ECLI:CZ:NS:2015:26.CDO.24.2015.1
sp. zn. 26 Cdo 24/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce spolku AERO-AUTOMOTO-SPORT Orlová , se sídlem v Orlové – Porubě, Obroky 1294, IČO: 70234388, zastoupeného Mgr. Janem Czapkem, advokátem se sídlem v Orlové – Lutyni, Masarykova třída 1325, proti žalovanému J. J. , zastoupenému JUDr. Vladimírem Faranou, advokátem se sídlem v Orlové – Lutyni, Masarykova třída 752, o zaplacení částky 123.500,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově pod sp. zn. 114 C 597/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. června 2014, č. j. 15 Co 121/2014-111, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaný zaplatil částku 100.000,- Kč s příslušenstvím (v podobě úroků z prodlení) z titulu dlužného nájemného (v širším smyslu) za období od 10. června 2011 do 9. června 2013 z nebytových prostor, které mu pronajal pro účely „stání jednoho ultralehkého letadla“ nájemní smlouvou ze dne 10. června 2010 (dále jen „Nájemní smlouva“). Současně požadoval zaplacení smluvní pokuty v celkové částce 23.500,- Kč (dále jen „smluvní pokuta“).
Okresní soud v Karviné – pobočka v Havířově (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 25. listopadu 2013, č. j. 114 C 597/2012-81, vyhověl žalobě a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku částku 100.000,- Kč s tam uvedenými úroky z prodlení a tam specifikovanou smluvní pokutu; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 12. června 2014, č. j. 15 Co 121/2014-111, citovaný rozsudek soudu prvního stupně změnil ve vyhovujícím výroku o smluvní pokutě tak, že žalobu ohledně tohoto nároku zamítl (dále jen „měnící výrok“); jinak, tj. ve vyhovujícím výroku ohledně částky 100.000,- Kč s příslušenstvím a v nákladovém výroku, ho zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení (dále jen „zrušující výrok“).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Dovolací soud však dospěl k závěru, že z posléze uvedených příčin není dovolání přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (viz čl. II bod 2 ve spojení s čl. VII zákona č. 293/2013 Sb. – dále jen „o.s.ř.“).
Směřuje-li dovolání proti měnícímu výroku napadeného rozsudku, není objektivně přípustné (§237, §238 odst. 1 písm. d/ o.s.ř.), neboť tímto výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč (šlo o smluvní pokutu v celkové částce 23.500,- Kč), přičemž nejde o žádný z případů vylučujících podle ustanovení §238 odst. 1 písm. d/ o.s.ř. tam nastavené omezení (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod č. 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V ostatním směřuje dovolání proti zrušujícímu výroku, avšak v tomto výroku je napadené rozhodnutí v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není – přes v tomto směru uplatněné dovolací námitky – důvod se odchýlit.
Předně je zapotřebí zdůraznit, že zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění (srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu z 21. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněného pod č. 73/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Je-li podle současné právní úpravy relevantním pouze dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o.s.ř.), nelze v dovolacím řízení úspěšně namítat nesprávnost skutkových zjištění. Právě takové (nepřípustné) námitky však dovolatel v dovolání rovněž uplatnil, pokusil-li se zpochybnit správnost zjištěného skutkového stavu rozhodného pro posouzení Nájemní smlouvy jako absolutně neplatného právního úkonu z důvodu, že v ní nebylo sjednáno zvlášť nájemné a zvlášť úhrada za služby. Zpochybnil-li proto dovolatel správnost uvedeného právního názoru mimo jiné rovněž poukazem na to, co bylo obsahem vůle smluvních stran projevené v čl. IV. Nájemní smlouvy a jak měla být tato vůle interpretována, napadl správnost skutkového (nikoli právního) závěru odvolacího soudu.
Při posuzování dovolacích námitek podřaditelných pod dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. dovolací soud vycházel z dosavadních právních předpisů (§3074 odst. 1 věta první za středníkem zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).
Nejvyšší soud České republiky – v poměrech právní úpravy nájmu a podnájmu nebytových prostor účinné do 18. října 2005 – již v rozsudku ze dne 21. dubna 1998, sp. zn. 1 Odon 98/97, dovodil, že smlouva o nájmu nebytových prostor musela obsahovat podle tehdy účinného znění §3 odst. 3 zákona č. 116/1990 Sb. ve své obligatorně písemné formě všechny požadované náležitosti, tj. mimo jiné i výši a splatnost nájemného a způsob jeho platby. Bylo-li „nájemné“ sjednáno pevnou částkou (za jednotku plochy), avšak v této částce byla zahrnuta úhrada za elektrickou energii, vodné, stočné, teplo atd. bez rozlišení částky nájemného a úhrad dalších, pak je taková smlouva absolutně neplatná podle §3 odst. 4 zákona č. 116/1990 Sb., neboť v ní absentuje stanovená náležitost – výše nájemného. K uvedenému právnímu názoru se Nejvyšší soud přihlásil – kromě rozhodnutí, na něž odkázal již odvolací soud – též v rozsudcích z 15. dubna 2010, sp. zn. 32 Cdo 4051/2008, uveřejněném pod C 8532 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, a z 21. dubna 2010, sp. zn. 26 Cdo 2527/2009, a dále např. v usnesení ze 17. dubna 2012, sp. zn. 26 Cdo 85/2012. Přitom v posledně citovaném rozhodnutí rovněž konstatoval, že uvedený právní názor je využitelný i v poměrech právní úpravy nájmu a podnájmu nebytových prostor účinné v době uzavření Nájemní smlouvy, a to tím spíše, že na rozdíl od předchozí právní úpravy (účinné do 18. října 2005) musí podle této právní úpravy nájemní smlouva obsahovat – vedle dalších náležitostí – rovněž výši nájemného a úhrady za plnění poskytovaná v souvislosti s užíváním nebytového prostoru nebo způsob jejich určení (§3 věta druhá zákona č. 116/1990 Sb., ve znění účinném v době uzavření Nájemní smlouvy – dále jen „zákon č. 116/1990 Sb.“). K tomu lze jen dodat, že neobsahovala-li nájemní smlouva uzavřená po 18. říjnu 2005 v důsledku nerozlišení částky připadající na nájemné a částky připadající na služby zákonem stanovené náležitosti, tj. výši nájemného a výši úhrady za služby (resp. způsob jejich určení), je pro rozpor se zákonem (s ustanovením §3 věty druhé zákona č. 116/1990 Sb.) absolutně neplatná podle 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. prosince 2013. Jde-li o otázku neplatnosti Nájemní smlouvy, podle názoru dovolacího soudu neobstojí – především z důvodů uvedených v rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 18. července 2013, sp. zn. ÚS 1594/13 – dovolatelův odkaz na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 28. února 2013, sp. zn. III. ÚS 3900/12.
Jestliže tedy odvolací soud na základě zjištěného skutkového stavu (jejž podle současné právní úpravy nelze v dovolacím řízení úspěšně zpochybnit – viz výklad shora) dovodil, že Nájemní smlouva je absolutně neplatná mimo jiné v důsledku nerozlišení výše nájemného a úhrady za služby, neodchýlil se od výše uvedené judikatury; jeho rozhodnutí je naopak výrazem standardní soudní praxe.
Z řečeného vyplývá, že dovolateli se prostřednictvím uplatněných dovolacích námitek nepodařilo zpochybnit správnost právního názoru, že Nájemní smlouva je absolutně neplatná pro rozpor se zákonem. Za této situace je bezpředmětné zabývat se otázkou, zda jsou opodstatněné dovolací námitky uplatněné ve vztahu k právnímu názoru, že Nájemní smlouva je absolutně neplatná také pro neurčitost vymezení předmětu nájmu. Je tomu tak proto, že na celkový závěr odvolacího soudu o neplatnosti Nájemní smlouvy to nemůže mít vliv.
Za této situace není dovolání přípustné podle §237 o. s. ř. ani proti zrušujícímu výroku napadeného rozsudku. Dovolací soud je proto (jako celek) podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl – se souhlasem všech členů senátu (§243c odst. 2 o. s. ř.) – pro nepřípustnost.
Nejvyšší soud nerozhoduje o nákladech dovolacího řízení, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím, jímž se řízení končí, a jestliže řízení nebylo již dříve skončeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod č. 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. dubna 2015
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu