ECLI:CZ:NS:2015:26.CDO.3142.2015.1
26 Cdo 3142/201
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D. a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Aleše Zezuly, ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného nezletilého Z. G. , P., zastoupeného matkou P. G., P., proti povinnému Z. G. , K., adresa pro doručování: P., pro běžné výživné, srážkami z příjmu povinného, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 35 E 50/2014, o dovolání povinného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 9. 2014, č. j. 15 Co 288/2014-13, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil usnesení ze dne 17. 4. 2014, č. j. 35 E 50/2014-7, kterým Obvodní soud pro Prahu 4 zamítl návrh povinného na nařízení výkonu rozhodnutí a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení; dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Rozhodnutí odvolacího soudu napadl povinný dovoláním.
Nejvyšší soud (aniž zkoumal splnění podmínky povinného zastoupení dovolatele v dovolacím řízení dle §241 o. s. ř.) dovolání odmítl podle ustanovení §243c, odst. 1, věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (srov. čl. II, bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen „o. s. ř.“, ve spojení s §30 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních - dále jen „z. ř. s.“, protože směřuje proti usnesení odvolacího soudu, vydaném dne 1. 9. 2014, proti němuž dovolání není přípustné.
Právní úprava nepřípustnosti dovolání proti rozhodnutím vydaným v řízeních podle hlavy páté části druhé zákona o zvláštních řízeních soudních se s účinností z. ř. s. (od 1. 1. 2014) přesunula z ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 do ustanovení §30 z. ř. s. (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. dubna 2015, sp. zn. 21 Cdo 1049/2015). V posuzované věci jde o řízení ve věcech péče soudu o nezletilé (o výkon rozhodnutí ve věcech péče soudu o nezletilé) upravené v hlavě páté části druhé tohoto zákona a současně se nejedná o žádnou z výjimek taxativně vymezených v ustanovení §30 z. ř. s. Vzhledem k výše uvedenému proto v dovolacím řízení nelze pokračovat. Přípustnost dovolání nezaloží ani nesprávné poučení odvolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2003, sp. zn. 29 Odo 937/2002).
Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud dodává, že pobírá-li povinný podporu v nezaměstnanosti, úřad práce je oprávněn (resp. povinen) z této podpory srážet výživné ve prospěch syna povinného pouze, je-li nařízen výkon rozhodnutí srážkami ze mzdy či jiných příjmů (příp. vydán odpovídající exekuční příkaz), vést exekuci či nařídit výkon rozhodnutí lze přitom výlučně na návrh oprávněného, tedy toho, komu svědčí právo podle rozsudku o výživném (syna povinného).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. listopadu 2015
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu