ECLI:CZ:NS:2015:25.CDO.5267.2014.1
sp. zn. 25 Cdo 5267/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Aleše Zezuly a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce J. N. , zastoupeného Mgr. et Mgr. Janem Jungem, advokátem se sídlem v Praze 1, Vladislavova 16, proti žalovanému JUDr. J. V. , advokátu se sídlem v Praze 9, Koloděje, K jízdárně 9/20, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 64 C 18/2010, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 7. 2014, č. j. 64 Co 234/2014-74, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Žalobce svým dovoláním napadá usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 7. 2014, č.j. 64 Co 234/2014-74, jímž bylo rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 15. 10. 2013, č. j. 64 C 18/2010-62 ve výroku o zastavení řízení (pro nezaplacení soudního poplatku ze žaloby dle §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů) a ve výroku o náhradě nákladů řízení potvrzeno; současně Městský soud v Praze rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Dle dovolatele má napadené usnesení po právní stránce zásadní význam, neboť „odvolacím soudem bylo rozhodováno rozdílně od dosavadní ustálené praxe dovolacího soudu“. V této souvislosti žalobce odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2643/2013 (jakož i na obdobná rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2856/08 a Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 4. 2004, sp. zn. 5 Ads 1/2004 a ze dne 24. 8. 2010, sp. zn. 1 As 23/2009), řešící účel institutu osvobození od soudních poplatků ve vazbě na zajištění přístupu žalobce k soudu a s ním spojené ochrany práv žalobce i v podmínkách jeho tíživé materiální a sociální situace.
Přípustnost dovolání žalobce se v daném případě řídí s ohledem na datum vydání usnesení odvolacího soudu ustanovením §237 občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“) ve znění účinném od 1. ledna 2013 (čl. II. bod 7 zák. č. 404/2012 Sb., kterým se mění zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Z obsahového hlediska byl žalobce povinen v dovolání vymezit, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.), což neučinil, a pro tuto vadu dovolání nelze v dovolacím řízení po uplynutí zákonné lhůty (§240 a §241b odst. 3 věta první o. s. ř.) pokračovat. Odvolací soud totiž v napadeném usnesení neřešil otázku osvobození žalobce od soudních poplatků (zabýval se pouze předpoklady zastavení řízení z důvodu nezaplacení soudního poplatku), takže žalobcem citovaná judikatura se na posuzovanou věc nevztahuje. Námitka žalobce v obecné rovině (tj. že napadeným rozhodnutím se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu) sama o sobě přípustnost dovolání nemůže založit. Obdobně je pak nutno pohlížet na skutkovou polemiku žalobce týkající se jeho poměrů. Za uvedeného stavu dovolací soud postupoval ve shodě s ustanovením §243c odst. 1 o. s. ř. a dovolání žalobce odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. února 2015
JUDr. Marta Škárová
předsedkyně senátu