ECLI:CZ:NS:2015:26.CDO.2147.2015.1
sp. zn. 26 Cdo 2147/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobců a/ Mgr. H. Ch. a b/ Mgr. J. Ch. , zastoupených JUDr. Věrou Chandryckou, advokátkou se sídlem v Praze 2 – Vinohradech, Slezská 2033/11, proti žalované NA HROUDĚ 39, s.r.o. , se sídlem v Praze 10, Na hroudě 39, IČO: 62412329, zastoupené Mgr. Janem Zapotilem, advokátem se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Václavské náměstí 794/38, o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 15 C 35/2013, o dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. prosince 2014, č. j. 35 Co 425/2014-109, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 15. ledna 2014, č. j. 15 C 35/2013-58, zamítl žalobu na určení neplatnosti výpovědi žalované, doručené dne 21. prosince 2012, z nájmu žalobců k tam specifikované bytové jednotce (dále jen „Výpověď“); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
Na zjištěném skutkovém základě především dovodil, že Výpověď obsahuje všechny (zvláštní) náležitosti vyžadované ustanovením §711 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění po novele provedené zákonem č. 132/2011 Sb. (dále jen „obč. zák.“), a že byly naplněny oba výpovědní důvody, které v ní uplatnila žalovaná (pronajímatelka bytu), tj. výpovědní důvody podle §711 odst. 2 písm. b/ a c/ obč. zák. Současně – z příčin rozvedených ve svém rozsudku – dospěl k závěru, že podle zjištěných okolností není Výpověď neplatná ani pro rozpor s dobrými mravy (§39 obč. zák.). Za této situace žalobu zamítl.
K odvolání žalobců Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 9. prosince 2014, č. j. 35 Co 425/2014-109, citovaný rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Odvolací soud – na rozdíl od soudu prvního stupně – dovodil, že z tam specifikovaných příčin nebyl naplněn výpovědní důvod podle §711 odst. 2 písm. c/ obč. zák. Ve vztahu k výpovědnímu důvodu podle §711 odst. 2 písm. b/ obč. zák. konstatoval, že z odůvodnění rozsudku není „zřejmé, na základě jakých důkazů dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobci byli v roce 2011 vyzváni k upuštění od tohoto jednání, resp. že jim taková výzva byla doručena“. Především však nesouhlasil s právními názory, které soud prvního stupně učinil při úvaze o neplatnosti Výpovědi pro rozpor s dobrými mravy (§39 obč. zák.). Podle jeho názoru se totiž v rámci dané úvahy měl zabývat rovněž tím, zda žalobcům (společným nájemcům bytu) svědčí tvrzené právo na převedení bytu do vlastnictví, které již mělo být splněno, a měl provést důkazy, jež žalobci k prokázání tohoto tvrzení navrhli, eventuálně jim měl pro tento účel poskytnout poučení podle §118a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 293/2013 Sb. (dále jen „o. s. ř.“). Právě proto rozsudek soudu prvního stupně – s odkazem na ustanovení §219a odst. 1 písm. a/ a odst. 2 o. s. ř. – zrušil a podle §221 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dovolání žalované (dovolatelky) proti citovanému usnesení odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř. (zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 /viz čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb./ – dále opět jen „o. s. ř.“), neboť jím nenapadla právní otázku (otázku neplatnosti Výpovědi pro rozpor s dobrými mravy), pro jejíž nesprávné (neúplné, resp. nedostatečné) vyřešení odvolací soud zrušil (podle §219a odst. 1 písm. a/ a odst. 2 o. s. ř.) zamítavý rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil (podle §221 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.) k dalšímu řízení, tedy – řečeno jinak – nezpochybnila správnost (předběžného) právního názoru, na němž odvolací soud založil své závěry o tom, že byly splněny zákonné předpoklady pro zrušení rozsudku soudu prvního stupně podle §219a odst. 1 písm. a/ a odst. 2 o. s. ř.
V této souvislosti totiž nelze ztratit ze zřetele, že (bezprostředním) důvodem, pro nějž odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně, nebyl odlišný právní názor na naplněnost výpovědního důvodu podle §711 odst. 2 písm. c/ obč. zák., tj. právní názor, že výpovědní důvod podle §711 odst. 2 písm. c/ obč. zák. nebyl – z příčin uvedených v napadeném usnesení – naplněn; jinak řečeno tento právní názor nebyl pro zrušující usnesení určující. Odvolací soud totiž zrušil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně proto, že především nesouhlasil s právními názory, které nalézací soud učinil při úvaze o neplatnosti Výpovědi pro rozpor s dobrými mravy (§39 obč. zák.); podle jeho názoru nebylo možné vyčerpávajícím způsobem tuto otázku posoudit proto, že pro účely tohoto posouzení nalézací soud nezjišťoval – v důsledku nesprávného právního názoru, který v tomto směru zaujal – některé právně významné okolnosti (přestože žalobci jejich existenci tvrdili). Jestliže tedy v odůvodnění napadeného rozhodnutí vyslovil rovněž právní názor, že podle zjištěného skutkového stavu nebyl naplněn výpovědní důvod podle §711 odst. 2 písm. c/ obč. zák., lze tento názor ve vztahu ke zrušujícímu rozhodnutí chápat pouze jako argument podpůrný (argument „navíc“). Lze uzavřít, že bezprostřední příčinou pro zrušení zamítavého rozsudku soudu prvního stupně nebyla rozdílnost názorů obou soudů na řešení otázky naplněnosti uvedeného výpovědního důvodu, nýbrž odlišnost posouzení slučitelnosti Výpovědi s dobrými mravy (ve smyslu §39 obč. zák.), jež v konečném důsledku vedla odvolací soud k (procesnímu) závěru, že pro účely tohoto posouzení je třeba provést další navržené důkazy, které nemohou být provedeny v odvolacím řízení, a eventuálně poskytnout účastníkům poučení podle §118a o. s. ř.
Se zřetelem k řečenému lze uzavřít, že napadla-li dovolatelka výlučně řešení otázky naplněnosti výpovědního důvodu podle §711 odst. 2 písm. c/ obč. zák., v dovolání nebyl (a ani být nemohl) – způsobem uvedeným v ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. – vymezen způsobilý dovolací důvod (§241a odst. 1 o. s. ř.). Z toho současně vyplývá, že vylíčení, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až §238a o. s. ř.), dovolatelka nepřípadně vztáhla k posouzení otázky naplněnosti výpovědního důvodu podle §711 odst. 2 písm. c/ obč. zák., jejíž odlišné vyřešení, jak je uvedeno na jiném místě odůvodnění tohoto rozhodnutí, (primárně) nevedlo odvolací soud ke zrušení rozsudku soudu prvního stupně. Dovolání proto trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, přičemž tyto vady dovolatelka včas (po dobu trvání lhůty k dovolání) neodstranila (§241b odst. 3 o. s. ř.).
Nejvyšší soud nerozhoduje o nákladech dovolacího řízení, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím, jímž se řízení končí, a jestliže řízení nebylo již dříve skončeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod č. 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. srpna 2015
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu