ECLI:CZ:NS:2015:25.CDO.840.2015.1
sp. zn. 25 Cdo 840/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce MUDr. V. H. , zastoupeného Mgr. Davidem Daňkem, advokátem se sídlem Praha 5, Pavla Švandy ze Semčic 12, proti žalované M. G. , zastoupené JUDr. Editou Arnold, advokátkou se sídlem Kamenice – Olešovice, Ringhofferova 427, za účasti České pojišťovny, a. s., IČO 45272956, se sídlem Praha 1, Spálená 75/16, jako vedlejší účastnice na straně žalované, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 4 C 114/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. 5. 2014, č.j. 25 Co 84/2014-328, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 11.809,60 Kč k rukám JUDr. Edity Arnold, advokátky se sídlem Kamenice, Ringhofferova 427, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
III. Ve vztahu mezi žalobcem a vedlejší účastnicí žádný z nich nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se na žalované domáhal náhrady škody ve výši 288.368,- Kč s příslušenstvím, která mu vznikla v důsledku dopravní nehody dne 17. 5. 2009, při níž nezletilý syn žalované M. H., jedoucí na kole nedal přednost zleva po hlavní silnici na kole přijíždějícímu žalobci, který ve snaze zabránit střetu prudce zabrzdil a následně přepadl přes řídítka jízdního kola na vozovku a utrpěl vážné zranění.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 5. 2014, č.j. 25 Co 84/2014-328, změnil v nákladovém výroku II. rozsudek Okresního soudu Praha-východ ze dne 21. 10. 2013, č.j. 4 C 114/2010-286, jinak jej ve výroku I., jímž byla žaloba na zaplacení 288.368,- Kč s příslušenstvím zamítnuta, potvrdil; rovněž potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v nákladovém výroku III. a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 o. s. ř. s tím, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a předmětná otázka měla být posouzena jinak. Má za to, že žalovaná zanedbala náležitý dohled na svým nezletilým synem, a proto by za vzniklou škodu měla odpovídat ve smyslu §422 odst. 1 obč. zák. Nesouhlasí se závěrem, že si svým jednáním nehodu zavinil sám. Dovolatel je naopak přesvědčen, že ze skutkových zjištění vyplývá, že jeho reakce byla přiměřená vzniklé situaci, při níž nezletilý syn žalované vjel dovolateli do jeho jízdní dráhy. Odkazuje též na závěry vyšetřování Policie ČR, která označila za viníka nehody nezletilého. Označuje za nesprávný názor soudů obou stupňů, že se matka nezletilého podle §422 odst. 2 obč. zák. zprostila odpovědnosti, když prokázala, že náležitý dohled nezanedbala. Žalobce je přesvědčen, že tato skutečnost nebyla v řízení prokázána. Rozporuje skutkový závěr soudu, že by žalovaná dala nezletilému pokyn, že nemá do křižovatky vjíždět, a napadá věrohodnost výpovědí žalované ohledně popisu přednehodového děje a jejího jednání. Podrobně popisuje, jak se žalovaná měla zachovat, aby ke vzniku škody nedošlo. Dovolatel dále označuje výroky, kterými byla žalované přiznána náhrada nákladů řízení, za rozporné s dobrými mravy a má za to, že jsou dány důvody hodné zvláštního zřetele, pro něž neměl soud žalované přiznat právo na náhradu nákladů řízení. Mimo jiné poukazuje na to, že náklady vzrostly proto, že předchozí dvě rozhodnutí soudu prvního stupně byla zrušena odvolacím soudem. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovoláním napadenou část rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání shrnuje skutková zjištění soudů a právní posouzení věci. Odmítá dovolací námitky žalobce a uzavírá, že svým jednáním nezanedbala náležitý dohled nad chováním nezletilého syna, a proto nenese odpovědnost za vzniklou škodu. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalobce jako nedůvodné zamítl.
Vedlejší účastnice ve vyjádření k dovolání uvedla, že dovolání směřuje proti skutkovým zjištěním soudů, jež se neodchýlily ani při právním posouzení od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Má za to, že dovolání není podle §237 o. s. ř. přípustné, a proto navrhuje, aby dovolání žalobce bylo odmítnuto.
Z obsahu dovolacích námitek lze vyrozumět nesouhlas dovolatele se závěrem odvolacího soudu, že žalovaná nezanedbala náležitý dohled nad svým nezletilým synem, a proto neodpovídá za škodu vzniklou žalobci. Tento právní závěr dovolatel zpochybňuje především prostřednictvím argumentace, že po stránce skutkové nehodový děj proběhl jinak, než jak jej zjistily soudy nižších stupňů. Právní posouzení, jež prosazuje jako správné oproti tomu, na němž je založeno napadené rozhodnutí, buduje na vlastní verzi skutkového stavu věci a nezpochybňuje tak ve skutečnosti správnost právního posouzení, tj. výběr právní normy odpovídající zjištěnému skutkovému stavu věci, správnost její interpretace a aplikace na zjištěný skutkový stav, nýbrž brojí proti správnosti skutkových zjištění soudů nižších stupňů. Uvedené námitky přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit nemohou.
Za námitky směřující proti právnímu posouzení věci lze považovat ty, jimiž dovolatel brojí proti odlišnému posouzení viny na nehodě odvolacím soudem od Policie ČR a proti závěru o nezanedbání dohledu žalované nad nezletilým na základě argumentace, že i kdyby skutkový stav byl zjištěn soudy obou stupňů správně, k zanedbání dohledu došlo tím, že žalobkyně přešla silnici sama a dávala pokyny nezletilému z druhé strany, ač podle přesvědčení žalobce měla zůstat s ním, aby mohla fyzicky zabránit jeho vstupu do vozovky.
K prvé námitce je třeba uvést, že při posouzení odpovědnosti žalované není soud vázán rozhodnutím, jímž byla trestní věc ublížení na zdraví způsobené žalobci odložena z důvodu nepřípustnosti trestního stíhání nezletilého syna žalované podle §11 odst. 1 písm. d) trestního řádu (a následně byl zamítnut návrh na uložení opatření podle §90 odst. 1 zákona o soudnictví ve věcech mládeže z důvodu, že se nezletilý nedopustil činu jinak trestného), neboť podle §135 odst. 1 o. s. ř. jsou soudy vázány pouze rozhodnutím o tom, že byl spáchán trestný čin, přečin nebo přestupek a kdo je spáchal. Soudy se tak v civilním řízení zabývaly otázkou naplnění občanskoprávní odpovědnosti žalované za škodu podle §422 odst. 1 a 2 obč. zák., jejíž podmínky jsou odlišné od trestní odpovědnosti. Svůj závěr poté založily na zjištění skutečností rozhodných z hlediska uvedených ustanovení a řádně jej odůvodnily.
K druhé námitce pak lze uvést, že s ohledem na obecné zásady formulované např. v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 1968, sp. zn. 3 Cz 57/68, uveřejněném pod č. 4/1970 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1333/2001, uveřejněném v Souboru rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C 1718, nelze (s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem projednávané věci, zejména k věku a povaze nezletilého) považovat jednání matky nezletilého kritizované dovolatelem za zanedbání náležitého dohledu. Dovolatelem předestřenou variantu jednání žalované přitom nelze považovat za jedinou možnou z hlediska dodržení požadavku náležitého dohledu nad nezletilým.
K námitkám dovolatele směřujícím do výroku o náhradě nákladů řízení, je třeba uvést, že náhradu nákladů sporného řízení ovládá zásada úspěchu ve věci (§142 o. s. ř.). Jinými slovy řečeno, nepřiznání náhrady nákladů řízení ve sporu úspěšné straně, je výjimkou z obecné zásady náhrady nákladů řízení, pro niž musí být shledány důvody hodné zvláštního zřetele ve smyslu §150 o. s. ř., jejichž posouzení musí vycházet ze všech okolností konkrétní věci (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. §1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1005; též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2811/2013, uveřejněný pod číslem 24/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Takové mimořádné důvody odvolací soud neshledal, srozumitelně vysvětlil, proč nejsou dány, a dovolatel ani neuvádí, proč by měla být otázka nákladů v daném případě Nejvyšším soudem posouzena jinak, tj. odlišně od jeho dosavadní (které) judikatury. Okolnost, že náklady řízení vzrostly proto, že předchozí rozhodnutí soudu prvního stupně byla zrušena odvolacím soudem, není důvodem pro to, aby náhrada nákladů řízení byla úspěšnému účastníku odepřena, takže logicky jde k tíži účastníka neúspěšného (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2014, sp. zn. 21 Cdo 222/2014).
Vzhledem k tomu, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, je povinen nahradit žalované účelně vynaložené náklady dovolacího řízení (§243c odst. 3, §224 odst. 1, §151 odst. 1 část věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř.), k nimž patří odměna advokátky zastupující žalovanou ve výši 9.460,- Kč (§6 odst. 1, §7 bod 6, §8 odst. 1 a §11 odst. 2 písm. c), odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), paušální náhrada hotových výdajů advokátky 300,- Kč (§13 odst. 3 cit. vyhlášky) a náhrada za 21% daň z přidané hodnoty z odměny a z náhrad výdajů (§137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) ve výši 2.049,60 Kč, tj. celkem 11.809,60 Kč. Vedlejší účastnici náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. června 2015
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu