ECLI:CZ:NS:2015:26.CDO.2719.2015.1
sp. zn. 26 Cdo 2719/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobkyně České republiky – Ministerstva obrany ČR , se sídlem Praha 6, Tychonova 1, proti žalované PlaneStation Pilsen s.r.o. , se sídlem Líně – Letiště Líně, IČO: 60465085, zastoupenému obecným zmocněncem JUDr. B. K., P., o vyklizení nemovitostí, vedené u Okresního soudu Plzeň-sever pod sp. zn. 8 C 272/2013, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 1. prosince 2014, č. j. 61 Co 302/2014-238, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání žalobkyně (dovolatelky) proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 1. prosince 2014, č. j. 61 Co 302/2014-238, odmítl podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (viz čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), neboť neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř., přičemž tyto vady (nedostatky), pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, dovolatelka včas (po dobu trvání lhůty k dovolání) neodstranila (§241b odst. 3 o. s. ř.). Konkrétně v dovolání schází relevantní údaje o tom, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, tedy které z hledisek uvedených v ustanovení §237 o. s. ř. považuje pro účely přípustnosti dovolání za splněné. V dovolání totiž uvedla, že je přípustné podle §237 o. s. ř., neboť „okolnosti významné pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně a v důsledku toho odvolací soud dospěl k odlišným závěrům a svým usnesením zrušil rozsudek soudu prvního stupně“ . Z uvedeného slovního spojení však nelze dovodit, že by v souzené věci šlo (mělo jít) o případ (některý ze čtyř v úvahu přicházejících), v němž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva: 1/ při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo 2/ která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo 3/ která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo 4/ má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Vzhledem k tomu, jak dovolatelka v tomto ohledu odůvodnila přípustnost dovolání, zbývá dodat, že případ zmíněný pod bodem 1/ míří na situace, kdy se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a nikoli na situaci (kterou snad dovolatelka uvedeným slovním spojením měla na mysli), kdy na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud jinak právně posoudil uplatněný nárok. Pro úplnost zbývá dodat, že okolnost, že určitá právní otázka měla být odvolacím soudem posouzena jinak (než jak byla posouzena v napadeném rozhodnutí), a že tedy – jinými slovy řečeno – napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, je již samotným dovolacím důvodem (§241a odst. 1 o. s. ř.), a už proto nemůže být současně údajem o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Uvedla-li dovolatelka ve vztahu k přípustnosti dovolání, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacím soudem nebyla dosud řešena“ , pak v tomto smyslu nevymezila žádnou konkrétní otázku, která nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu doposud řešena. K projednání dovolání však nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř., resp. jeho části (jak to ve skutečnosti učinila dovolatelka), aniž by bylo z dovolání (z jeho celkového obsahu) zřejmé, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva, jež v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena, má být v dovolacím řízení řešena, od kterého (svého) řešení se má dovolací soud odchýlit a od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odchýlil odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 26. listopadu 2013, sp. zn. 26 Cdo 3492/2013).
Vzhledem k dalším dovolacím námitkám nelze ani přehlédnout, že skutkové námitky nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario ).
Nejvyšší soud nerozhoduje o nákladech dovolacího řízení, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím, jímž se řízení končí, a jestliže řízení nebylo již dříve skončeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod č. 48 v sešitě č. 6 z roku 2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. listopadu 2015
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu