ECLI:CZ:NS:2015:25.CDO.5093.2014.1
sp. zn. 25 Cdo 5093/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Aleše Zezuly a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce Ing. M. Š. , zastoupeného Mgr. Andreou Stachovou, advokátkou se sídlem v Praze 6, Dědinská 896, proti žalovaným 1) Pražské vodovody a kanalizace, a. s. , IČO 25656635, se sídlem v Praze 1, Pařížská 11/67, zastoupené Mgr. Janem Tomanem, advokátem se sídlem v Praze 6, Na Ořechovce 580/4, 2) Pražská vodohospodářská společnost, a. s. , IČO 25656112, se sídlem v Praze 1, Žatecká 110/2, 3) hlavnímu městu Praha , IČO 00064581, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, zastoupenému JUDr. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 18, 4) Metrostav a. s. , IČO 00014915, se sídlem v Praze 8, Koželužská 2246, za účasti vedlejší účastnice na straně žalovaných 1) a 2) Kooperativa pojišťovny, a. s., Vienna Insurance Group, IČO 47116617, se sídlem v Praze 1, Templová 747/5, o 202.260 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 24 C 353/2009, o dovolání třetího žalovaného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 7. 2014, č. j. 55 Co 228/2014-253, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce a třetí žalovaný, nemají právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 6. 12. 2013, č. j. 24 C 353/2009-227, Obvodní soud pro Prahu 1 ve sporu účastníků o náhradu škody ve výši 202.260 Kč, způsobené zaplavením sklepních prostor domu žalobce, zastavil řízení a ve vazbě na tento výsledek mimo jiné uložil žalobci povinnost zaplatit třetímu žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 68.543,40 Kč, neboť zpětvzetím žaloby žalobce z procesního hlediska zavinil zastavení řízení (ve smyslu §146 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále povětšinou o. s. ř.) a neuvedl ani žádné důvody zvláštního zřetele hodné pro odepření uvedeného práva třetího žalovaného (dále rovněž „dovolatele“) podle §150 o. s. ř.
Městský soud v Praze k odvolání žalobce a třetího žalovaného usnesením ze dne 13. 6. 2014, č. j. 55 Co 228/2014-253, citovaný nákladový výrok soudu prvního stupně změnil tak, že „ve vztahu mezi žalobcem a 3) žalovaným nemá žádný právo na náhradu nákladů řízení“. Současně rozhodl o nákladech řízení odvolacího. V důvodech usnesení podotkl, že v dané věci „je zřejmé zavinění žalobce, neboť k zastavení řízení došlo proto, že vzal žalobu zpět“, na straně druhé však „nelze dovodit, že by žaloba vůči 3) žalované byla nedůvodná“. Vedlejší účastník na straně prvního a druhého žalovaného totiž žalobní nárok splnil a tím došlo k zániku práva i vůči žalobou solidárně označeným žalovaným. Ve smyslu §146 odst. 2 věty druhé o. s. ř. právo na náhradu nákladů řízení svědčí ve vztahu k žalovaným žalobci, jenž po dovolateli náklady sporu nepožadoval.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl třetí žalovaný dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že odvolací soud napadeným usnesením „nesprávně aplikoval ustanovení §146 odst. 2 o. s. ř.“ a tato právní otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak. Dovolatel následně upřesnil, že názor odvolacího soudu „absolutně mění běžnou praxi“, vycházející z toho, že žaloba byla vzata žalobcem zpět a je proto „bezpředmětné, zda žaloba byla či nebyla úspěšná“ či zda je možno přiznat náklady řízení, „pokud by zde nebyly okolnosti zvláštního zřetele hodné“. Odvolacím soudem měla být vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolatel v této souvislosti zdůraznil odvolacím soudem nesprávně hodnocenou skutečnost, že se v případě žalovaných jednalo o solidární plnění. Svoji solidární odpovědnost v převážné části obsahu dovolání rozporoval a navrhl, aby dovolací soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
S ohledem na datum vydání dovoláním napadeného usnesení Nejvyšší soud věc rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 (s odkazem na čl. II. bod 1 a 7 přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Podle §241 odst. 1 až 3 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až §238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že odvolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolatel vymezil předpoklad přípustnosti tak, že odvolacím soudem řešená procesní otázka, kdo z účastníků zavinil zastavení řízení ve smyslu §146 odst. 2 o. s. ř., má být dovolacím soudem posouzena jinak. Takto formulovaná přípustnost nemá ve znění §237 o. s. ř. oporu, neboť poslední ze čtyř stanovených předpokladů přípustnosti dovolání („…má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“) míří pouze na případ právní otázky vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi, od jejíhož řešení by se měl dovolací soud odklonit (posoudit danou otázku jinak), nikoli tedy od řešení, k němuž dospěl soud odvolací – srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2014, sp. zn. 32 Cdo 587/2014, publikované na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz .
Jestliže dovolatel v tomto směru mylně vyložil text zákona, dovolací soud zkoumal, zda svojí širší argumentací nesměřuje k jinému předpokladu přípustnosti dle §237 o. s. ř. Náznakem toho je námitka dovolatele, že „názor odvolacího soudu… absolutně mění běžnou praxi“, která by mohla být - s vyšší mírou tolerance - chápána hlediskem jiné podmínky přípustnosti, a to že se odvolací soud při řešení otázky hmotného nebo procesního práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. V dané souvislosti však dovolání třetího žalovaného nesplňuje požadavek základní obsahové náležitosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.), protože dovolatel nekonkretizuje konstantní rozhodování Nejvyššího soudu (alespoň v podobě dovolacím soudem přijatých právních závěrů, natož pak odkazem na datum vydání a spisovou značku příslušného rozhodnutí), s nímž napadené rozhodnutí odvolacího soudu v otázce výkladu §146 odst. 2 o. s. ř. nekoresponduje.
Vady obsahu posuzovaného dovolání nelze po uplynutí lhůty k dovolání (§240 o. s. ř.) odstranit (viz §241b odst. 3 o. s. ř.), jejich existence brání pokračovat v dovolacím řízení a za tohoto stavu musí být dovolání odmítnuto dle §243c odst. 1 věty první o. s. ř.
S ohledem na výsledek dovolacího řízení se výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. března 2015
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu