ECLI:CZ:NS:2015:26.CDO.2402.2015.1
sp. zn. 26 Cdo 2402/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce D. P. , zastoupeného Mgr. Janem Vlkem, advokátem se sídlem v Praze 2 – Vinohradech, Římská 104/14, proti žalovanému J. P. , zastoupenému Milanem Bláhou, advokátem se sídlem v Praze 9 – Kyjích, Lánská 65/8, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 10 C 167/2011, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. listopadu 2014, č. j. 28 Co 349/2014-150, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání žalovaného (dovolatele) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. listopadu 2014, č. j. 28 Co 349/2014-150, odmítl podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (viz čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), neboť neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř., přičemž tyto vady (nedostatky), pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, dovolatel včas (po dobu trvání lhůty k dovolání) neodstranil (§241b odst. 3 o. s. ř.). Konkrétně v dovolání schází relevantní údaje o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, tedy které z hledisek uvedených v ustanovení §237 o. s. ř. považuje pro účely přípustnosti dovolání za splněné. Ve vztahu k přípustnosti dovolání (podle §237 o. s. ř.) totiž uvedl následující: „Ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř., neboť v daném případě má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka ( tj. podle jeho názoru otázka, „že … neoprávněně zasahuje do vlastnického práva žalobce, neboť užívá předmětný byt bez právního důvodu“) posouzena jinak“ . Z uvedeného slovního spojení však nelze dovodit, že by v souzené věci šlo (mělo jít) o případ (některý ze čtyř v úvahu přicházejících), v němž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva: 1/ při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo 2/ která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo 3/ která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo 4/ má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Shora specifikovaná dovolatelova žádost, vztahující se – s přihlédnutím k použitým formulacím – jednoznačně k situaci pod bodem 4/, však významově neodpovídá (ve smyslu §237 o. s. ř.) požadavku, aby „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena jinak“ (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, a z 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Zde jde o případ, kdy Nejvyšší soud jako soud dovolací se má v řízení o dovolání odchýlit nikoli od právního názoru odvolacího soudu (jak se mylně domníval dovolatel), nýbrž od (svého) právního názoru (právně aplikační úvahy) již vyjádřeného v jeho (dřívějším) rozhodnutí (prostřednictvím aktivace velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu postupem podle §20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů /zákon o soudech a soudcích/, ve znění pozdějších předpisů). Okolnost, že určitá právní otázka měla být podle dovolatelova mínění posouzena odvolacím soudem jinak (než jak byla posouzena v napadeném rozhodnutí), a že tedy – jinými slovy řečeno – napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, je již samotným dovolacím důvodem (§241a odst. 1 o. s. ř.), a už proto nemůže být současně údajem o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
Vzhledem k dalším dovolacím výtkám nelze ani přehlédnout, že skutkové námitky nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario ).
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. srpna 2015
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu