ECLI:CZ:NS:2015:26.CDO.1089.2015.1
sp. zn. 26 Cdo 1089/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D. a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněného Ing. P. T. , zastoupeného JUDr. Jaroslavou Šafránkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Mezibranská 19, proti povinnému T. B. , zastoupenému Prof. Dr. Alexandrem Bělohlávkem, advokátem se sídlem v Praze 7, Havanská 857/20, o návrhu oprávněného na nařízení exekuce, pro 100 000 USD s příslušenstvím, o dovolání oprávněného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 12. 2014, č. j. 18 Co 49/2013
-245, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 12. 2014, č. j. 18 Co 49/2013-245, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 2. 1. 2013, č. j. 72 EXE 3449/2012-106, zamítl návrh oprávněného na nařízení exekuce na majetek povinného podle rozsudku Nejvyššího soudu státu Arizona v okrese Maricopa a za tento okres, USA, ze dne 30. 9. 2011, č. j. CV2009-092456, k uspokojení pohledávky oprávněného ve výši 100 000,- USD s příslušenstvím, žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení o nařízení exekuce a soudnímu exekutorovi JUDr. Juraji Podkonickému, Ph.D., nepřiznal právo na náhradu nákladů exekučního řízení.
Okresní soud předně uzavřel, že povinnému byly v rámci řízení vedeného u tohoto soudu pod sp. zn. 0 Cd 89/2010 doručeny 28. 7. 2010 tyto písemnosti: žaloba o náhradu škody z titulu tvrzeného poškození žalobce webovými stránkami, které žalovaný údajně vytvořil, předvolání k jednání, které se má konat ve lhůtě 30 dnů od doručení, sdělení soudu – Order to continue on inactive calendar a prohlášení advokáta. Dále dospěl k závěru, že rozhodnutí rozsudku Nejvyššího soudu státu Arizona nelze uznat s ohledem na vyjádření Ministerstva spravedlnosti (že existenci materiální vzájemnosti ohledně uznávání soudních rozhodnutí mezi Českou republikou a Arizonou nemá za prokázanou), které je pro soud ve smyslu §54 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním (dále též jen „ZMPS“) závazné. Dále podle názoru soudu prvního stupně nebyla splněna podmínka uvedená v §64 písm. a) ZMPS, neboť podle ustálené soudní praxe se ve sporech o ochranu osobnosti neřídí místní příslušnost soudu podle místa vzniku škody, ale výhradně podle obecného soudu účastníka, proti němuž návrh směřuje, tedy žalovaného. V daném případě se žaloba týkala náhrady nemajetkové újmy, proto podle procesních předpisů České republiky nemohla být pravomoc Nejvyššího soudu státu Arizona pro okres Maricopa dána.
Městský soud rozhodnutím 18 Co 49/2013-170 ze 17. června 2013 usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že pravomoc amerického soudu lze dovodit podle čl. 5 Nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. 12. 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále též jen „nařízení Brusel I„), že toto nařízení se vztahuje i na preventivní žaloby, jejichž cílem je zabránit škůdci, aby k deliktnímu jednání došlo v budoucnu. Aplikace tohoto článku plně odpovídá právní charakteristice věcí, které v angloamerickém právním systému spadají pod deliktní odpovědnost, jež je obecně nazývána pojmem „tort“. Poukázal na judikaturu Soudního dvora Evropské unie (dříve Evropský soudní dvůr, dále též jen „SDEU“) k tomuto článku, která považuje ve věcech osobnostních za příslušný ten soud státu, ve kterém byly difamující zprávy distribuovány, a ve kterém proto mělo dojít k poškození dobré pověsti poškozeného. Podle obsahu arizonského rozhodnutí povinný způsobil, že události, které byly důvodem žaloby, nastaly v okrese M., a to tím, že povinný vytvořil webovou stránku www.apolloholding.info prostřednictvím kontaktu s firmou Domains by Proxy, arizonskou korporací, vykonávající podnikatelskou činnost v okrese M., webové stránky obsahovaly urážlivá a obtěžující tvrzení a fotografie zobrazující žalobce. Z uvedené charakteristiky je zřejmé, že se jedná o obdobnou situaci, která byla předmětem sporu SDEU ve věci zn.
C-68/93 nebo zn. C 509/09, která se výslovně týká poškození osobnostních práv zprávami na internetu.
Dále uzavřel, že návrh a předvolání k arizonskému soudu byly povinnému doručeny způsobem podle §46b zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), a to prostřednictvím soudního doručovatele. Tvrzení povinného, že ve schránce zásilku nenalezl, není způsobilé přivodit závěr, že zásilka doručena nebyla.
K výhradě veřejného pořádku odvolací soud dále uvedl, že byť se jedná o řízení sporné, mohl tuto výhradu povinný uplatnit až v odvolacím řízení. Odvolací soud souhlasil s námitkou povinného, že v angloamerickém právním systému má přiznaná částka nejen funkci odškodňující, ale i funkci represivní, odrazující pachatele od dalšího obdobného jednání, tento způsob odškodňování však nepovažuje za neslučitelný se zásadními principy našeho právního řádu, aby soud mohl výhradu veřejného pořádku aplikovat. Odvolací soud přitom odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1586/09 a dále na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4842/2010. Odepřením pro uznání pro porušení veřejného pořádku by mohla být jen mimořádná výše takového odškodnění v milionech dolarů a více z titulu právního institutu „punitive damages“ či „exemplary damages“. Institut zvýšené náhrady újmy (aggravated damages), aplikovaný americkými soudy při zvážení konkrétních (přitěžujících) okolností, je však obecně pro český právní řád přijatelný (viz bod 38 nálezu). Z tohoto pohledu se však soud prvního stupně rozhodnutím arizonského soudu nezabýval, „řízení tak zůstalo neúplné“.
Za důvodnou nepovažoval námitku povinného, že arizonský soud není soudem místně příslušným, neboť v českém právním řádu zásadně platí, že tuto námitku lze s úspěchem uplatnit jen při prvním úkonu, který žalovanému přísluší. Z uznávaného rozhodnutí vyplývá, že povinný na předvolání k arizonskému soudu vůbec nereagoval a řízení se neúčastnil.
K otázce, zda je dána materiální vzájemnost ve vztahu ke státu Arizona, USA, uvedl, že pouhá skutečnost, že dosud nebylo zaznamenáno žádné rozhodnutí, vydané českým soudem v obdobné věci, které by bylo americkým soudem uznáno, nemůže být sama o sobě důvodem pro odepření vzájemnosti. Takový postoj k cizímu rozhodnutí by totiž vedl jen „k začarovanému kruhu“, který by neměl východisko, neboť negativní rozhodnutí týkající se uznání by bylo důvodem pro odepření uznání v druhém státě a naopak. V průběhu odvolacího řízení oprávněný předložil na podporu svých tvrzení o vzájemnosti uznávání rozhodnutí právní rozbor s pasážemi cizozemských právních předpisů a odborný článek na dané téma, z nichž má dle odvolatele vyplývat, že vzájemnost při uznávání a výkonu českých rozhodnutí je ve státě Arizona zajištěna. Tyto důkazy mají vyvrátit závěr soudu prvního stupně, který vychází ze zprávy ministerstva spravedlnosti. Protože soud prvního stupně v tomto směru (tedy při zjišťování vzájemnosti a posuzování veřejného /hmotněprávního/ pořádku) neučinil dostatečná či žádná zjištění, stejně jako nezjišťoval k námitce povinného, že mu nebyl exekuční titul doručen, odvolací soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud usnesením ze dne 22. srpna 2014, č. j. 30 Cdo 3157/2013-209, rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Mimo jiné uzavřel, že pro posouzení toho, zda by podle uvedených jurisdikčních pravidel mohla být dána příslušnost arizonského soudu v projednávané věci, je použitelný i čl. 5 odst. 3 nařízení Brusel I . Odvolací soud však dle názoru dovolacího soudu přehlédl, že součástí hypotézy čl. 5 odst. 3 nařízení Brusel I není jen to, že jde o věc týkající se deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti, ale také, že jde o žalobu směřující proti osobě s bydlištěm na území některého z členských států Evropské unie. Arizonský soud by byl na základě tohoto pravidla příslušný pouze tehdy, pokud by žaloba jím projednávaná směřovala proti osobě s bydlištěm na území Arizony, resp. s bydlištěm na území Spojených států amerických. Vzhledem k poukazu dovolatele na možnou příslušnost arizonského soudu podle §37 odst. 1 ZMPS za použití §87 písm. b) o. s. ř. Nejvyšší soud dodal, že pravidla místní příslušnosti na výběr daná nestojí sama o sobě, ale jejich použití je podmíněno tím, že má žalovaný v České republice obecný soud (arg. „vedle obecného soudu žalovaného, popřípadě vedle soudu uvedeného v §85a“). Arizonský soud by proto mohl být příslušný na základě stejného pravidla, které se objevuje v §87 písm. b) o. s. ř., pouze tehdy, pokud by zároveň v jeho prospěch byla splněna podmínka obecného soudu žalovaného.
Odvolací soud napadeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Vázán názorem dovolacího soudu se zabýval otázkou, zda měl žalovaný na území státu Arizona bydliště v době podání žaloby, což by zakládalo příslušnost arizonského soudu dle čl. 5 odst. 3 nařízení Brusel I, jakož i ve smyslu §37 ZMPS ve spojení s ustanovením §87 písm. b) o. s. ř., a došel k závěru, že podmínka splněna není. Z toho plyne, že arizonský soud porušil jurisdikční pravidla České republiky a rozhodnutí tedy nelze vykonat (§64 písm. a/ ZMPS).
Oprávněný v dovolání namítá nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem. Závěr Nejvyššího soudu, že arizonský soud by mohl být příslušný ve smyslu §87 písm. b) o. s. ř. pouze tehdy, pokud by byl zároveň obecným soudem žalovaného, je v rozporu s dřívější judikaturou dovolacího soudu, v tomto směru odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2000, sp. zn . 20 Cdo 1648/98. Dle názoru dovolatele byla příslušnost arizonského soudu založena na §87 písm. b) o. s. ř., jelikož na území státu Arizona se nachází místo vzniku škody.
Podle jeho názoru rovněž nelze v dané věci článek 5 nařízení Brusel I aplikovat, neboť ten výslovně stanoví, „ že m ůže být žalován v jiném členském státě“ , což Arizona, respektive USA nesplňují. Předpisy Evropské unie týkající se pouze vztahů mezi členskými státy Evropské unie nelze aplikovat na vztahy mezi Českou republikou a USA. Příslušnost arizonského soudu je třeba posoudit podle příslušných ustanovení ZMPS a občanského soudního řádu. Z těchto ustanovení, a to konkrétně z §87 písm. b) o. s. ř., podle něhož je k řízení příslušný také soud, v jehož obvodu došlo ke skutečnosti, která zakládá právo na náhradu škody, pak lze příslušnost arizonského soudu k projednávání předmětné věci jednoznačně dovodit.
Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí Městského soudu v Praze a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Povinný ve vyjádření k dovolání uvedl, že se odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu neodchýlil; naopak je jeho rozhodnutí v souladu s rozhodnutím dovolacího soudu a rozhodnutími Soudního dvora Evropské unie. V tomto směru odkázal na výklad článku 5 odst. 3 nařízení Brusel I ve věci C-509/09 a C-161/10.
Tvrdí, že na území státu Arizona nevznikla oprávněnému žádná újma, jelikož internetové stránky, kterými měla být újma způsobena, byly v českém jazyce, a oprávněný ani žádnou újmu v tomto státě neprokázal. Z uvedeného vyvozuje, že není dána mezinárodní příslušnost soudů USA ve smyslu §64 písm. a) ZMPS. Soudy USA by neměly pravomoc rozhodnout o dané věci, pokud by se ustanovení o příslušnosti českých soudů použila na posouzení jejich pravomoci, proto nelze rozsudek uznat. Odvolacímu soudu vytýká, že se nevypořádal s veškerou argumentací povinného. Navrhl, aby dovolací soud dovolání odmítl jako nepřípustné, nebo je zamítl a přiznal mu náklady řízení.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srovnej část první, čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a dále část první, čl. II, bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.).
Dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř., neboť dovolací soud v předchozím zrušovacím usnesení při řešení otázky pravomoci soudu rozhodl odchylně od svého předchozího rozhodnutí.
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 17. února 2000, sp. zn. 20 Cdo 1648/98, uzavřel, že pravomoc soudů České republiky podle ustanovení §37 odst. 1 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním (ve znění pozdějších předpisů), je založena nejen místní příslušností obecného soudu podle ustanovení §84 o. s. ř., ale také místní příslušností danou na výběr podle ustanovení §87 o. s. ř. Uvedl mimo jiné, že „českými předpisy“, podle nichž je dána příslušnost českých soudů, jsou především ustanovení občanského soudního řádu o místní a věcné příslušnosti soudů a „příslušností“ se rozumí právě místní a věcná příslušnost soudů. Smysl úpravy, která váže pravomoc soudu k ustanovením o místní příslušnosti soudů, tkví v tom, že najde-li se v určitém státě soud místně příslušný k rozhodnutí v konkrétní věci, lze odtud dovodit též dostatečně intenzívní vztah k soudnictví takového státu. Občanský soudní řád pak pravidla pro určení místní příslušnosti formuluje v ustanoveních §84 až §89a, přičemž tzv. obecnou místní příslušností se zabývají ustanovení §84 až §86 o. s. ř., výlučnou místní příslušností ustanovení §88 o. s. ř. a místní příslušností na výběr danou ustanovení §87 o. s. ř. K založení pravomoci českých soudů k projednání majetkového sporu pak postačí, aby byla dána kterákoli z těchto druhů místní příslušnosti. Závěr odvolacího soudu, který vyloučil možnost, že by pravomoc českých soudů bylo lze dovodit toliko z ustanovení upravujících tzv. místní příslušnost na výběr danou, zde konkrétně z ustanovení §87 písm. b/ o. s. ř., správný není.
Argument, že uplatnění místní příslušnosti na výběr dané předpokládá existenci obecné místní příslušnosti (která tu není), neobstojí ani ve sporech, v nichž o pravomoci českých soudů žádné pochybnosti nevznikají. Ustanovení §87 o. s. ř. samo takovou podmínku své použitelnosti neklade a předpoklad tohoto typu nekonstruují ani jiná ustanovení občanského soudního řádu řešící otázky místní příslušnosti soudu.
V souvislosti s řešením pravomoci a místní příslušnosti českých soudů dále velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu v usnesení ze dne 12. listopadu 2014, sp. zn. 31 Nd 316/2013, uveřejněném pod číslem 11/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek vyslovil závěr, že k založení mezinárodní pravomoci českých soudů k projednání majetkového sporu totiž podle §37 odst. 1 ZMPS postačuje, aby byl dán kterýkoli z druhů místní příslušnosti upravené v §§84 až 89a o. s. ř. Nejvyšší soud přitom současně odkázal na závěry přijaté ve výše uvedeném usnesení z 17. února 2000.
Z uvedeného důvodu se Nejvyšší soud odchyluje od svého názoru vyjádřeného ve svém zrušujícím usnesení ze dne ze dne 22. srpna 2014, č. j. 30 Cdo 3157/2013-209, že arizonský soud by mohl být příslušný pouze tehdy, pokud by zároveň v jeho prospěch byla splněna podmínka obecného soudu žalovaného.
Pokud jde o použití článku 5 odst. 3 nařízení Brusel I a námitku oprávněného, že v dané věci tento článek aplikovat nelze, Nejvyšší soud odkazuje na závěry vyjádřené ve svém předchozím zrušujícím rozhodnutí, kde vyložil, proč i v dané věci je třeba při řešení otázky pravomoci arizonského soudu z tohoto článku vycházet.
Protože odvolací soud v důsledku vázanosti názorem Nejvyššího soudu nesprávně posoudil otázku mezinárodní příslušnosti amerického soudu, postupoval Nejvyšší soud podle §243e odst. 1 a 2 o. s. ř., usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Odvolací soud je vázán právním názorem dovolacího soudu (243g odst. 1 věta první o. s. ř. ve spojení s §226 odst. 1 téhož zákona).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. prosince 2015
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu