ECLI:CZ:NS:2015:25.CDO.3443.2011.1
sp. zn. 25 Cdo 3443/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce J. F., zastoupeného JUDr. Věnceslavou Holubovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Šumavská 991/31, proti žalovanému JUDr. M. U., soudnímu exekutorovi se sídlem v Praze 9, Bryksova 763/46, zastoupenému Mgr. Janem Válkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Havlíčkova 1680/13, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 60 C 117/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. dubna 2011, č. j. 15 Co 470/2008-174, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. dubna 2011, č. j. 15 Co 470/2008-174, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 31. 1. 2008, č. j. 60 C 117/2006-70, zamítl žalobu na zaplacení 4.473.000,- Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že podle zástavní smlouvy uzavřené dne 28. 3. 1996 mezi žalobcem jako zástavcem, Ing. J. B. a R. S. jako zástavními věřiteli a I. H. a J. Š. jako dlužníky, je zástavní věřitel oprávněn, nebude-li zajištěná pohledávka (půjčka) řádně a včas splněna, prodat zástavu (dům č. p. v P., a stavební parcely č. 716 a 717 v katastrálním území L. - dále též jen „nemovitosti“) ve veřejné dražbě nebo jiným vhodným způsobem, a to po předchozím včasném a písemném upozornění zástavce na zamýšlený výkon zástavního práva. Dne 21. 3. 2003 Speciální bezpečnostní služba, spol. s r. o. (jako zástavní věřitel na základě postoupené pohledávky zajištěné výše uvedeným zástavním právem) podala u žalovaného návrh na provedení dražby nemovitostí, které dne 15. 7. 2003 vydražila společnost Real Leasing Kladno, spol. s r. o.; téhož dne žalovaný vydal usnesení o příklepu k vydraženým nemovitostem (rozhodnutí bylo žalobci doručeno 21. 7. 2003) a k doplacení nejvyššího podání určil lhůtu 60 dnů od právní moci usnesení. Žalovaný dne 7. 6. 2004 vydal vydražiteli potvrzení o nabytí vlastnictví k předmětným nemovitostem, v němž uvedl, že část nejvyššího podání (2.000.000,- Kč) byla uhrazena v den dražby a zbytek (2.473.000,- Kč) bankovním převodem na účet dražebníka dne 7. 6. 2004. Nárok na náhradu škody, spočívající v hodnotě nemovitostí, jejichž vlastnictví měl žalobce pozbýt jednáním žalovaného (podle žaloby návrh na provedení dražby učinila neoprávněná osoba, žalovaný nerespektoval předkupní právo otce žalobce, nejvyšší podání bylo vydražitelem doplaceno po lhůtě stanovené žalovaným), shledal soud prvního stupně promlčeným v důsledku marného uplynutí dvouleté subjektivní promlčecí doby podle §106 odst. 1 obč. zák. Vedle toho se soud prvního stupně zabýval předpoklady odpovědnosti žalovaného exekutora za škodu podle §32 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti a o změně dalších zákonů (dále též jen „exekuční řád“), a dospěl k závěru, že žalovaný žádnou právní povinnost při výkonu své činnosti neporušil.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 12. 2008, č. j. 15 Co 470/2008-104, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho závěrem o promlčení uplatněného nároku.
K dovolání žalobce Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 29. 7. 2010, č. j. 25 Cdo 2508/2009-140, zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení se závazným právním názorem, že subjektivní promlčecí doba k uplatnění nároku na náhradu škody spočívající ve ztrátě vlastnického práva k nemovitosti ve veřejné dražbě provedené exekutorem začíná běžet od okamžiku, kdy se dosavadní vlastník dozvěděl, že vydražitel doplatil v určené lhůtě nejvyšší podání.
Městský soud v Praze poté rozsudkem ze dne 12. 4. 2011, č. j. 15 Co 470/2008-174, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vázán právním názorem dovolacího soudu na počátek běhu subjektivní promlčecí doby uzavřel, že jelikož se žalobce o tom, že příklep byl udělen a vydražitel zaplatil nejvyšší podání, dozvěděl dne 11. 6. 2004 a žaloba byla podána 9. 6. 2006, není nárok promlčen. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, avšak neztotožnil se s jeho právním posouzením, že žalovaný nepochybil při nařizování dobrovolné dražby. Podle odvolacího soudu nárok zástavního věřitele na uspokojení pohledávky ze zástavy vzniklý před účinností zákona č. 165/1998 Sb. se i v době po 1. 9. 1998 řídí §151f obč. zák. ve znění do 31. 8. 1998; znamená to tedy, že pro uspokojení nároku lze provést veřejnou dražbu podle zákona č. 26/2000 Sb. jen jako dražbu nedobrovolnou. Mezi tímto pochybením žalovaného a vznikem škody na straně žalobce však není dána příčinná souvislost, neboť žalobce měl a mohl využít žaloby na nepřípustnost prodeje věci v dražbě podle §166 obč. zák. jako postupu odpovídajícího splnění prevenční povinnosti; tím, že žalobce se takto dražbě nebránil, porušil svou prevenční povinnost předcházet škodám, a sám se tak podílel na vzniku škody, která mu posléze prodejem nemovitostí v dražbě vznikla.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, v němž namítá, že řízení před odvolacím soudem je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť odvolací soud zaujal jiný právní názor než soud prvního stupně, aniž by dostál své poučovací povinnosti podle §118a o.s.ř. a poučil žalobce o tom, že na straně žalovaného spatřuje pochybení, neboť nebyly splněny podmínky pro provedení dobrovolné dražby, avšak že chybí příčinná souvislost, neboť žalobce se nebránil podáním žaloby o určení nepřípustnosti prodeje zástavy podle §166 obč. zák. Za otázku zásadního právního významu dovolatel považuje, zda v případě, kdy vydražitel zmaří nedobrovolnou dražbu ve smyslu §48 odst. 1 zákona č. 26/2000 Sb. a přesto dražebník vydá potvrzení o nabytí vlastnictví k vydraženým věcem, čímž dosavadní vlastník pozbývá vlastnictví k vydražené věci, je nutné pro uplatnění nároku na náhradu škody vůči dražebníkovi postupovat ve smyslu §166 obč. zák. V případě dobrovolné i nedobrovolné dražby nepřichází v úvahu žádné poskytnutí dodatečné lhůty k zaplacení nejvyššího podání, nýbrž dochází ex lege ke zmaření dražby. Nabylo-li usnesení o příklepu dne 25. 3. 2004 právní moci, uplynula šedesátidenní lhůta k doplacení nejvyššího podání dne 24. 5. 2004; vydražitel však doplatil nejvyšší podání až 7. 6. 2004. Došlo tedy ke zmaření dražby a tím, že žalovaný přesto vydal potvrzení o nabytí vlastnického práva na vydražitele, postupoval protiprávně a je odpovědný za vzniklou škodu. Dále namítá, že nepodání žaloby na určení nepřípustnosti prodeje zástavy podle §166 obč. zák. není liberačním důvodem pro zproštění odpovědnosti žalovaného za škodu podle §63 odst. 4 zákona č. 26/2000 Sb. Tím, že došlo ke zmaření dražby, je pojmově vyloučeno podání žaloby podle §166 obč. zák. Žalobce navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvedl, že považuje dovolání za nepřípustné, neboť v něm žalobce nevymezil žádnou otázku zásadního právního významu, navíc po celou dobu nalézacího řízení nebyl schopen specifikovat, jakou právní povinnost měl žalovaný porušit. Odkázal na svá předchozí podání a navrhl, aby dovolací soud dovolání odmítl, popř. zamítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) vzhledem k datu vydání napadeného rozhodnutí postupoval podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 – srov. čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. – dále též jen „o.s.ř.“). Po zjištění, že dovolání bylo proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podáno v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.) účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu §241 o.s.ř., dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. pro řešení otázky spoluzavinění škody zástavcem při pochybení soudního exekutora při výkonu exekuční činnosti, která byla v posuzovaných skutkových souvislostech odvolacím soudem vyřešena v rozporu s hmotným právem i ustálenou rozhodovací praxí; dovolání je důvodné.
Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatelka uplatňuje jako důvod dovolání [§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.], může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
Podle §32 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, exekutor odpovídá za škodu tomu, komu ji způsobil v souvislosti s činností podle tohoto zákona. Exekutor odpovídá za škodu i tehdy, byla-li škoda způsobena při výkonu exekuční nebo další činnosti jeho zaměstnancem; případná odpovědnost této osoby podle zvláštních předpisů tím není dotčena. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení exekutor se odpovědnosti podle odstavce 1 zprostí, prokáže-li, že škodě nemohlo být zabráněno ani při vynaložení veškerého úsilí, které lze na něm požadovat.
Předpokladem odpovědnosti exekutora za škodu způsobenou v souvislosti s exekuční činností je tedy porušení právní povinnosti, vznik škody, příčinná souvislost mezi porušením právní povinnosti a vzniklou škodou a neexistence liberačního důvodu uvedeného v §32 odst. 2 exekučního řádu. Jde tedy o objektivní odpovědnost, u níž se nevyžaduje zavinění. Exekutor neodpovídá za škodu, která vznikla v souvislosti s jeho činností, pokud tato činnost byla prováděna v souladu se zákonem (srov. Kasíková, M. a kol. Zákon o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád), komentář, 2. vydání, Praha: C.H.Beck, 2009, s. 93).
Odvolací soud dovodil pochybení žalovaného exekutora v tom, že nárok zástavního věřitele na uspokojení pohledávky ze zástavy vzniklý před účinností zákona č. 165/1998 Sb., který se i v době po 1. 9. 1998 řídí ustanovením §151f obč. zák. ve znění do 31. 8. 1998, řešil nesprávně provedením dobrovolné veřejné dražby podle zákona č. 26/2000 Sb. Tento závěr odvolacího soudu není dovoláním dotčen a nepodléhá dovolacímu přezkumu. Dovolatel kromě jiného zpochybňuje správnost závěru odvolacího soudu, že mezi pochybením žalovaného a vznikem škody není dána příčinná souvislost, neboť žalobce porušil prevenční povinnost ve smyslu §441 obč. zák. tím, že nepodal žalobu na nepřípustnost prodeje věci v dražbě (§166 obč. zák.).
Vzhledem k ustanovení §3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinný od 1. 1. 2014, posuzuje se otázka tzv. spoluzavinění (spoluzpůsobení si škody poškozeným) podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinný do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“), neboť k porušení právní povinnosti došlo před 1. 1. 2014.
Podle §441 obč. zák. byla-li škoda způsobena také zaviněním poškozeného, nese škodu poměrně; byla-li škoda způsobena výlučně jeho zaviněním, nese ji sám.
Spoluzavinění (spoluzpůsobení škody) ve smyslu tohoto ustanovení znamená, že jednání poškozeného bylo buď hlavní a bezprostřední příčinou vzniku škody nebo bylo alespoň jednou z příčin jejího vzniku. I když zákon hovoří o spoluzavinění, není forma zavinění (úmysl, nedbalost) podstatná, přičemž nemusí jít ani o porušení právní povinnosti na straně poškozeného; ve smyslu zásady casum sentit dominus poškozený dokonce nese i následky náhody, která jej postihla. V rozsahu, v jakém se tedy na vzniku škody podílelo jednání poškozeného, popř. náhoda, která se mu přihodila, je vyloučena odpovědnost škůdce. Při úvaze o poměrném rozdělení škody mezi škůdcem a poškozeným jde o určení vzájemného vztahu mezi okolnostmi na straně poškozeného a činností odpovědné osoby a o zvážení všech skutečností, jež přispěly ke způsobení škody.
V posuzované věci je nepochybné, že žalovaný porušil povinnosti při výkonu činnosti soudního exekutora, čímž vyvolal celou situaci vedoucí k tvrzené ztrátě vlastnictví žalobce k nemovitostem. I v případě, že by žalobce podáním žaloby podle §166 obč. zák. mohl vzniku škody zabránit, nelze přehlédnout, že je to především soudní exekutor, kdo je povinen při své činnosti dodržovat zákon a že od účastníka nelze očekávat, že bude jeho činnost po právní stránce korigovat. Bez ohledu na to, že případná nečinnost žalobce byla až následnou okolností po protiprávním jednání žalovaného, který škodnou událost vyvolal, je závěr o tom, zda skutečně šlo o spoluzavinění na vzniku škody ve smyslu §441 obč. zák., možno učinit jen po rozboru situace, kterou žalovaný svým počínáním založil.
Podle §76 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb. exekutor může též provést dražbu movité či nemovité věci na návrh vlastníka či osoby oprávněné disponovat s věcí. Přitom postupuje přiměřeně podle ustanovení tohoto zákona.
Podle §151f odst. 1 obč. zák. (ve znění účinném od 1. 1. 1992 do 31. 8. 1998) není-li zajištěná pohledávka řádně a včas splněna, může se zástavní věřitel domáhat uspokojení ze zástavy, a to i tehdy, když zajištěná pohledávka je promlčena.
Podle právní úpravy účinné od 1. 1. 1992 do 31. 8. 1998 se zástavní věřitel mohl domáhat uspokojení ze zástavy při výkonu rozhodnutí prodejem nemovité zástavy jen na základě vykonatelného rozhodnutí, popřípadě jiného titulu pro výkon rozhodnutí, směřujícího proti zástavnímu dlužníkovi (srov. např. usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 7. 1994. sp. zn. 5 Co 1599/94, uveřejněné pod č. 13/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále též jen „Sbírka“). Právo zástavního věřitele domáhat se uspokojení ze zástavy (§151f odst. 1 obč. zák. ve znění účinném od 1. 1. 1992 do 31. 8. 1998), nebyla-li zástavním právem zajištěná pohledávka řádně a včas splněna, může být v řízení před soudem vyjádřeno jen jako nárok na zaplacení zajištěné pohledávky (popřípadě též jejího příslušenství) s tím, že uspokojení této pohledávky se oprávněný zástavní věřitel může domáhat jen z výtěžku prodeje zástavy (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 1997, sp. zn. 2 Cdon 967/97, uveřejněné pod č. 46/1998 Sbírky).
Bylo-li zástavní právo zřízeno v době do 31. 8. 1998, řídí se uspokojení zajištěné pohledávky i v době po 1. 9. 1998 právní úpravou účinnou do 31. 8. 1998, jestliže v této době také vzniklo právo (nárok) zástavního věřitele na uspokojení ze zástavy; vzniklo-li však právo (nárok) na uspokojení ze zástavy až po 1. 9. 1998, z již ustálené judikatury soudů (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 1999, sp. zn. 31 Cdo 1181/99, uveřejněný pod č. 70/2000 Sbírky, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2000, sp. zn. 21 Cdo 2525/99, uveřejněné pod č. 34/2001 Sbírky, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2002, sp. zn. 21 Cdo 1162/2001, uveřejněné pod č. 24/2003 Sbírky) a z ustanovení čl. IV bodu 1 zákona č. 317/2001 Sb., kterým se mění zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a o změně dalších zákonů, vyplývá, že po 1. 1. 2002 se uspokojení pohledávky zajištěné zástavním právem, zřízeným v době do 31. 8. 1998, řídí právní úpravou účinnou od 1. 1. 2002.
Právo (nárok) na uspokojení ze zástavy vzniká dnem, v němž je zástavní věřitel podle hmotného práva oprávněn požadovat, aby zajištěná pohledávka byla uhrazena z výtěžku získaného zpeněžením zástavy. Takový okamžik nastává - jak vyplývá zejména z ustanovení §151a odst. 1 obč. zák. (ve znění účinném od 1. 1. 1992 do 31. 12. 2000) a §151f odst. 1 obč. zák. (ve znění účinném od 1. 1. 1992 do 31. 8. 1998) a podle nyní platné právní úpravy zejména z ustanovení §152 a §165 odst. 1 obč. zák. - tehdy, jestliže dlužník zajištěnou pohledávku řádně a včas (tj. v době, v níž měl být podle dohody, právního předpisu nebo rozhodnutí dluh odpovídající zajištěné pohledávce dlužníkem splněn) nesplnil, tedy - řečeno jinak - marným uplynutím doby splatnosti zajištěné pohledávky.
V případě, že nedobrovolnou dražbu navrhuje zástavní věřitel, kterému vznikl nárok na uspokojení ze zástavy v době od 1. 1. 1992 do 31. 8. 1998 podle v té době platného ustanovení §151f odst. 1 obč. zák., jsou splněny podmínky k provedení dražby podle §66 a násl. exekučního řádu, resp. §36 odst. 1 zákona o veřejných dražbách tehdy, jestliže mu vykonatelné soudní rozhodnutí, vykonatelný rozhodčí nález nebo notářský zápis se svolením k vykonatelnosti přiznává vůči vlastníkům (majitelům) zástavy (tj. zástavním dlužníkům) pohledávku "s dodatkem", že se jejího uspokojení může domáhat z výtěžku prodeje nebo jiného zpeněžení zástavy. Výjimka z tohoto pravidla nastává jen tehdy, domáhá-li se zástavní věřitel prodeje zástavy, která je ve vlastnictví (v majetku) dlužníka, jemuž bylo vykonatelným rozhodnutím soudu, vykonatelným rozhodčím nálezem nebo notářským zápisem se svolením k vykonatelnosti uloženo zajištěnou pohledávku (popřípadě též její příslušenství) zaplatit bez zřetele k tomu, zda byla zajištěna zástavním právem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2005, sp. zn. 21 Cdo 2672/2004, publikovaný v časopise Soudní judikatura pod č. 16, ročník 2006).
V projednávané věci měl být dluh ze smlouvy o půjčce ze dne 28. 3. 1996 zajištěné předmětným zástavním právem splněn ve splátkách v měsíčních intervalech, přičemž poslední splátka se stala splatnou k 30. 11. 1996. K tomuto dni vznikl nárok zástavního věřitele na uspokojení ze zástavy, podmínkou však byla – jak vyplývá se shora uvedených judikaturních závěrů – existence vykonatelného rozhodnutí, popřípadě jiného titulu pro výkon rozhodnutí, směřujícího proti zástavnímu dlužníkovi. Vzhledem k tomu, že vykonatelným soudním rozhodnutím, vykonatelným rozhodčím nálezem a ani notářským zápisem se svolením k vykonatelnosti nebylo zástavnímu věřiteli přiznáno vůči dlužníku ve smyslu ustanovení §151f odst. 1 obč. zák., ve znění účinném do 31. 8. 1998, právo na uspokojení pohledávky z výtěžku prodeje nebo jiného zpeněžení zástavy, nemohl se zástavní věřitel již z tohoto důvodu důvodně domáhat provedení dražby vůči žalobci. Žalovaný jako soudní exekutor, k němuž byl dne 21. 3. 2003 podán návrh zástavního věřitele na provedení dražby nemovitostí, však provedl dražbu nemovitostí, aniž by k exekuci měl vykonatelný titul. Zároveň provedl tzv. dobrovolnou dražbu podle §76 odst. 2 exekučního řádu, ačkoli návrh podal zástavní věřitel, který nebyl vlastníkem ani osobou oprávněnou s nemovitostmi disponovat, jak vyžaduje uvedené ustanovení pro tzv. dobrovolnou dražbu. Jde-li totiž o veřejnou dobrovolnou dražbu, musí být řádně doloženo navrhovatelovo vlastnictví, popřípadě legitimace osob, které se ve smyslu §17 odst. 4 zákona č. 26/2000 Sb. považují za vlastníka. Jednání, které by neodpovídalo těmto požadavkům, pak dokonce podle ustálené judikatury soudů nelze považovat za veřejnou dobrovolnou dražbou a jeho výsledek nepožívá žádné právní ochrany (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 21 Cdo 1032/2010).
Je tedy zřejmé, že žalovaný postupoval nesprávně, vyhověl-li návrhu zástavního věřitele na prodej předmětných nemovitostí, ač jako profesionál specializovaný na exekuční činnost a postupy při provádění veřejných dražeb si musel být vědom již tehdy ustálené judikatury k zástavnímu právu a způsobu jeho realizace, a prodal-li přesto nemovitosti žalobce v dražbě, aniž by zástavní věřitel disponoval vykonatelným titulem. I když lze připustit, že žaloba podle §166 obč. zák. je zákonem koncipována jako prostředek k ochraně vlastnického práva před důsledky provedení veřejné dražby (ovšem nad rámec institutu neplatnosti dražby – srov. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. §1 až 459. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 1150, bod 1), příčinou, proč žalobce přišel o vlastnické právo k nemovitosti, byl nezákonný postup exekutora, nikoliv okolnost, že se žalobce nepokusil využít právní prostředek, jak takovému postupu zabránit. V situaci, kdy žalovaný porušil pravidla při realizaci požadavku zástavního věřitele, nelze žalobci vytýkat, že jako laik v této oblasti nezabránil převodu vlastnického práva, a nelze proto dovodit, to byla jeho nečinnost, co vedlo ke vzniku škody spočívající v pozbytí vlastnictví.
Již z těchto důvodů je zřejmé, že dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. je naplněn, aniž by bylo třeba řešit další námitky, jimiž dovolatel zpochybňuje účinky dražby, resp. dovozuje její zmaření. Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu podle §243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. zrušil, a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§243d odst. 1 o.s.ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů původního a dalšího řízení včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. června 2015
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu