ECLI:CZ:NS:2015:26.CDO.1179.2013.1
sp. zn. 26 Cdo 1179/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Aleše Zezuly ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné České republiky – Ministerstva financí ČR , se sídlem v Praze 1, Letenská 15, identifikační číslo osoby 00006947, proti povinnému Ing. J. S. , J. H., zastoupenému JUDr. Jiřím Drahotou, advokátem se sídlem v Jindřichově Hradci, Masarykovo náměstí 70, pro 100 000 Kč s příslušenstvím, srážkami z příjmu, vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 1 E 1309/96, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. prosince 2012 , č. j. 7Co 1340/2012-254, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Jindřichově Hradci usnesením ze dne 9. března 2012, č. j. 1 E 1309/96
-128, zastavil výkon rozhodnutí srážkami ze mzdy (důchodu) povinného podle §268 odst. 1, písm. g) o. s. ř., nařízený usnesením téhož soudu ze dne 30. října 1996, č. j. 1 E 1309/96-4. Současně žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Dospěl k závěru, že povinnému byly prováděny srážky pro oprávněnou Českou spořitelnu a. s., následně pro Konsolidační banku Praha s. p. ú., Konsolidační agenturu Praha a naposledy pro Ministerstvo financí ČR, a že vymáhaná pohledávka 325 396,- Kč (tj. 100 000,- Kč, 223 396 Kč náklady předcházejícího řízení a dále 2 000,- Kč náklady návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí) byla v plné výši uhrazena v září 2011.
Krajský soud v záhlaví uvedeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že návrh povinného na zastavení výkonu rozhodnutí zamítl a povinnému uložil uhradit oprávněné na nákladech řízení před soudy obou stupňů 1 038,- Kč. Krajský soud po dokazování doplněném o listiny ze spisu Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 11 K 16/98 uzavřel, že soud prvního stupně rozhodl na základě neúplně zjištěného skutkového stavu a tedy nesprávně. Vyšel z tvrzení povinného o výši provedených srážek, avšak nevzal v úvahu okolnost, že na majetek povinného probíhalo po určité období konkurzní řízení. Částky sražené ze mzdy povinného za trvání konkurzu (od 15. 7. 1998 do rozvrhu výtěžku ze zpeněženého majetku podstaty) nelze vzhledem k účinkům prohlášení konkurzu považovat za vymožené v rámci tohoto výkonu rozhodnutí, neboť tyto částky připadly do konkurzní podstaty a byly vypořádány v konkurzním řízení (§14 odst. 1 písm. e/ a §28 zákona o konkurzu a vyrovnání). Soud dále uzavřel, že nebylo prokázáno, že by částka vymáhaná výkonem rozhodnutí byla uhrazena. Povinný jednak netvrdil, že by jakékoliv částky poukazoval mimo nařízený výkon rozhodnutí. Odvolací soud současně uzavřel, že srážky prováděné v rámci výkonu rozhodnutí (mimo období, kdy probíhal konkurz na majetek povinného), nejsou důvodem k zastavení či částečnému zastavení výkonu rozhodnutí.
Rozhodnutí krajského soudu napadl povinný dovoláním a tvrdí, že usnesení krajského soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „o. s. ř.“). Trvá na tom, že vymáhanou pohledávku za oprávněnou splnil v plné výši a další plnění po něm nelze požadovat. Uvedl, že ani žádná ze stran nezpochybňuje tvrzení, že částka, která měla být předmětem výkonu rozhodnutí, byla uhrazena. Srážky ze mzdy byly prováděny i v době, kdy probíhalo konkurzní řízení na jeho majetek. Tvrdí rozpor mezi výší částek deklarovaných jako příjem do konkurzní podstaty a částkami vyplacenými oprávněné. Soud se nezabýval otázkou, kam „se ztratila“ částka, která nebyla přijata do konkurzní podstaty, a vyšel pouze z tvrzení oprávněné, že ta tuto částku neobdržela. Z konečné zprávy správce konkurzní podstaty také vyplývá, že veškeré prostředky z konkurzního řízení byly vyplaceny oprávněné. Navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Oprávněná k dovolání povinného uvedla, že ust. §14 odst. 1 písm. e) zák. č. 328/1991 Sb. vylučuje, aby výkon rozhodnutí probíhal i v průběhu konkurzu na majetek povinného. Srážky ze mzdy po dobu konkurzu ( 15. 7. 1998 – 20. 2. 2004 ) připadly do konkurzní podstaty. Protože správce konkurzní podstaty dal plátci mzdy pokyn k ukončení srážek ve prospěch konkurzní podstaty dopisem ze dne 17. 10. 2003, obdržela oprávněná jednorázově v lednu 2004 i srážky ze mzdy za měsíc listopad 2003, prosinec 2003 a leden 2004 v celkové výši 17 604,- Kč . Ty však zahrnula do přijatých plateb v rámci výkonu rozhodnutí. Z dopisu správce z února 1999 pak dále vyplývá, že srážky provedené po prohlášení konkurzu vydal předchůdce oprávněné (Česká spořitelna a. s.) v souladu se zákonem do konkurzní podstaty. Jinak oprávněná nemá informace o tom, zda a jak byly prováděny srážky v průběhu konkurzního řízení. Sama však kromě uvedených 17 604 Kč neobdržela od žádného zaměstnavatele povinného ani od správce žádné plnění k uspokojení výkonem vymáhané pohledávky. Není pak podstatné, v jakém rozsahu došlo ke snížení majetku povinného, ale to, jakou měrou je uspokojena pohledávka oprávněné. Dle výpisu ze seznamu přihlášených pohledávek v konkurzu ze dne 4. 9. 2001 činila celková pohledávka oprávněné zjištěná konkurzním soudem částku 10 198 347,80 Kč (tj. jistina 5 558 785,40 Kč shodná s jistinou z exekučního titulu, tj. rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. listopadu 1995, č. j. 13 Cm 548/95-59, a příslušenství 4 639 562,40 Kč). V rozvrhu připadlo právnímu předchůdci oprávněné 2 169 591,80 Kč a neuhrazeno zůstalo po skončení konkurzu 8 028 756 Kč (5 558 785,40 Kč na jistině a 2 469 970,60 Kč na příslušenství). Právní předchůdce povinné použil plnění z konkurzu k částečné úhradě příslušenství pohledávky (§330 odst. 1, 2 obch. zák.), proto se nemohlo promítnout do výše pohledávky vymáhané v rámci výkonu rozhodnutí. Výkon rozhodnutí byl nařízen pro celkovou částku 325 396 Kč a dosud bylo oprávněné uhrazeno 185 355 Kč. Zbývá tudíž uhradit ještě 140 041,- Kč. Oprávněná závěrem navrhla, aby dovolání povinného bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud rozhodl o dovolání podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 7. 2009 do 31. 12. 2012 (srov. část první, čl. II Přechodná ustanovení, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb. a část první, čl. II Přechodná ustanovení, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb.).
Dovolání je přípustné podle §238a odst. 1 písm. c), odst. 2, §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není však důvodné.
Je-li dovolání přípustné, je dovolací soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.) i k vadám podle ustanovení §229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Takovou vadu však dovolatel nenamítal a z obsahu spisu nebyla zjištěna.
Právní posouzení je ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §268 odst. 1 písm. g) o. s. ř. výkon rozhodnutí bude zastaven, jestliže po vydání rozhodnutí zaniklo právo jím přiznané, ledaže byl tento výkon rozhodnutí již proveden; bylo
-li právo přiznáno rozsudkem pro zmeškání, bude výkon rozhodnutí zastaven i tehdy, jestliže právo zaniklo před vydáním tohoto rozsudku.
Podle §14 odst. 1 písm. e) zákona č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání, nelze provést výkon rozhodnutí (exekuci) postihující majetek patřící do podstaty a k tomuto majetku nelze ani nabýt právo na oddělené uspokojení (§28), dále též jen „ZKV“.
Podle ustálené soudní praxe důvodem pro zastavení výkonu je jen plnění mimo rámec výkonu nebo plnění, které za povinného uskutečnila třetí osoba (srov. usnesení Krajského soudu v Brně, sp. zn. 37 Co 17/98, uveřejněné v časopise Soudní rozhledy, číslo 11, ročník 1998 pod číslem 96).
Soudní praxe výjimečně připouští, aby výkon rozhodnutí byl částečně zastaven podle citovaného ustanovení i o plnění, která srazil plátce mzdy povinného z jeho mzdy a poukázal je oprávněnému, jestliže soud o těchto srážkách neví a při vyrozumění nového plátce mzdy podle §294 odst. 3 k nim nepřihlédl (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II. §201 až 376. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 2243).
Současně z citovaného §14 odst. 1 písm. e) ZVK vyplývá, že prohlášení konkurzu bránilo v provedení výkonu rozhodnutí (v souzené věci srážkami ze mzdy). S prohlášením konkurzu totiž ze zákona spadá úpadcova mzda, plat nebo jiné podobné příjmy v rozsahu, v jakém podléhají výkonu rozhodnutí do konkurzní podstaty. Ve vztahu k dotčené části mzdy, platu nebo jiného podobného příjmu to mimo jiné znamená, že prohlášením konkurzu přechází na správce konkurzní podstaty též oprávnění nakládat s těmito úpadcovými nároky a že právní úkony úpadce, týkající se tohoto majetku, jsou vůči konkurzním věřitelům neúčinné (srov. §14 odst. 1 písm. a/ zákona o konkurzu a vyrovnání). Plátce mzdy, platu nebo jiného podobného příjmu je povinen přestat vyplácet úpadci tu část mzdy, platu nebo jiného obdobného příjmu, která patří do konkurzní podstaty, a vydat ji na žádost správci konkurzní podstaty, prokáže-li, že byl do této funkce ustanoven (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. února 2010, sp. zn. 21 Cdo 4794/2008).
Ze spisového materiálu se podává, že výkon rozhodnutí srážkami ze mzdy byl nařízen podle rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. listopadu 1995, č. j. 13 Cm 548/95-59, k uspokojení pohledávky České spořitelny a. s. ve výši 100 000,- Kč, nákladů předcházejícího řízení 223 396 Kč a nákladů návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí 2 000 Kč, usnesením ze dne 30. října 1996, v právní moci 23. listopadu 1996. Dne 15. července 1998 byl na majetek povinného prohlášen konkurz, přičemž srážky provedené po prohlášení konkurzu (nesprávně) ještě ve prospěch oprávněné byly řešeny správcem konkurzní podstaty (srov. dopis správce konkurzní podstaty ze dne 22. 2. 1999 a ze dne 3. 2. 1999, č. l. 14, 15 spisu) a vydány Českou spořitelnou a. s. do konkurzní podstaty. Dopisem ze dne 17. 10. 2003 (č. l. 39 spisu) správce konkurzní podstaty sdělil stávajícímu zaměstnavateli povinného, aby zastavil zasílání srážek v souvislosti s ukončením konkurzu a ze stejného důvodu bylo usnesením ze dne 5. listopadu 2003, č. j. 1E 1309/96-41, provedení výkonu rozhodnutí odloženo, přičemž po dobu odkladu plátce mzdy provádí srážky dále, ale nevyplácí je. Soud tak rozhodl z důvodu potřeby zjištění výsledků konkurzního řízení a zabránění dalšímu vyplácení srážek ze mzdy na účet správce konkurzní podstaty.
Usnesením ze dne 21. listopadu 2003, č. j. 11 K 16/98-134, Krajský soud v Českých Budějovicích udělil souhlas správci konkurzní podstaty, aby vydal oddělenému věřiteli Česká konsolidační agentura výtěžek zpeněžení 1 846 808,80 Kč; současně rozhodl, že veškeré zjištěné pohledávky ostatních věřitelů budou uspokojeny v rozsahu cca 3,86559 % (tj. zjištěná pohledávka České konsolidační agentury, jež nebyla uspokojena v rámci odděleného uspokojení, částkou 322 783,- Kč).
K žádosti oprávněné o pokračování ve výkonu rozhodnutí ze dne 24. 11. 2003, odůvodněné tím, že na pohledávku oprávněné zjištěnou v konkurzu (dle výpisu ze seznamu přihlášených pohledávek byla zjištěna pohledávka ve výši 10 198 347,80 Kč - viz č. l. 221 spisu) byla správcem vyplacena jen malá část (1 846 080 Kč a 322 784 Kč), rozhodl soud o pokračování usnesením ze dne 30. prosince 2003, č. j. 1E 1309/96-48.
Usnesením ze dne 30. ledna 2004, č. j. 11 K 16/98-141, rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích, že konkurz na majetek úpadce se zrušuje po splnění rozvrhového usnesení, výrok nabyl právní moci 20. února 2004 .
Jestliže byly srážky ze mzdy prováděny i v průběhu konkurzního řízení, připadly v souladu se zákonem o konkurzu a vyrovnání do konkurzní podstaty a tak s nimi bylo i naloženo. Nelze zaměňovat, co bylo uspokojeno na základě rozvrhového usnesení správcem konkurzní podstaty a co bylo plněno v rámci výkonu rozhodnutí. Výkonem rozhodnutí je vymáhána jen nepatrná část pohledávky, jež byla přihlášena, zjištěna a uspokojena v konkurzu. Pokud dovolatel vytýká soudu, že se nezabýval otázkou, kam se ztratila částka, která nebyla přijata do konkurzní podstaty, a vyšel pouze z tvrzení oprávněné, že ta tuto částku neobdržela, není jasné, jakou částku konkrétně má na mysli, přičemž v tomto směru nenavrhoval provést k prokázání svých tvrzení žádné důkazy.
Protože se dovolateli správnost napadeného rozhodnutí zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud, aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání jako nedůvodné podle §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Protože oprávněné, jež vzniklo právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, dle obsahu spisu žádné náklady nevznikly, dovolací soud rozhodl, že na náhradu nákladů tohoto řízení nemá právo žádný z účastníků (§243b odst. 5 věta první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. června 2015
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu