/2006-113, zamítl žalobu na zaplacení částky 700.000,- Kč s úrokem z prodlení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Žalobkyně se domáhala náhrady za poškození zdraví, které jí měl žalovaný způsobit tím, že jí přivodil nervový stres, když dobrovolně neuhradil částku 2.392.744,- Kč, kterou jí má zaplatit na základě pravomocného rozsudku, žalobkyně se toho musela domáhat soudně a v rámci výkonu rozhodnutí jí žalovaný tuto částku platí ve splátkách. Soud po provedeném řízení včetně znaleckého dokazování zjistil, že žalobkyně od narození trpí vrozenou duševní poruchou projevující se snížením intelektu a těžkou anomálií struktury osobnosti, nedošlo ke zhoršení jejího duševního zdraví ani fyzického stavu, zhoršování sluchu a sociální dysadaptace nastoupily u žalobkyně přirozeně s nastupujícími involučními pochody. Soud věc posoudil podle §420 obč. zák. a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, neboť žalobkyni tvrzená škoda nevznikla.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 27. listopadu 2012, č. j. 12 Co 463/2012-130, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé a o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky řízení potvrdil, ve výroku o náhradě nákladů řízení ve vztahu ke státu jej zrušil a v tomto rozsahu vrátil věc soudu prvního stupě k dalšímu řízení. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se s jeho závěrem, že uplatněný nárok žalobkyně podle §420 obč. zák. není dán. V řízení nebylo prokázáno, že by došlo ke zhoršení jejího zdravotního stavu v důsledku jednání žalovaného, opačné tvrzení žalobkyně založené na jejích subjektivních pocitech bylo vyvráceno závěry znaleckého posudku.
Tento rozsudek napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Namítá, že je sice od mládí nemocná a slabá a potřebuje více času na pochopení určitých věcí, avšak ke zhoršení jejího psychického stavu došlo v důsledku vleklého soudního sporu o peníze, které jí měl žalovaný podle pravomocného rozsudku vyplatit, avšak dosud tak neučinil, záměrně se zbavil majetku a dluh jí poukazuje po nízkých částkách, které nestačí krýt její potřeby. Pro nedostatek finančních prostředků si nemůže opatřit zdravotní pomůcku – pyramidu, která by měla blahodárný vliv na zlepšení jejího zdraví, a v důsledku nečinnosti žalovaného dochází ke zhoršování jejího psychického stavu, několikrát denně prožívá stres a je nucena užívat léky. Nesouhlasí se závěry znalce a poukazuje na to, že v r. 2012 byl zrušen rozsudek, kterým byla omezena ve způsobilosti k právním úkonům, a řízení bylo zastaveno s odůvodněním, že svým dosavadním způsobem života prokázala, že je schopna se postarat o sebe i o svoji těžce postiženou dceru, je schopna vyřizovat si své záležitosti, vést domácnost apod. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení zastoupeným advokátem, dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Vzhledem k tomu, že dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu byl vydán dne 27. listopadu 2012, postupoval Nejvyšší soud podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „o. s. ř.“) - srov. čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb.
Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu se v dané věci řídí podle §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Toto ustanovení bylo nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušeno k 31. 12. 2012, do té doby však bylo součástí právního řádu, a je tedy pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. 12. 2012 nadále použitelné (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Napadené rozhodnutí vychází ze závěru, že v řízení nebylo prokázáno, že by došlo ke zhoršení zdravotního stavu žalobkyně v příčinné souvislosti s jednáním žalovaného. Dovolatelka s tímto skutkovým závěrem nesouhlasí a namítá, že kdyby jí žalovaný zaplatil dluhy, její zdravotní stav by se zlepšil. V podstatě zpochybňuje zjištění, vyplývající z provedeného dokazování, z něhož vycházely soudy obou stupňů; její námitky nesměřují proti právnímu posouzení, tím méně pak mohou být právní otázkou zásadního významu ve smyslu §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2003, sp. zn. 25 Cdo 2784/2011).
Pochybení při hodnocení důkazů a nesprávné skutkové zjištění je dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o. s. ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Jak z dikce ust. §241a odst. 3 o. s. ř. vyplývá, lze tento důvod uplatnit pouze, je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) nebo písm. b) o. s. ř. To však není tento případ a rovněž k případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci - §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., lze v dovolacím řízení přihlédnout, jen je-li dovolání přípustné.
Jelikož dovolání neobsahuje způsobilé dovolací důvody a není důvodu pro závěr, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam, je zřejmé, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek podle §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. přípustný.
Dovolací soud proto dovolání žalobkyně podle §243b odst. 5 věty prvé a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení a žalovanému v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. února 2015
JUDr. Marta Škárová
předsedkyně senátu