ECLI:CZ:NS:2015:25.CDO.3849.2012.1
sp. zn. 25 Cdo 3849/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce Lesy České republiky, s. p. , se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova 19, IČO 42196451, proti žalované ŠKO-ENERGO, s.r.o. , se sídlem v Mladé Boleslavi, tř. Václava Klementa 869, IČO 61675938, zastoupené Mgr. Petrem Fojtkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Štěpánská 7, o 127.741,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 8 C 412/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. srpna 2012, č. j. 25 Co 239/2012-301, takto:
I. Dovolání proti výroku, jímž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ohledně částky 63.870,- Kč s příslušenstvím, se zamítá .
II. Dovolání proti výroku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ohledně částky 63.871,- Kč s příslušenstvím, se odmítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Mladé Boleslavi rozsudkem ze dne 23. 2. 2012, č. j. 8 C 412/2003-261, rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 63.871,- Kč s příslušenstvím, ohledně 63.870,- Kč s příslušenstvím žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobce má právo hospodaření k lesům ve vlastnictví státu a žalovaná je provozovatelkou podniku, jenž v letech 2001, 2002 a 2005 produkoval a vypouštěl oxidy síry a dusíku, které způsobily škodu na lesních porostech obhospodařovaných žalobcem. Soud shledal žalovanou odpovědnou za škodu podle §420a obč. zák. s tím, že není možno přesně vyčíslit výši škody. Závěry znaleckého posudku RNDr. Pavla Hadaše založeného na výpočtu náhrady prostřednictvím rozptylové studie a Gaussova matematického modelu byly zpochybněny posudkem znaleckého ústavu PROFI-TEN, podle nějž je největší škodlivinou troposférický ozón, nikoliv emise produkované žalovanou, a rovněž posudkem Českého hydrometeorologického ústavu, který označil závěry dr. Hadaše za zjednodušující až zkreslené a v konečném výsledku za nadhodnocené. Proto soud výši škody určil podle své úvahy postupem podle §136 o.s.ř. ve výši přibližně jedné poloviny částky uvedené ve znaleckém posudku dr. Hadaše a ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl.
K odvolání obou účastníků Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 8. 2012, č. j. 25 Co 239/2012-301, změnil zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 63.870,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Při hodnocení skutkových zjištění dospěl k závěru, že výše škody je přesně vyčíslena ve znaleckém posudku dr. Hadaše, a žalovaná odpovídá za vzniklou škodu v tom poměru, v jakém se podílí vypouštěním škodlivých látek do ovzduší na celkových imisích a jimi způsobených poškozeních lesního porostu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Ve vztahu k měnícímu výroku je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a dovolatelka uplatňuje všechny dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 a 3 o.s.ř. Namítá, že odvolací soud se nevypořádal s některými důkazy, které mu předložila, resp. měl tyto důkazy podle §213 odst. 3 o.s.ř. zopakovat. Jedná se o řadu znaleckých posudků, jež podle žalované vylučují či přinejmenším významně zpochybňují příčinnou souvislost mezi její činností a předmětnou škodou. Žalovaná dále uvádí, že odvolací soud učinil nesprávný právní závěr, že způsob výpočtu podílu žalovaného na celkové imisní škodě provedený RNDr. Hadašem vede k přesnému zjištění výše škody, a k postupu podle §136 o.s.ř. tak není důvod. Daný způsob výpočtu nemá podle žalované ambice stanovit přesnou výši škody a odkazuje v tomto směru bez dalšího na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2012, sp. zn. 32 Cdo 1808/2010. Žalovaná taktéž napadá právní závěr odvolacího soudu o porušení §21 odst. 1 lesního zákona a o použitelnosti vyhlášky č. 55/1999 Sb. pro stanovení celkové imisní škody, neb dle jejího názoru provedla opatření (zavedení nové technologie spalování), které vedlo ke zmírnění potenciálních škodlivých následků při produkci škodlivých látek, a neporušila proto povinnost prevence podle tohoto ustanovení. Podpůrně poukazuje na §5 odst. 3 vyhlášky č. 349/2010 Sb., jenž vylučuje použití vyhlášky č. 55/1999 Sb. pro určitá zařízení, a dovozuje tak, že v dané věci lze uvažovat pouze o případné odpovědnosti podle §420a obč. zák., kdy je výše škody stanovena podle §442 a násl. obč. zák., potažmo 136 o.s.ř. Žalovaná dále namítá, že v řízení nebylo prokázáno vlastnické právo České republiky k předmětným pozemkům, neboť odvolací soud vycházel pouze z referenčních bodů, které nepředstavují lesní pozemek, ale pouze žalobcem zvolené místo, ve kterém se mají sledovat koncentrace imisí. Konečně dovolatelka uvádí, že odvolací soud dospěl ke zjištění tzv. celkové imisní škody na základě posudku RNDr. Hadaše, který se však zjišťováním škody nezabýval, pouze převzal vstupní údaje z neverifikovaného interního dokumentu žalobce. Ve vztahu k potvrzujícímu výroku dovolatelka dovozuje přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. s tím, že rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam pro vyřešení následujících otázek: 1) zda jednou z podmínek pro rozhodování o nároku na náhradu škody na lesních porostech, v případě, kdy žalobce vykonává právo hospodaření k lesním pozemkům ve vlastnictví České republiky, je prokázání vlastnického práva České republiky k lesním pozemkům v období, za které je nárok uplatňován, a 2) zda za předpokladu, že emitent zavede technologii, jež je v souladu s principem nejlepší dosažitelné techniky (BAT) a dodržuje emisní limity, je vyloučeno, aby odpovídal za totéž podle dvou skutkových podstat, které jsou ve vztahu obecná a zvláštní, tj. jak podle §420a obč. zák., tak i podle §21 odst. 1 lesního zákona. Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí v celém rozsahu zrušil a vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce ve svém vyjádření uvádí, že odvolací soud postupoval v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, popř. zamítl, neboť neřeší otázky po právní stránce zásadně významné a s většinou námitek se již Nejvyšší soud v minulosti vypořádal.
Vzhledem k tomu, že dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 15. 8. 2012, Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) postupoval podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 – srov. čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. – dále též jen „o.s.ř.“). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), zastoupeným advokátem (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), dospěl k závěru, že dovolání v části, v níž je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., není důvodné; ve zbývajícím rozsahu není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud je povinen přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., stejně jako k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.], a to i když nebyly v dovolání uplatněny. Existence takových vad však nebyla dovolacím soudem shledána.
Vzhledem k §3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinný od 1. 1. 2014, se věc posuzuje podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinný do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“), neboť ke škodné události i vzniku škody došlo před 1. 1. 2014.
V rozsahu, kterým dovolání napadá měnící výrok rozsudku odvolacího soudu, je jeho přípustnost založena podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a v rámci uplatněných námitek dovolací soud přezkoumal jeho důvodnost podle §241a odst. 2 a 3 o.s.ř. Nesprávné právní posouzení věci, které mezi uplatněné dovolací důvody spadá, může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
Podle §420a odst. 1 obč. zák. každý odpovídá za škodu, kterou způsobí jinému provozní činností. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení škoda je způsobena provozní činností, je-li způsobena a) činností, která má provozní povahu, nebo věcí použitou při činnosti, b) fyzikálními, chemickými, popřípadě biologickými vlivy provozu na okolí, c) oprávněným prováděním nebo zajištěním prací, jimiž je způsobena jinému škoda na nemovitosti nebo je mu podstatně ztíženo nebo znemožněno užívání nemovitosti. Podle odstavce 3 odpovědnosti za škodu se ten, kdo ji způsobil, zprostí, jen prokáže-li, že škoda byla způsobena neodvratitelnou událostí nemající původ v provozu anebo vlastním jednáním poškozeného.
Provozní činností se podle této úpravy rozumí soustavně prováděná činnost, která je organizována právnickou či fyzickou osobou (podnikatelem) v určitém provozu, která – i když by nebyla vymezena v jejím předmětu činnosti – je součástí její faktické činnosti vykonávané zpravidla za využití technických prostředků či technologických postupů, které jsou pro svou nebezpečnost možným zdrojem rizik pro zákonem chráněné hodnoty (zdraví, majetek, apod.). Odpovědnost za škodu způsobenou takovou činností je tzv. objektivní, což znamená, že její podmínkou není porušení právní povinnosti, nýbrž působení zákonem kvalifikované skutečnosti (škodní události), která byla příčinou vzniku škody (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2008, sp. zn. 25 Cdo 529/2006, nebo ze dne 22. 12. 2010, sp. zn. 25 Cdo 3269/2008, publikované pod C 5791 a C 9381 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, dále též jen „Soubor“).
Zákon definici provozní činnosti nepodává a její obsah je proto vykládán jako činnost související s předmětem činnosti (zpravidla podnikatelské, obchodní), kterou fyzická nebo právnická osoba vyvíjí ve formě tzv. provozu, tedy zpravidla opakovaně za použití určitých organizačních opatření, někdy s využitím různých technologií či postupů, včetně věcí, jimiž je místo činnosti (provozovna) vybaveno. Škodlivými vlivy na okolí, jak je vymezuje ustanovení §420a odst. 2 písm. b) obč. zák., jsou právě exhalace vypouštěné do ovzduší při průmyslové výrobě či v jiných provozech spojených se spalováním fosilních a dalších paliv; právě technologie založená na těchto procesech je typickým příkladem provozní činnosti ovlivňující nepříznivě okolí spadem chemických zplodin, které jsou bez pochybností nepříznivé jak lidskému zdraví, tak přírodě.
V situaci, kdy se na produkci škodlivin podílí velká řada subjektů a provozních zařízení a kdy vlivem různých faktorů (množství vyprodukovaných látek, proudění větru, jiné meteorologické vlivy či umístění dotčených porostů v reliéfu krajiny), je samozřejmě složité zcela exaktně dovodit, zda a nakolik se právě produkce konkrétního provozovatele podílí na škodách konkrétních porostů. Právě v tomto směru vznáší žalovaná námitky proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu ohledně vzniku škody a příčinné souvislosti mezi provozní činností žalované a vznikem škody (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, a ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 3334/2006, publikované v Souboru pod C 1025 a C 5514). Jako dovolací důvod je zde tedy uplatněno tvrzení, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o.s.ř.).
Skutkové zjištění ve smyslu §241a odst. 3 o.s.ř. nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly v řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly v řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §133 až 135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného (případně i procesního) práva. Dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiné skutkové zjištění apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. II. díl. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1920, bod V).
Odvolacímu soudu nelze vytýkat, že by pokládal za zjištěné něco, co ve spise není, opomenul něco podstatného, co se ve spise nachází, ani že by v jeho úvahách existovaly logické rozpory. I když je odůvodnění jeho rozsudku v tomto směru poměrně stručné, je z něj zřejmé, že vyšel z důkazů provedených soudem prvního stupně, aniž dospěl k závěru o odlišném skutkovém stavu věci. Neztotožnil se pouze s jeho hodnocením znaleckého posudku dr. Hadaše jako nedostatečného podkladu pro stanovení výše škody. Tento závěr odvolacího soudu odpovídá ustálené judikatuře dovolacího soudu, který v řízeních o náhradu škody způsobené na lesích exhaláty konstantně dovozuje, že příčinná souvislost je v podobných případech dána a že stávající metodika výpočtu škody založená na rozptylových studiích a Gaussově matematickém modelu (použitá i v tomto řízení znalcem RNDr. Pavlem Hadašem) je v současnosti nejlepším dostupným a zároveň dostatečně průkazným prostředkem vyčíslení výše škody. Znalecký posudek dr. Hadaše, na jehož základě odvolací soud (a vlastně i soud prvního stupně) rozhodl, dostatečně zřejmě osvětluje mechanismus negativního působení exhalací na lesní porosty (tj. příčinnou souvislost), jakož i postup výpočtu výše škody. Výsledná škoda je pak zřejmá z výsledků kalkulací znalce, které jsou rozepsány pro jednotlivé lesní revíry v tabulkách a připojeny k žalobám. Lze tedy uzavřít, že použitá metodika vede (byť s tolerancí určité chyby) ke zjištění výše škody způsobené dovolatelkou. Zde je třeba zdůraznit, že není do budoucna vyloučeno přesnější stanovení výše náhrady, bude-li vypracována exaktnější metoda zjištění konkrétních dopadů jednotlivých původců exhalací na lesní porosty. Posudek znaleckého ústavu PROFI-TEN, jehož se žalovaná dovolává, však žádnou lepší metodu nepřináší a řada jeho závěrů (např. že rozhodujícím hlavním původcem škod je troposférický ozón, jehož není žalovaná producentem) je zpochybněna i posudkem Českého hydrometeorologického ústavu, který pak jednoznačně říká, že znečištění ovzduší je hlavním faktorem vzniku škod na lesních porostech. I když se vliv troposférického ozónu připouští, nepřináší ani tento posudek vodítko k tomu, jak jeho dopad zohlednit. Je tedy zřejmé, že dovolatelkou předložené posudky kromě jistého zpochybnění metody používané znalcem dr. Hadašem nepřinášejí žádný posun směrem ke zpřesnění výpočtu výše škody, a že tedy odvolací soud nepochybil, vyšel-li za této situace z dosud nejpřesněji a nejkonkrétněji formulované metody.
Otázka, zda je dána aktivní věcná legitimace žalobce (státního podniku) k uplatnění nároku na náhradu škody vzniklé na lesních porostech, již byla vyřešena v rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 8. 2003, sp. zn. 25 Cdo 325/2002, publikovaném pod č. 46/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž bylo konstatováno, že státní podnik vykonávající právo hospodaření k lesům (s lesním národním majetkem) je aktivně věcně legitimován k uplatnění nároku na náhradu škody z imisí na lesním půdním fondu a na lesních porostech (§420a obč. zák.). Jestliže pak dovolatelka tvrdí, že k předmětným lesním porostům nemá žalobce právo hospodaření, neboť tyto skutečnosti z obsahu zřizovacích listin nelze seznat, napadá rozsudek odvolacího soudu v otázce skutkových zjištění; námitka, že rozsudek odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, však není rovněž opodstatněná.
Dovolatelce nelze přisvědčit ani v tom, že investicemi do nových ekologických technologií naplňuje důvod ke zproštění odpovědnosti podle §420a odst. 3 obč. zák. (tvrdí, že ani při vynaložení maximálně možného úsilí, jaké lze po ní spravedlivě požadovat, nemůže vypouštění emisí zcela eliminovat). Podle tohoto ustanovení je totiž liberační důvod založen na dvou okolnostech, tj. že škoda byla způsobena buď neodvratitelnou událostí nemající původ v provozu anebo vlastním jednáním poškozeného; ani jedné z těchto skutkových podstat však tvrzení žalované o ekologickém přístupu neodpovídá. Ostatně investicemi do ekologicky šetrnějších technologií není žalovaná znevýhodňována oproti jiným subjektům, které takto nepostupují (jak se nesprávně domnívá); tím, že snižuje rozsah exhalací, totiž snižuje odpovídajícím způsobem i míru své účasti na celkové škodě na lesních porostech žalobce, neboť základním východiskem pro zjištění výše škody je množství škodlivin (zejména oxidu siřičitého a sloučenin dusíku) vypuštěné do ovzduší.
Na uvedených závěrech nic nemění ani ustanovení §21 odst. 1 lesního zákona, které stanoví, že právnické a fyzické osoby, které při své činnosti používají nebo produkují látky poškozující les a les ohrozí nebo poškodí, jsou povinny provádět opatření k zabránění nebo zmírnění jejich škodlivých následků. Tato norma je normou veřejnoprávní, má primárně funkci preventivní a není jejím účelem, aby stanovila právní základ pro náhradu případné škody. Ustanovení §420a obč. zák. je naopak normou soukromého občanského práva, jež má primárně funkci reparativní a směřuje k tomu, aby byla vlastníku lesa nahrazena škoda na majetku. Skutečnost, že dovolatelka plní všechny svoje povinnosti stanovené normami správního práva, proto v zásadě nevylučuje její odpovědnost občanskoprávní. K obdobnému závěru Nejvyšší soud dospěl např. ve svém rozsudku ze dne 16. 7. 2008, sp. zn. 25 Cdo 769/2006. Byť odvolací soud ve své argumentaci pracoval i s výkladem zákona o lesích, základ sporu posoudil správně podle §420a obč. zák., a v jeho rozhodnutí tak nelze shledat pochybení.
Z těchto důvodů je zřejmé, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu věcně správný; Nejvyšší soud proto přípustné dovolání žalované proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podle §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl. Zároveň není vzhledem k uvedeným závěrům dovolacího soudu namístě závěr o zásadním právním významu napadeného rozsudku v potvrzujícím výroku [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.], a dovolání žalované tak v tomto rozsahu směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř., neboť žalovaná s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalobci v této fázi řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. března 2015
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu