ECLI:CZ:NS:2015:26.CDO.2495.2014.1
sp. zn. 26 Cdo 2495/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce JUDr. T. P. , advokáta se sídlem Praha 1, Dušní 866/22, insolvenčního správce Pražského stavebního bytového družstva se sídlem Praha 5, Na Hutmance 7/300, IČO 00033243, zastoupeného Mgr. Karlem Volfem, advokátem se sídlem Praha 5, Jindřicha Plachty 3163/28, proti žalovanému MUDr. L. T., CSc. , P., zastoupenému JUDr. Eliškou Vranou, advokátkou se sídlem Praha, Na hřebenech II 1718/8, o vyklizení bytu a garáže, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 18 C 39/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. března 2014, č. j. 13 Co 16/2014-778, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 23. 5. 2012, č. j. 13 Co 28/2012-431, potvrdil rozsudek ze dne 5. 4. 2011, č. j. 18 C 39/2009-321, ve znění opravných usnesení ze dne 12. 8. 2011, č. j. 18 C 39/2009-342, a ze dne 11. 11. 2011, č. j. 18 C 39/2009-356, jímž Obvodní soud pro Prahu 5 (soud prvního stupně) zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal, aby žalovanému byla uložena povinnost vyklidit do 15 do dnů od právní moci rozsudku „byt – jednotku č. 2147/15 a garáž – jednotku č. 2147/203, obě umístěné v objektu bydlení – budově vedené pod popisnými čísly 2144, 2145, 2146, 2147, 2148, 2149, 2150, 2151, 2152, 2153 a 2154, postavené na pozemcích parcelní číslo 2964, 2965, 2967, 2968, 2969, 2970, 2973, 2974, 2975, 2976 a 2977, zapsané v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro hlavní město Prahu, katastrální pracoviště Praha, obec P., na LV č. 4063 pro katastrální území S.“ (dále jen „předmětný byt“ a „předmětná garáž“, resp. „garáž“), a rozhodl o nákladech řízení; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
K dovolání žalobce Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 12. 6. 2013, č. j. 26 Cdo 449/2013-484, zrušil rozsudky soudů obou stupňů, pokud jimi bylo rozhodnuto ohledně předmětné garáže a o nákladech řízení, a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, jinak dovolání žalobce odmítl. Ústavní stížnost podanou proti citovanému rozsudku Nejvyššího soudu Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 3. 10. 2013, sp. zn. III. ÚS 2514/13.
Poté soud prvního stupně (v pořadí druhým) rozsudkem ze dne 23. 9. 2013, č. j. 18 C 39/2009-663, uložil žalovanému povinnost do 15 dnů od právní moci rozsudku předmětnou garáž vyklidit a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalovaného odvolací soud (v pořadí druhým) rozsudkem ze dne 5. 3. 2014, č. j. 13 Co 16/2014-778, zamítl návrh žalovaného na přerušení řízení (výrok I.) a změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu na vyklizení předmětné garáže zamítl (výrok II.); současně rozhodl o nákladech řízení před soudy všech stupňů (výrok III.).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dospěl k závěru, že dovolání žalobce (dovolatele) proti měnícímu výroku II. citovaného rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, není – z posléze uvedených důvodů – přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“.
Především nelze přehlédnout, že vedle způsobilého dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 a 3 o. s. ř.) dovolatel uplatnil rovněž nezpůsobilý dovolací důvod, jehož prostřednictvím odvolacímu soudu vytkl vady řízení, a to námitkami, že odvolací soud porušil ustanovení „§243d odst. 1 věty první o. s. ř.“, neboť rozhodl v přímém rozporu se závazným právním názorem Nejvyššího soudu, vysloveným v rozsudku ze dne 12. 6. 2013, č. j. 26 Cdo 449/2013-484, že se nezabýval argumenty a důkazy, svědčícími v jeho prospěch, a nikterak se s nimi v odůvodnění svého rozsudku nevypořádal, a že strany nepoučil o svém odlišném právním názoru „podle §118a odst. 1, 3 o. s. ř“. K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, však dovolací soud přihlíží jen tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Při posuzování dovolacích námitek podřaditelných pod způsobilý dovolací důvod podle §241a odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud vycházel z dosavadních právních předpisů (§3074 odst. 1 věta první za středníkem zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).
Pokud jde o dovoláním napadený názor odvolacího soudu, že za použití §3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“) lze zamítnout žalobu na vyklizení garáže užívané bez právního důvodu, soudní praxe dovodila, že na základě §3 odst. 1 obč. zák. nelze zamítnout žalobu na vyklizení nebytových prostor, jestliže je smlouva o jejich nájmu absolutně neplatná (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1506/99, uveřejněný pod číslem 12/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V rozsudku ze dne 29. 8. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1203/99, uveřejněném pod č. 133 v sešitě č. 11 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura, pak Nejvyšší soud dovodil, že nesvědčil-li žalovanému od počátku platný titul k užívání vyklizovaných místností, nelze ani prostřednictvím §3 odst. 1 obč. zák. zabránit požadavku na jejich vyklizení a žalobu zamítnout.
Předestřená rozhodovací soudní praxe však byla následně usměrněna rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3931/2013, v němž Nejvyšší soud zaujal názor, že pro rozpor s dobrými mravy lze odepřít výkon práva realizovaný žalobou na vyklizení i v případě nebytových prostor.
Z uvedeného vyplývá, že dovolatelem nastolená právní otázka byla odvolacím soudem vyřešena v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, od níž není důvod se odchýlit.
V souladu s ustálenou praxí dovolacího soudu je i závěr odvolacího soudu, že výkon práva žalobce, realizovaný podanou žalobou v této věci, je v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. Soudní praxe (srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 26 Cdo 652/2013, uveřejněného pod č. 7/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) se ustálila v názoru, že zejména v dovolacím řízení lze úvahu (odvolacího) soudu o tom, zda v konkrétním případě jde o výkon práva v rozporu s dobrými mravy, zpochybnit jen tehdy, je-li tato úvaha z pohledu zjištěných skutečností zjevně nepřiměřená. Při posouzení dané věci podle §3 odst. 1 obč. zák. odvolací soud zohlednil nejen poměry na straně dovolatele, nýbrž také okolnosti na straně žalovaného (zejména, že se úpadce choval k žalovanému, resp. jeho právnímu předchůdci jako k vlastníkovi garáže, dlouhodobě jej ujišťoval o svém zájmu převod vlastnického práva realizovat, a že žalovaný, resp. jeho právní předchůdce splnili svůj smluvní závazek a úpadci, který smluvní povinnost vlastnické právo ke garáži převést nesplnil, zaplatili plnou budoucí kupní cenu garáže). Podle názoru dovolacího soudu tak jeho úvaha v tomto směru není zjevně nepřiměřená.
Dovolací soud nepřehlédl sdělení dovolatele, že jeho dovolání směřuje „proti výrokům II. a III.“ rozsudku odvolacího soudu, tj. nejen proti jeho měnícímu výroku ve věci samé, ale i proti nákladovému výroku napadeného rozsudku. Ve vztahu k tomuto nákladovému výroku však dovolatel – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) – v rozporu s ustanoveními §241a odst. 2 o. s. ř. ani neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Kromě toho však nelze rovněž opomenout, že tímto výrokem odvolací soud nerozhodl o peněžitém plnění převyšujícím 50.000,- Kč (jednalo se celkově o částku 28.900,- Kč), takže přípustnost dovolání proti němu nelze opřít o ustanovení §237 o. s. ř., neboť to vylučuje ustanovení §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. (k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod č. 80 v sešitě č. 8 z roku 2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
S přihlédnutím k uvedenému lze uzavřít, že dovolání není přípustné podle §237 o. s. ř., a proto je dovolací soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl – se souhlasem všech členů senátu (§243c odst. 2 o. s. ř.) – pro nepřípustnost.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. ledna 2015
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc.
předsedkyně senátu