ECLI:CZ:NS:2015:26.CDO.324.2015.1
sp. zn. 26 Cdo 324/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D. a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněné CZ PAP s. r. o. , se sídlem v Praze 7, Veverkova 23/765, identifikační číslo osoby 63075661, zastoupené JUDr. Vladimírem Jablonským, advokátem se sídlem v Praze 6, Glinkova 1659/14 , proti povinné TRANSPETROL, a. s. , se sídlem v Bratislavě, Šumavská 38, Slovenská republika, identifikační číslo osoby 31341977, zastoupené Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, pro 300 000,- EUR, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 20 EXE 572/2010, o dovolání oprávněné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 10. 2014, č. j. 39 Co 482/2013-467, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Oprávněná je povinna zaplatit povinné na náhradě nákladů dovolacího řízení 25 253,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta Mgr. Marka Vojáčka.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 usnesením ze dne 25. 10. 2013, č. j. 20 EXE 572/2010-430, zastavil exekuci nařízenou usnesením téhož soudu ze dne 2. 4. 2010, č. j. 20 EXE 572/2010-8, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 13. 5. 2013 (výrok I.). Oprávněné uložil zaplatit povinné náklady řízení, jejichž výše bude určena v samostatném usnesení (výrok II.) a současně zaplatit náklady exekuce soudní exekutorce JUDr. Evě Jablonské, jejichž výše bude také určena v samostatném usnesení (výrok III.). Dospěl k závěru, že exekutorský zápis, jenž je podkladem pro nařízení exekuce, podepsali za povinnou Mgr. Ing. I. I. a JUDr. J. H., kteří se však nemohli stát členy jejího představenstva. Uvedl, že z rozhodnutí soudů Slovenské republiky (např. usnesení Okresního soudu v Michalovcích ze dne 26. 5. 2009, č. j. 22 Cb/101/2009-70, usnesení Krajského soudu v Košicích ze dne 16. 11. 2009, č. j. 3 Cob/150/2009-226, rozsudek Okresního soudu Bratislava II ze dne 10. 5. 2012, č. j. 23 Cb/130/2009-571, rozsudek Krajského soudu v Košicích ze dne 18. 12. 2012, sp. zn. 4 Cob/91/2011) vyplývá, že na mimořádné valné hromadě povinného svolané usnesením Okresního soudu Bratislava I ze dne 30. 3. 2009 na den 29. 4. 2009 nemohlo dojít k řádnému zvolení Mgr. Ing. I. a JUDr. H. za členy představenstva povinné, neboť na základě mimořádného dovolání podaného generálním prokurátorem Slovenské republiky spolu s návrhem na odklad došlo k odkladu vykonatelnosti usnesení Okresního soudu Bratislava I ze dne 30. 3. 2009, proto se mimořádná valná hromada nemohla konat (proto byl vyloučen i postup podle §131 a §183 obchodního zákoníku Slovenské republiky). Současně uzavřel, že rejstříkový soud odmítl zapsat Mgr. Ing. I. a JUDr. H. do obchodního rejstříku, proto se i z tohoto důvodu nestali členy představenstva povinné a nemohli podepsat exekutorský zápis.
Městský soud v Praze napadeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně potvrdil a oprávněné uložil zaplatit povinné na náhradě nákladů odvolacího řízení 50 626,40 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám advokáta Mgr. Marka Vojáčka (výrok I. a výrok II.). Dodal, že mezi rozhodnutími slovenských soudů nenašel takové, které by se hlásilo k názoru, že svolanou mimořádnou valnou hromadu lze považovat za valnou hromadu povinné, že nelze jako nedemokratický odmítnout §243ha o. s. p., neboť by to ve svém důsledku vedlo k tomu, že jiný stav by platil na území Slovenské republiky a jiný na území České republiky. Za nedůvodnou shledal námitku oprávněné, že soud prvního stupně převzal názor Nejvyššího soudu, týkající se zápisu do obchodního rejstříku, vyjádřený v usnesení č. j. 20 Cdo 3862/2010-830, neboť Ústavní soud, který toto rozhodnutí zrušil, nepovažoval tento názor za protiústavní.
V dovolání oprávněná namítá, že usnesení odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Uvedla, „že na posouzení platnosti usnesení valné hromady dopadá analogicky ust. §4 zákona č. 97/1963 Sb., na jehož základě je nutné posuzovat svolání a konání valné hromady dle slovenského práva. Soud je ovšem vázán českým právem, na jehož základě je zmocněn k přímé aplikaci práva cizího. Soud je rovněž povinen dle §36 ZMPS odepřít aplikaci takového institutu cizího práva, který by byl v rozporu s demokratickým řádem a ústavním pořádkem České republiky“. K výše uvedenému se vyjádřil i Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí ze dne 24. 11. 2010 (pravděpodobně sp. zn. 21 Cdo 5206/2008, na nějž oprávněná odkázala již v dovolání ve věci vedené u dovolacího soudu pod sp. zn. 30 Cdo 3671/20013). Odvolací soud se v napadeném usnesení výkladem příslušných ustanovení slovenského právního řádu vztahujícího se k podmínkám podání mimořádného dovolání vůbec nezabýval. Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 9. 2010, sp. zn. II ÚS 58/2010, zákonné podmínky pro podání mimořádného dovolání nebyly splněny. Jednalo se tedy o nicotný procesní úkon, k němuž neměl soud prvního stupně ani soud odvolací přihlédnout. Oba soudy se rovněž nedostatečně zabývaly obsahem samotného usnesení Okresního soudu v Bratislavě ze dne 30. 3. 2009, sp. zn. 36 CbR 14/2008. „Z tohoto usnesení je zřejmé, že předmětem rozhodnutí bylo pouze rozhodnutí o povinnosti svolat valnou hromadu povinného a kdo má tuto valnou hromadu svolat. Ke svolání valné hromady na den 29. 4. 2009 došlo bezprostředně po doručení tohoto usnesení Společnosti TRADEUNION, s. r. o. V době, kdy bylo Generálním prokurátorem SR podáno mimořádné dovolání, již byl obsah výše uvedeného usnesení konzumován svoláním valné hromady“. Účinky spojené s podáním mimořádného dovolání v podobě odložení výkonu rozhodnutí tak již nebylo možné uplatnit, neboť „výkon rozhodnutí již byl svoláním valné hromady povinného proveden a ukončen“. Podle oprávněné nelze akceptovat rozhodnutí odvolacího soudu, které se opírá o účelově vybraná rozhodnutí obecných slovenských soudů, na která odkazuje. Oprávněná považuje za významnou otázku , „zda obecné soudy jsou povinny posoudit jako otázku předběžnou skutečnosti, které již byly posouzeny cizozemskými soudy“. Odvolacímu soudu vytýká, že odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2012, č. j. 20 Cdo 3862/2010-830, které bylo zrušeno Ústavním soudem, a proto je nutno je považovat „za nicotné“. Oprávněná rovněž považuje za významnou otázku , zda jsou obecné soudy oprávněny využívat k odůvodnění svých rozhodnutí již zrušená rozhodnutí soudů, byť instančně nadřízených. Navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu i rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Povinná ve vyjádření k dovolání uvedla, „že dovolání nenabízí ani nepostuluje žádnou otázku zásadního právního významu, jež by byla způsobilá podrobit napadené rozhodnutí odvolacího soudu dovolacímu přezkumu“. Odkázala na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 3671/2013 (správně 30 Cdo 3671/2013) s tím, že jeho závěry dopadají i na projednávanou věc, neboť ta se odlišuje jediným, a to jiným vymáhaným nárokem z jinak totožného (avšak nicotného) exekučního titulu. Dále poukázala na rozsudek Okresního soudu Košice II, vydaný na základě žaloby Slovenské republiky – Ministerstva hospodárstva SR ze dne 4. 1. 2006, ve spojení s jejími změnami ze dne 27. 5. 2011 a 10. 10. 2011, kterou se žalobkyně domáhala vyslovení neplatnosti smluv o převodu 647 akcií společnosti TRANSPETROL a. s., jejichž uzavření zprostředkoval obchodník s cennými papíry Classinvest Slovakia, o. c. o., a. s., jako komisionář v rámci exekučního řízení vedeného pod sp. zn. EX 4575/97 pro společnosti GAJUS a. s., Brilant, a. s., Gabana, a. s., Tradeunion, s. r. o. a pro Ing. M. K., Ing. T. K., Ing. M. Š., Ing. M. K., jako komitenty. Dále se žalobkyně domáhala vyslovení neplatnosti zástavních smluv, uzavřených dne 9. 10. 1998 mezi výše uvedenými subjekty jako zástavními dlužníky a společností C.S.I - CD., a. s. jako zástavním věřitelem, a zástavní smlouvy, uzavřené mezi Ing. J. P. jako záložním věřitelem a Ing. M. Š. jako zástavním dlužníkem, jejichž předmětem byly výše uvedené akcie společnosti TRANSPETROL a. s. Okresní soud rozhodl, že smlouvy o koupi a prodeji zaknihovaných cenných papírů jsou neplatnými právními úkony, a dále zastavil řízení mezi žalobkyní a žalovanou Slovenskou sprácovskou a reštruktualizačnou, k. s., Prešov, správkyní úpadce GAJUS, a. s. v konkurzu. Tento právní stav ještě nad rámec stavu dosavadního podporuje právní pozici povinné, „jelikož platí, že jsou-li smlouvy o převodu akcií, na jejichž základě se měli stát akcionáři společnosti TRANSPETROL a. s. ty osoby, které hlasovali na „mimořádném valném shromádění“, dne 29. 4. 2009, na kterém mělo dojít ke zvolení Ing. Mgr. T. K. předsedou představenstva společnosti TRANSPETROL a. s. a JUDr. J. H. členem představenstva této společnosti, neplatné, je zde další důvod, proč toto mimořádné valné shromáždění je třeba považovat za akt nicotný. K vyjádření doložila citovaný rozsudek Okresního soudu Košice II, rozsudek Krajského soudu v Košicích ze dne 17. 4. 2014, č. j. 5Co/608/2013-1268, a opravné usnesení téhož soudu ze dne 11. 6. 2014.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srovnej část první, čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a část první, čl. II, bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání není přípustné, neboť otázkami, s nimiž oprávněná přípustnost dovolání spojuje, se Nejvyšší soud již zabýval v usnesení ze dne 17. prosince 2014, sp. zn. 30 Cdo 3671/2013, přičemž ústavní stížnost, jež proti němu oprávněná podala, Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. II. ÚS 777/2015. V uvedeném řízení se oprávněná domáhala nařízení exekuce na základě téhož exekučního titulu a požadovala v něm jistinu 12 684 021,81 EUR, zatímco v tomto exekučním řízení se oprávněná domáhá zaplacení sjednané smluvní pokuty (bod V. exekutorského zápisu ze dne 4. 6. 2009, sp. zn. Exz 109/2009). S ohledem na právní závěry vyjádřené ve zmiňovaném usnesení Nejvyššího soudu již není třeba zabývat se otázkou odkazu na právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu, jež bylo následně zrušeno nálezem Ústavního soudu.
Nejvyšší soud proto postupoval podle §243c odst. 1 o. s. ř. a dovolání jako nepřípustné odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li účastník, jemuž byla uložena povinnost k náhradě nákladů řízení dobrovolně povinnost, jež mu ukládá toto rozhodnutí, lze podat návrh na výkon rozhodnutí či exekuci.
V Brně dne 23. dubna 2015
JUDr. Miroslava J i r m a n o v á, Ph.D.
předsedkyně senátu