ECLI:CZ:NS:2015:25.CDO.3371.2014.1
sp. zn. 25 Cdo 3371/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce V. P. , zastoupeného JUDr. Michalem Marčišinem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Gočárova třída 1013/27, proti žalovanému Ředitelství silnic a dálnic ČR , se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 546/56, IČO: 659 93 390, zastoupenému JUDr. Daliborem Kalcso, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Škroupova 719/7, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 18 C 24/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. března 2014, č. j. 17 Co 478/2013-147, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na nákladech dovolacího řízení částku 7.792,- Kč k rukám JUDr. Dalibora Kalcso, advokáta se sídlem v Hradci Králové, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 3. května 2013, č. j. 18 C 24/2013-97, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal náhrady škody ve výši 125.258,- Kč s příslušenstvím, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. V řízení bylo zjištěno, že žalobce je vlastníkem bytu v domě u pozemní komunikace I. třídy v Hradci Králové, na níž byl v souladu s ohlášením podle stavebního zákona a se souhlasem stavebního úřadu v červenci 2010 umístěn namísto původního směrového portálu, který byl odstraněn, portál nový, větších rozměrů. Žalobu na náhradu škody, spočívající ve snížení tržní hodnoty bytu v důsledku jeho estetického znehodnocení, zhoršení výhledu z okna a snížení přístupu slunečního svitu, shledal okresní soud nedůvodnou, neboť žalovaný neporušil žádnou zákonnou povinnost, jelikož postupoval v souladu se stavebními předpisy.
K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 12. března 2014, č. j. 17 Co 478/2013-147, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a s jeho závěrem o nedůvodnosti žaloby se ztotožnil. Vzhledem k tomu, že k tvrzenému skutku došlo v r. 2010, odvolací soud postupoval podle občanského zákoníku ve znění tehdy účinném a dovodil, že podle jeho §127 odst. 1 obč. zák. je sice povinností vlastníka věci zdržet se všeho, čím by nad míru přiměřenou poměrům obtěžoval jiného nebo čím by vážně ohrožoval výkon jeho práv, nelze však dovodit, že by důsledkem porušení tohoto ustanovení byla povinnost rušitele hradit postiženému majetkovou újmu spočívající ve snížení obecné ceny jeho věci. Byť určitý typ imise jako je i stínění může mít záporný dopad na zájem potenciálních kupců a na cenu, kterou by byli ochotni za určitou věc zaplatit, zákon ukládá povinnost zdržet se imisních zákroků; nepříznivý stav není tedy napravován přiznáním peněžité náhrady, ale uvedením poměrů do stavu požadovaného zákonem, čehož se však žalobce v řízení nedomáhal. Ostatně ani z ust. §1 až 3 obč. zák. není možno bez dalšího dovodit nárok na náhradu majetkové újmy tvrzené žalobcem, která, pokud vznikla, nebyla způsobena nemravným činem ze strany žalovaného či projevem nerovnosti účastníků. Pokud tedy obecná cena žalobcova bytu v souvislosti s působením imise poklesla, nestalo se tak za podmínek, za nichž by žalovaného dle práva stíhala povinnost žalobci takovou újmu finančně nahradit. S poukazem na publikovanou i nepublikovanou judikaturu dovolacího soudu odvolací soud uzavřel, že náhrada budoucího hypotetického ušlého zisku z prodeje bytu nepřichází v dané věci v úvahu.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 o. s. ř., namítá nesprávné právní posouzení věci s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena. Podle názoru dovolatele bylo třeba posoudit, zda stínění bytu povolenou, resp. ohlášenou stavbou je stav protiprávní (s poukazem na §127 obč. zák.), zda je zásahem do vlastnického práva majitele bytu a zda v takovém případě má nárok na finanční náhradu, a zda je soud povinen řídit se ust. §3030 zákona č. 89/2012 Sb., rozhoduje-li za účinnosti nového obč. zák., a čeho se může žalobce domáhat, zda může požadovat zamezení hrozící závažné škody dle ust. §417 obč. zák., či se bránit podáním žaloby na určení. S poukazem na nález Ústavního soudu ze dne 13. 6. 2006 sp. zn. I. ÚS 50/03, v němž je uvedeno, že soud není vázán doslovným zněním zákona, a na nález Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2002 sp. zn. Pl. ÚS 18/01 o tom, že omezení základních práv a svobod nesmí být zneužíváno k jiným účelům, než pro které bylo stanoveno, dovolatel vznáší otázku, zda je napadené rozhodnutí s těmito nálezy v souladu. Navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl změněn tak, aby žalobě bylo vyhověno, popř. aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvedl, že se nejedná o rozhodnutí zásadního právního významu a ztotožnil se s rozhodnutími soudů obou stupňů, jež považuje za správná s tím, že žalobce se snaží domoci se náhrady „iluzorní“ škody, přestože sám uznává, že absentuje porušení právní povinnosti žalovaného jako jednoho ze základních předpokladů odpovědnosti za škodu. Obranou proti imisím je dle §127 obč. zák. žaloba na zdržení se takového jednání, důsledky imisního jednání trvají jen po dobu jejich působení; dopravní značení je věcí s omezenou životností a podléhá změnám, může být nahrazeno jiným či odstraněno. Navrhl odmítnutí, popř. zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu ust. §241 odst. 1 o. s. ř., věc posoudil a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné .
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Důsledky tzv. imisí a způsob nápravy závadného stavu odvolací soud posoudil správně z hlediska §127 zákona č. 40/1964 Sb. ve znění pozdějších předpisů - obč. zák. Vzhledem k tomu, že podle jeho závěrů nedošlo k protiprávnímu jednání žalovaného jako jedné ze základních podmínek obecné odpovědnosti za škodu (§420 obč. zák.) a zároveň základní podmínky pro vznik nároku poškozeného na náhradu škody způsobené protiprávním jednáním, otázka existence nároku žalobce na finanční náhradu byla v daném případě vyřešena odvolacím soudem správně a v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu. Protiprávní jednání musí být poškozeným prokázáno stejně jako vznik škody a příčinná souvislost mezi porušením právní povinnosti a škodou jako jeho následkem (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. srpna 2002, sp. zn. 25 Cdo 2126/2000, publikovaný pod číslem 77/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Není-li v dané věci tzv. imise výsledkem protiprávního jednání žalovaného, pak pro rozhodnutí o jeho odpovědnosti za škodu, spočívající ve snížení tržní ceny bytu žalobce, nemá právní význam řešit v obecné rovině otázku zastínění bytu z hlediska protiprávního stavu či zásahu do vlastnického práva majitele bytu, když na jejich řešení ani rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí. Závěry odvolacího soudu o tvrzené škodě vzniklé snížením tržní ceny nemovitosti a o případné ztrátě zisku z prodeje bytu jsou v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (kromě řady rozhodnutí dovolacího soudu uvedených v napadeném rozhodnutí např. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. listopadu 2007, sp. zn. 25 Cdo 376/2006).
Podle §3030 zákona č. 89/2012 Sb. (nový občanský zákoník – o. z.) i na práva a povinnosti, která se posuzují podle dosavadních právních předpisů, se použijí ustanovení části první hlavy I.
V ustanoveních §1 až 14 (hlava první část první) nového o. z. je upraven předmět úpravy zákona a jeho základní zásady. Tyto obecné zásady soukromého práva nezakládají nárok žalobce a na jejich základě nelze ani nějaké další nároky konstituovat. Rozhodnutí odvolacího soudu z intencí obecných právních zásad soukromého práva nevybočuje a napadené rozhodnutí na jejich aplikaci nezávisí.
Za situace, že předmětem řízení byl nárok na náhradu škody, jak jej žalobce vymezil, je zcela nadbytečné zabývat se otázkou vznesenou v dovolání, tedy čeho se žalobce může domáhat, zda podat žalobu na určení nebo požadovat zamezení hrozící škody dle ust. §417 obč. zák., když rozhodnutí odvolacího soudu se této problematiky ani netýká. Závěry v dovolatelem uvedených nálezech Ústavního soudu nejsou v projednávané věci použitelné, když obě věci jsou zcela skutkově odlišné (nález I. ÚS 50/03 se týká určení vlastnického práva k obrazům, jež propadly státu rozhodnutím celního úřadu, a nález Pl. ÚS 18/01 se týká odpovědnosti státu za škodu spočívající v nákladech řízení) a ani zásady z nich dovolatelem citované neznamenají možnost soudu přiznat účastníkovi neexistující nároky.
Vzhledem k tomu, že dovolacímu soudu předložené právní otázky nejsou způsobilé založit přípustnost jeho dovolání, předpoklady přípustnosti podle §237 o.s.ř. nejsou splněny, proto Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. dubna 2015
JUDr. Marta Škárová
předsedkyně senátu