ECLI:CZ:NS:2015:26.CDO.2667.2014.1
sp. zn. 26 Cdo 2667/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněné PARAMO, a.s. se sídlem v Pardubicích, Přerovská č. 560, identifikační číslo osoby 48173355, zastoupené JUDr. Janem Růžkem, advokátem se sídlem v Lounech, Poděbradova č. 751, proti povinným 1) P. T. , a 2) J. M. , obou zastoupených JUDr. Milanem Břeněm, advokátem se sídlem ve Svitavách, náměstí Míru č. 58/47, pro 4.803.715,10 Kč s příslušenstvím, vedené u soudní exekutorky JUDr. Jany Škofové, Exekutorský úřad Kladno, pod sp. zn. 088 EX 1967/05, o dovolání povinného 1) proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. června 2013, č. j. 20 Co 312/2013-130, takto:
Dovolání povinného 1) se zamítá .
Odůvodnění:
K návrhu oprávněné Okresní soud v Kolíně usnesením ze dne 23. srpna 2005, č. j. 3 Nc 621/2005-14, nařídil exekuci na majetek povinného 1) podle „vykonatelného“ rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. listopadu 2003, č. j. 48 Cm 188/2001-93, k uspokojení pohledávky oprávněné na zaplacení částky ve výši 4.803.715,10 Kč s 14% úrokem z prodlení ročně z částky 288.896,50 Kč od 4. ledna do zaplacení, z částky 203.373,80 Kč od 8. ledna do zaplacení, z částky 193.510 Kč od 29. ledna do zaplacení, z částky 162.416 Kč od 29. ledna 1998 do zaplacení, z částky 107.725,70 Kč od 29. ledna 1998 do zaplacení, z částky 221.195,60 Kč od 30. ledna 1998 do zaplacení, z částky 131.665 Kč od 30. ledna 1998 do zaplacení, z částky 112.855,70 Kč od 30. ledna 1998 do zaplacení, z částky 146.818,60 Kč od 30. ledna 1998 do zaplacení, z částky 574,146,30 Kč od 19. února 1998 do zaplacení, z částky 437.095,50 Kč od 23. února 1998 do zaplacení, z částky 643.551 Kč od 26. února 1998 do zaplacení, z částky 406.565 Kč od 27. února 1998 do zaplacení, z částky 190.014,20 Kč od 28. února 1998 do zaplacení, z částky 189.178,30 Kč od 7. března 1998 do zaplacení, z částky 520.104,50 Kč od 7. března 1998 do zaplacení, z částky 126.890,20 Kč od 9. března 1998 do zaplacení, z částky 148.101,80 Kč od 20. března 1998 do zaplacení a nákladů předcházejícího řízení ve výši 192.150 Kč, nákladů účelně vynaložených oprávněnou k vymáhání nároku v této exekuci a k úhradě nákladů exekuce soudnímu exekutorovi, provedení exekuce pověřil soudní exekutorku JUDr. Janu Škofovou, Exekutorský úřad Kladno.
Rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 18. dubna 2007, č. j. 5 C 96/2005-147, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 4. listopadu 2008, č. j. 22 Co 432/2008-203, ve znění doplňujícího usnesení téhož soudu ze dne 4. listopadu 2008, č. j. 22 Co 432/2008-213, bylo mimo jiné pravomocně určeno, že darovací smlouva ze dne 16. září 2002 (dále jen „darovací smlouva“), kterou povinný 1) daroval povinné 2) nemovité věci a to pozemek p. č. St. 320, o výměře 289 m2, zastavěná plocha a nádvoří, pozemek p. č. 305/82, o výměře 2017 m2, orná půda, a budovu, stojící na pozemku p. č. St. 320, to vše zapsané v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Kolín, pro obec K., katastrální území K., na listu vlastnictví č. 614 (dále jen „nemovité věci“), a na základě které byl ke dni 2. prosince 2003 povolen vklad vlastnického práva nemovitých věcí na povinnou 2) jako na obdarovanou, je vůči oprávněné neúčinná.
Exekučním příkazem ze dne 14. dubna 2010, č. j. 088 EX 1976/05-76, soudní exekutorky, JUDr. Jany Škofové, Exekutorský úřad Kladno, bylo rozhodnuto o provedení exekuce prodejem nemovitých věcí ve výlučném vlastnictví povinné 2).
K návrhu oprávněné ze dne 8. března 2009, doručeným pověřené soudní exekutorce dne 10. září 2012, tato soudní exekutorka usnesením ze dne 14. prosince 2012, č. j. 088 EX 1976/05-117, podle ustanovení §107a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), rozhodla, že v té části exekuce vedené na základě jí vydaného exekučního příkazu ze dne 14. dubna 2010, č. j. 088 EX 1976/05-76, kde se jedná o prodej nemovitých věcí ve výlučném vlastnictví povinné 2), povoluje vstup povinné 2) na místo povinného 1), v ostatních způsobech vedení exekuce zůstává exekuční řízení nedotčeno a povinným nadále zůstává povinný 1). Dospěla k závěru, že v důsledku rozhodnutí o neúčinnosti darovací smlouvy vůči oprávněné nastala právní skutečnost ve smyslu ustanovení §107a odst. 1 o. s. ř.
K odvolání povinných Krajský soud v Praze usnesením ze dne 26. června 2013, č. j. 20 Co 312/2013-130, usnesení soudní exekutorky v napadeném výroku I. o vstupu povinné 2) na místo povinného 1) do exekučního řízení v části, kde se jedná o prodej nemovitých věcí povinné 2), potvrdil. Dospěl k závěru, že v daném případě nastala za exekučního řízení na základě rozhodnutí soudu neúčinnost „právního úkonu“ (darovací smlouvy), což je důvodem k právnímu nástupnictví na straně povinného podle ustanovení §107a o. s. ř., které oprávněná podáním ze dne 8. března 2009 v souladu s ustanovením §107a odst. 1 o. s. ř. navrhla. Proti povinné 2) nadále bude exekuce vedena pouze ve vztahu k nemovitým věcem, jež jsou v jejím výlučném vlastnictví.
Usnesení odvolacího soudu napadl povinný 1) v celém rozsahu dovoláním, v němž mimo jiné namítá, že soudní exekutorka postupovala nesprávně, pokud v exekučním řízení nařízeném a vedeném proti povinnému 1) poté, co bylo rozhodnutím soudu určeno, že darovací smlouva vůči oprávněné není účinná, vydala v rozporu s ustanovením §335 o. s. ř. exekuční příkaz prodejem nemovitých věcí, které nevlastnil povinný 1), nýbrž povinná 2). Tuto vadu řízení přitom nelze zhojit postupem podle ustanovení §107a o. s. ř., jenž lze aplikovat jen na situace, kdy po zahájení řízení nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení, o kterou však v tomto případě nejde, neboť rozhodnutí o neúčinnosti darovací smlouvy vůči oprávněné bylo vydáno ještě před exekučním příkazem. V této souvislosti odkazuje mimo jiné na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. května 1999, sp. zn. 2 Cdon 1703/96, uveřejněný pod číslem 26/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v souladu s kterým mělo být exekuční řízení prodejem nemovitých věcí ve vztahu k povinnému 1) zastaveno. Nemovité věci povinné 2) by bylo možné postihnout pouze v nově k návrhu oprávněné nařízené exekuci na majetek povinné 2), resp. na její nemovité věci, které oprávněnou byly úspěšně odporovány. Navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. června 2013, č. j. 20 Co 312/2013-130, zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Oprávněná ve vyjádření k dovolání povinného 1) uvedla, že považuje řízení i rozhodnutí odvolacího soudu za věcně i právně správné, stejně jako i postup a rozhodnutí soudního exekutora.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva [o procesním nástupnictví osoby, v jejíž prospěch byl učiněn neúčinný (odporovaný) právní úkon podle ustanovení §42a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále jen „obč. zák.“), v exekučním řízení vedeném podle zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ex. řád“)], která nebyla doposud v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena, přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§243 odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Podle ustanovení §66 odst. 2 ex. řádu k exekuci prodejem nemovité věci povinného může exekutor přistoupit, jen jestliže bude listinami vydanými nebo ověřenými státními orgány, popřípadě též veřejnými listinami notáře doloženo, že nemovitá věc je ve vlastnictví povinného.
Podle ustanovení §36 odst. 3 až 5 ex. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 [srov. čl. IV bod 1 zákona č. 396/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony], 3) proti jinému, než kdo je v rozhodnutí označen jako povinný, nebo ve prospěch jiného, než kdo je v rozhodnutí označen jako oprávněný, lze provést exekuci, jen jestliže je prokázáno, že na něj přešla povinnost nebo přešlo či bylo převedeno právo z exekučního titulu; 4) přechod povinnosti nebo přechod či převod práva lze prokázat jen listinou vydanou anebo ověřenou státním orgánem nebo notářem, pokud nevyplývá přímo z právního předpisu; 5) prokáže-li se, že po zahájení exekučního řízení nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva oprávněného, o něž v exekučním řízení jde, do řízení namísto dosavadního oprávněného vstupuje jeho právní nástupce. Ten, kdo nastupuje do řízení na místo dosavadního oprávněného, musí přijmout stav řízení, jaký tu je v době jeho nástupu do řízení.
V řízení o výkon rozhodnutí (exekuci) prodejem nemovitých věcí je věcně (pasivně) legitimován ten, kdo právním úkonem (nyní právním jednáním), který byl rozhodnutím soudu ve smyslu §42a obč. zák. prohlášen neúčinným, nabyl od dlužníka (osoby, jíž podkladové rozhodnutí ukládá povinnost plnit) návrhem na nařízení výkonu (exekucí) postiženou nemovitou věc, v posuzované věci povinná 2). Nepřipadá proto v úvahu vést řízení o výkon (exekuci) s dlužníkem [povinným 1)] již proto, že nemovité věci nejsou v jeho vlastnictví (srov. §66 odst. 2 ex. řádu). Vyslovení odporovatelnosti totiž z hlediska hmotného práva znamená nastolení tzv. relativní neúčinnosti právního úkonu; jí se rozumí stav, kdy právní úkon zůstává platným právním úkonem, který vyvolal všechny předvídané právní následky (např. převod vlastnictví k věci), a pouze v poměru mezi věřitelem a osobou, která od dlužníka nabyla majetek, se na tento právní vztah hledí, jako kdyby k právnímu úkonu nedošlo a jeho účinky - toliko v tomto vztahu - nenastaly (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2002, sp. zn. 20 Cdo 364/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 4/2003, pod č. 69, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. dubna 2009, sp. zn. 20 Cdo 1789/2007).
Rozhodnutí ve smyslu ustanovení §42a obč. zák. je společně s exekučním titulem proti dlužníku [povinnému 1)] podkladem k nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) proti tomu, s nímž nebo v jehož prospěch dlužník učinil odporovaný právní úkon [povinná 2)]. Samo vyslovení odporovatelnosti právního úkonu však nemůže být důvodem k ukončení nařízeného výkonu rozhodnutí (exekuce) proti dlužníku, neboť zákon umožňuje, aby se oprávněný z majetku ušlého dlužníku neúčinným právním úkonem uspokojil. V exekučním řízení (řízení o výkon rozhodnutí) to znamená, že exekuce se musí účastnit jako povinný osoba, v jejíž prospěch byl neúčinný právní úkon učiněn. Nastane-li (nebo vyjde-li najevo) neúčinnost právního úkonu až poté, co bylo exekuční řízení (řízení o výkon rozhodnutí) na majetek dlužníka zahájeno a nařízeno, včetně situace, kdy již by na vydán exekuční příkaz postihující majetek třetí osoby [povinného2)], je to důvodem k právnímu nástupnictví na straně povinného, v jehož důsledku na místo dlužníka [povinného1)] nastoupí osoba [povinná 2)], v jejíž prospěch byl neúčinný právní úkon učiněn a jejíž majetek (nemovité věci) tak bude použit k uspokojení pohledávky oprávněného. O právní nástupnictví se jedná i přesto, že vyslovení odporovatelnosti není přechodem či převodem povinnosti z exekučního titulu, neboť jde o nástupnictví vyvolané tím, že za řízení nastala skutečnost, s níž je přechod povinností účastníka řízení spojen. Jinak řečeno, v exekučním řízení zahájeném a nařízeném proti „hlavnímu“ dlužníku [povinnému 1)] lze vést exekuci na majetek třetí osoby [povinné 2)] a to z důvodu, že vůči tomuto majetku, resp. vůči právnímu jednání, kterým „hlavní dlužník“ na třetí osobu převedl vlastnické právo k tomuto majetku, byla oprávněnou osobou úspěšně uplatněna odpůrčí žaloba. Vydání exekučního příkazu postihující majetek třetí osoby ve spojení s procesním nástupnictvím této osoby na místo dlužníka (tomu, kdo má podle exekučního titulu povinnost) není porušením ustanovení §66 odst. 2 ex. řádu.
Shora uvedené platí i přesto, že odvolací soud, obdobně jako soudní exekutorka, projednávanou věc posuzoval podle ustanovení §107a o. s. ř., byť exekuční řád obsahuje vlastní právní úpravu procesního nástupnictví obsaženou ve shora citovaném ustanovení §36 odst. 3 až 5 ex. řádu., která se však shoduje s ustanovením §107a o. s. ř. Použití nesprávné právní normy proto v tomto případě nemá vliv na věcnou správnost napadeného rozhodnutí.
Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu je z pohledu uplatněného dovolacího důvodu správné. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání povinného 1) podle ustanovení §243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§87 a násl. ex. řádu).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dně 4. května 2015
JUDr. Zbyněk Poledna
předseda senátu