ECLI:CZ:NS:2015:26.CDO.3184.2015.1
sp. zn. 26 Cdo 3184/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobkyně ECAFIN Consulting s.r.o. , se sídlem v Praze 1 – Starém Městě, Skořepka 1056/4, IČO: 26502283, zastoupené Mgr. Martinem Holubem, advokátem se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Revoluční 1082/8, proti žalovanému Ing. P. K. , se sídlem v Praze 9, Teplická 264/52, IČO: 70757691, zastoupenému Mgr. Ing. Vladimírem Mrázem, advokátem se sídlem v Praze 1 – Starém Městě, Konviktská 297/12, o zaplacení částky 1.138.839,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 18 C 233/2012, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. května 2015, č. j. 93 Co 705/2014-133, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání žalobkyně (dovolatelky) proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. května 2015, č. j. 93 Co 705/2014-133, odmítl podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (viz čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), neboť neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř., přičemž tyto vady (nedostatky), pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, dovolatelka včas (po dobu trvání lhůty k dovolání) neodstranila (§241b odst. 3 o. s. ř.). Konkrétně dovolání neobsahuje údaje o tom, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 ve spojení s ustanoveními §237 až 238a o. s. ř.). Jde-li o přípustnost dovolání, odkázala na ustanovení §236 o. s. ř., ačkoliv citované ustanovení přípustnost dovolání neřeší; pouze z něj vyplývá, že dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. V této souvislosti však především nelze přehlédnout, že dovolatelka ve skutečnosti vycházela z občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále jen „o. s. ř. před novelou“); o tom svědčí její konstatování, že „dovolání je zároveň důvodné především dle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jelikož rozhodnutí spočívá v nesprávném právním posouzení věci“ , a že „je zároveň důvodné dle §241a odst. 3 o. s. ř., jelikož rozhodnutí soudu druhého stupně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování“ . Evidentně tak přehlédla, že bylo-li napadené rozhodnutí vydáno po účinnosti zákona č. 404/2012 Sb., musí dovolání vyhovovat náležitostem kladeným na tento mimořádný opravný prostředek občanským soudním řádem ve znění účinném od 1. ledna 2013 (viz §241a odst. 2 o. s. ř.).
Pokud by – s přihlédnutím k celkovému obsahu (§41 odst. 2 o. s. ř.) dovolání – byla, byť pouze teoreticky, na místě úvaha o přípustnosti dovolání proto, že odvolací soud se odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, konkrétně od usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. července 2013, sp. zn. 29 Cdo 1301/2013, na něž dovolatelka odkázala, lze uvést následující. Odvolací soud, byť zmíněné usnesení necitoval, ve skutečnosti z jeho závěrů vycházel, neboť osvobození od soudních poplatků u dovolatelky jako právnické osoby zvažoval, a to z pohledu všech zjištěných relevantních hledisek, které hodnotil v jejich vzájemné souvislosti.
Z vyložených důvodů vyplývá, že dovolání je vadným podáním, a proto musí být odmítnuto (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Nejvyšší soud nerozhoduje o nákladech dovolacího řízení, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím, jímž se řízení končí, a jestliže řízení nebylo již dříve skončeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod č. 48 v sešitě č. 6 z roku 2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. září 2015
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu