ECLI:CZ:NS:2015:25.CDO.4192.2015.1
sp. zn. 25 Cdo 4192/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce A. F. , zastoupeného Mgr. Romanem Ambrožem, advokátem se sídlem Praha 9, Měšická 721/1, proti žalovaným: 1) České advokátní komoře , IČO 66000777, se sídlem Praha 1, Národní třída 16, 2) Mgr. R. I. , advokátovi se sídlem Brno, Čechyňská 16, 3) České republice – Ministerstvu spravedlnosti , IČO 000254229, se sídlem Praha 2, Vyšehradská 16, 4) České republice – Ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy , IČO 00022985, se sídlem Praha 1, Karmelitská 7, 5) Českému vysokému učení technickému v Praze , IČO 68407700, se sídlem Praha 6, Zikova 4/1903, o vydání listin a náhradu újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 39 C 45/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2011, č. j. 39 Co 162/2011-202, a o návrhu žalobce na přerušení dovolacího řízení, takto:
I. Návrh žalobce na přerušení dovolacího řízení se zamítá .
II. Dovolání se odmítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se na žalovaných domáhal zaplacení „35.000 Kč x (48 + počet měsíců od 20. 10. 2009 včetně do měsíce zaplacení)“ a 25.200.000 Kč s příslušenstvím jako odčinění újmy na jeho právech vzniklé zmařením úspěšného dokončení vysokoškolského studia žalobce a odepřením možností nápravy, dále po žalovaných 1) a 2) 400.000 Kč s příslušenstvím jako obvyklého odškodnění přiznávaného Evropským soudem pro lidská práva a po žalovaném 5) vydání dokladu o studiu, diplomu, vysvědčení a dodatku k diplomu v magisterském studiu Inženýrská mechanika a mechatronika a v doktorském studiu Mechanika tuhých a poddajných těles a prostředí „v dosáhnutém prospěchu nebo obvyklém dvě u povinností, kterých splnění znemožnil“.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 14. 9. 2010, č. j. 39 C 45/2010-119, žalobu v celém rozsahu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud dospěl k závěru, že v uvedeném případě chybí u všech žalovaných příčinná souvislost mezi vznikem tvrzené škody a jejich chováním. Žalobcem tvrzená škoda, jež mu měla vzniknout tím, že mu nebylo umožněno dostudovat, vznikla pouze z důvodu chování žalobce, který nesplnil své studijní povinnosti, jak plyne z rozhodnutí děkana fakulty strojní o ukončení studia ze dne 2. 10. 2006, potvrzeného rozhodnutím rektora ČVUT, které soud nebyl oprávněn v tomto řízení přezkoumávat. Nelze proto podle soudu dovodit ani příčinnou souvislost mezi chováním žalovaných 1) až 4) a vznikem škody, ani protiprávnost tvrzeného chování. Zamítnutí žaloby v části, jíž se žalobce domáhal vydání výše uvedených listin na žalovaném 5), soud odůvodnil tím, že žalobci na uvedené listiny nevznikl nárok, jelikož žalobce neukončil studium řádně, ale z důvodu nesplnění požadavků vyplývajících ze studijního programu podle studijního a zkušebního řádu. Požadavku na vydání „dokladu o studiu“ soud též nevyhověl, neboť žalobce blíže nespecifikoval, o jaký doklad se jedná. Uzavřel, že žalobce by měl nárok pouze na vydání dokladu o vykonaných zkouškách ve smyslu ustanovení §57 odst. 5 zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách, o ten však žalobce nežádal.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 12. 2011, č.j. 39 Co 162/2011-202, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Podle odvolacího soudu se u každého ze žalovaných jedná o samostatný nárok, když se žalobce domáhá plnění na každém z jiného právního důvodu. Pokud se žalobce domáhá na žalovaném 5) vydání dokladu o studiu, diplomu, vysvědčení, dodatku k diplomu v magisterském studiu a v doktorském studiu, tak žádné takové listiny prokazatelně neexistují a nikdy neexistovaly. Žalobce se tedy podle odvolacího soudu od počátku domáhá plnění nemožného, neboť tento žalovaný nikdy uvedené listiny v držení neměl. Současně neexistuje žádná právní povinnost takové listiny vystavit. V řízení dále žalobce neprokázal, že by mu vznikl nárok na finanční plnění, vyplývající z předpokládaného ukončení studia a návazného uplatnění, neprokázal tak žádný právní základ nároku pro požadované plnění, a to nejen ve vztahu k žalovanému 5), ale ani ve vztahu k ostatním žalovaným. Odvolací soud dále uzavřel, že ve vztahu k uplatňovanému nároku není žalovaný 1) pasivně věcně legitimován, u žalovaných 2) - 4) nebyly naplněny základní předpoklady odpovědnosti za škodu podle ustanovení §420 odst. 1 obč. zák., tj. existence škody, protiprávního úkonu a příčinné souvislosti, a ve vztahu k žalovaným 3) a 4) ani předpoklady odpovědnosti dle zákona č. 82/1998 Sb.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, a to do všech jeho výroků. Přípustnost dovolání dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a podává je z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Podle dovolatele se odvolací soud a soud prvního stupně nevypořádaly s celou řadou důkazů svědčících ve prospěch tvrzení žalobce, čímž řízení zatížily vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolatel dále tvrdí, že žalovaný 5) mu odmítl vydat potvrzení o vykonaných zkouškách v pátém ročníku magisterského studia a posléze v doktorském studijním programu. Protiprávním jednáním, respektive nekonáním, žalovaných tak podle názoru dovolatele mělo dojít ke vzniku škody ve formě ušlého zisku, když mu nebylo umožněno řádně vykonávat studium a následnou výdělečnou činnost, ušel mu tak zisk, jehož by za normálního běhu okolností dosáhl. Namítá též podjatost soudkyně Mgr. Andrey Pešlové, jejíž matka působila v době rozhodování věci na strojní fakultě ČVUT v Praze v pozici vedoucí pracoviště. Za vadu řízení též označuje marnou snahu dovolatele o překlad napadeného rozsudku a dalších písemností do mateřského jazyka dovolatele. Soudům vytýká též nepřiměřenou délku soudního řízení. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
První žalovaná neshledává v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce, když tvrzený dovolací důvod nepovažuje za naplněný. Má za to, že žalobcem uplatňovaná škoda, která mu měla vzniknout tím, že mu nebylo umožněno dostudovat, vznikla jen a pouze z důvodu chování samotného žalobce. Nesouhlasí též s tvrzenými vadami řízení, zejména podjatostí soudkyně. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalobce zamítl, příp. odmítl.
Podáním ze dne 18. 11. 2015 žalobce požádal o přerušení dovolacího řízení s odůvodněním, že si chce „určit a zaplatit vlastního advokáta“ a jinak to pro jeho „osobní poměry není možné“; „rovněž tak na soudě probíhá pod značkou 33Nc 2253/2015 řízení o náhradu újmy a taky další, které rovněž zakládají důvod na přerušení řízení“.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) postupoval v dovolacím řízení vzhledem k datu podání dovolání – v souladu s čl. II. bodem 7 zákona č. 404/2012 Sb. – podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále opět jen „o. s. ř.“).
Jelikož část čtvrtá hlava třetí o. s. ř. neobsahuje zvláštní úpravu přerušení řízení, použil dovolací soud ve smyslu §243b o. s. ř. přiměřeně ustanovení o řízení před soudem prvního stupně, tj. ustanovení §109 o. s. ř.
Podle §109 o. s. ř.
(1) Soud řízení přeruší, jestliže
a) účastník ztratil způsobilost jednat před soudem a není zastoupen zástupcem s procesní plnou mocí;
b) rozhodnutí závisí na otázce, kterou není v tomto řízení oprávněn řešit;
c) dospěl k závěru, že zákon, jehož má být při projednávání nebo rozhodování věci použito, nebo jeho jednotlivé ustanovení je v rozporu s ústavním pořádkem a podal-li u Ústavního soudu návrh na zrušení tohoto zákona nebo jeho jednotlivého ustanovení;
d) rozhodl, že požádá Soudní dvůr Evropských společenství o rozhodnutí o předběžné otázce.
(2) Pokud soud neučiní jiná vhodná opatření, může řízení přerušit, jestliže
a) účastník se nemůže řízení účastnit pro překážku trvalejší povahy nebo proto, že je neznámého pobytu;
b) zákonný zástupce účastníka zemřel nebo ztratil způsobilost jednat před soudem;
c) probíhá řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu, nebo jestliže soud dal k takovému řízení podnět.
Žádná z uvedených situací nenastala, žalobcem uvedené důvody pod žádnou z alternativ upravených v §109 o. s. ř. podřadit nelze. Jakékoliv jiné probíhající řízení nemůže mít na rozhodnutí o dovolání v projednávané věci vliv a důvodem k přerušení dovolacího řízení není ani zájem žalobce zplnomocnit k zastupování v dovolacím řízení advokáta (namísto zástupce, jenž mu byl ustanoven), ostatně na to měl dovolatel více než dostatek času, když dovolání bylo podáno již 10. 4. 2012.
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud návrh žalobce na přerušení dovolacího řízení zamítl.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), směřuje však proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Přípustnost dovolání proti rozsudku, kterým odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený v §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde, neboť se jednalo o první rozhodnutí v dané věci. Přichází tedy v úvahu jen přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., které ji podmiňuje zásadním právním významem rozhodnutí ve věci samé. Toto ustanovení bylo nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušeno uplynutím dne 31. 12. 2012 a je pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. 12. 2012 nadále použitelné (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Dovolací soud je zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (§242 odst. 3 o. s. ř.), a proto při zkoumání předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel označil, a dovolání může shledat přípustným jen za současného naplnění podmínky, že na takto označených právních otázkách (závěrech) rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Dovolatel žádnou právní otázku zásadního významu ve smyslu shora uvedeném ve svém dovolání nevymezuje. Zpochybňuje-li zjištěný skutkový stav a předkládá-li vlastní verzi skutkového stavu, uplatňuje po obsahové stránce dovolací důvod nesprávného zjištění skutkového stavu, k němuž se však při zvažované přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.). Pokud namítá, že žalovaný 5) porušil právní povinnost, když nevydal žalobci doklad o studiu, diplom, vysvědčení a dodatek k diplomu v magisterském a v doktorském studiu, tak relevantně nezpochybnil právní závěr odvolacího soudu, že žalovaný 5) tuto povinnost neměl, když žalobce nesplnil studijní předpoklady pro úspěšné ukončení magisterského studijního programu, a tudíž nemohl být ani přijat k doktorskému studiu. Stejně tak nepředložil žádnou argumentaci vyvracející závěr, že ani ve vztahu k žalovaným 1) – 4) nejsou splněny předpoklady odpovědnosti za škodu.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládá ani dovolací důvod podle 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jímž lze odvolacímu soudu vytýkat, že zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud sice k vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [stejně jako k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř.] přihlíží, i když nebyly v dovolání uplatněny, avšak pouze je-li dovolání již jinak přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.), vady samotné přípustnost dovolání nezakládají (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130).
V daném případě měly vady řízení spočívat v neprovedení dalších důkazů k prokázání skutkového stavu a nevyhovění žádosti žalobce o překlad rozsudku a dalších písemností do jeho mateřského jazyka (slovenštiny). K posléze uvedené námitce lze poznamenat, že absence uvedeného překladu nemohla způsobit újmu výkonu procesních práv dovolatele, jelikož ten český jazyk ovládá, což vyplývá z jeho podání.
Namítá-li dovolatel podjatost soudkyně soudu prvního stupně, jde o tzv. zmatečnostní vadu; avšak námitka, že řízení před soudy nižších stupňů je postiženo některou z tzv. zmatečnostních vad řízení vypočtených v ustanoveních §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., není od 1. 1. 2001 způsobilým dovolacím důvodem; k posouzení její důvodnosti slouží od uvedeného data žaloba pro zmatečnost (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2002, sp. zn. 29 Odo 523/2002, publikované pod č. 32/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Vytýkané průtahy v řízení rovněž nezakládají přípustnost dovolání a ani nemohou mít vliv na věcnou správnost dovoláním napadeného rozhodnutí.
Dovolání není přípustné ani proti nákladovému výroku, neboť usnesení o nákladech řízení není rozhodnutím ve věci samé (k pojmu „věc sama“ srov. rozhodnutí publikované pod č. 61/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a není založena ani ustanoveními §238, §238a či §239 o. s. ř., v nichž jsou taxativně vyjmenovány případy přípustnosti dovolání (srov. např. rozhodnutí publikované pod č. 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Vzhledem k tomu, že dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 větu první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a je odůvodněn tím, že žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, by měl nahradit náklady dovolacího řízení žalovaným, jimž však podle obsahu spisu v tomto stádiu řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. prosince 2015
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu