ECLI:CZ:NS:2015:26.CDO.380.2015.1
sp. zn. 26 Cdo 380/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D. a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněné CASPER CONSULTING a.s., se sídlem v Praze 1, Olivova 2096/4, identifikační číslo osoby 63980401, zastoupené Mgr. Soňou Bernardovou, advokátkou se sídlem v Brně, Koliště 55, proti povinné J. Č. , T., zastoupené JUDr. Janem Vondráčkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Zbraslavské náměstí 458, pro 12 100 057 Kč, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 27 Nc 2876/2008, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 8. 2014, č. j. 15 Co 259/2014-160, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v Karlových Varech usnesením ze dne 2. 4. 2014, č. j. 27 Nc 2876/2008-140, podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. v části, v níž se oprávněná domáhala vymožení částky 7 154 682 Kč, zastavil exekuci nařízenou usnesením téhož soudu. V souzené věci je exekučním titulem rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 6. 5. 2004, č. j. 13 C 44/2003-127, ve znění rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 4. 2005, č. j. 25 Co 300/2004-145, jímž bylo povinné uloženo zaplatit oprávněné 12 100 057 Kč s tím, že oprávněná se může domáhat uspokojení pohledávky do výše ceny majetku nabytého povinnou v rámci dědického řízení po zůstaviteli Ing. V. Č., jehož jedinou dědičkou povinná byla. Dluhy zůstavitele převyšovaly hodnotu dědictví, přičemž soud vzal za prokázané, že hodnota majetku zůstavitele činí 10 247 621 Kč a výše dluhů přihlášených v rámci konvokace (§175n o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2013) do dědického řízení činí 12 114 477 Kč. Dluh zůstavitele vůči oprávněné, která svoji pohledávku v rámci konvokace v dědickém řízení nepřihlásila, činí 12 100 057 Kč; dědictví je tak předlužené . Protože v dědickém řízení nedošlo k dohodě o přenechání předluženého dědictví věřitelům k úhradě dluhů a ani nebyla soudem nařízena likvidace tohoto předluženého dědictví, je třeba vycházet z §471 odst. 2 obč. zák. a dědic je povinen plnit dluhy zůstavitele v režimu likvidace dědictví podle §175t a násl. o. s. ř. Poté soud uzavřel, že oprávněná má právo pouze na poměrné uspokojení (§175v odst. 2, písm. f/ o. s. ř.), a to ve výši 59,79 % z částky 8 271 240 Kč, což představuje částku 4 945 374 Kč. Byla-li exekuce nařízena ve větším rozsahu, je třeba ji podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavit.
Odvolací soud napadeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Uvedl, že pokud součet oznámených pohledávek převyšuje cenu dědictví, je dědic povinen poměrně uspokojit pohledávky přihlášených věřitelů a neodpovídá věřitelům, kteří své pohledávky včas soudu neoznámili. Není významné, zda přihlášené pohledávky v odpovídající výši dědic skutečně zaplatil, proto je nadbytečné zabývat se tím, v jakém rozsahu byly pohledávky přihlášených věřitelů skutečně uhrazeny. V případě, že v řízení o dědictví byla provedena tzv. konvokace věřitelů podle §175n o. s. ř., platí její účinky i mimo dědické řízení. V tomto ustanovení použitý pojem „uspokojení“ přihlášených pohledávek ostatních věřitelů je třeba vyložit tak, že se nejedná o reálné uhrazení; povinnost tyto věřitele uspokojit vzniká tím, že se přihlásili.
Proti usnesení odvolacího soudu podala oprávněná dovolání. Podle jejího názoru se odvolací soud „dopustil“ nesprávného právního posouzení věci, přičemž věc rozhodl v rozporu s výslovným zněním zákonných ustanovení a jejich smyslem a účelem“. Přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. je tedy podle dovolatelky dána. Dále specifikovala otázky, které odvolací soud posoudil v rozporu s výslovným zněním zákonných ustanovení a ve kterých dle oprávněné odvolací soud pochybil. Vytýká odvolacímu soudu, že neposoudil, zda je usnesení o tzv. konvokaci věřitelů závazné pro účastníky exekučního řízení a pro soudy. Podle jejího názoru nebyly zjevně splněny zákonné podmínky pro vydání usnesení o tzv. konvokaci věřitelů. Usnesení jí nebylo doručeno do vlastních rukou. Zastává názor, „že s neuspokojením nepřihlášeného věřitele lze počítat pouze v případě faktického vyčerpání hodnoty dědictví, tj. v případě, že všichni již přihlášení věřitelé již dostali zaplaceno a z hodnoty dědictví ničeho nezbylo“. Poukázala na závaznost exekučního titulu pro exekuční soud, nové zkoumání rozsahu odpovědnosti dědice za dluhy zůstavitele by bylo namístě jen tehdy, že by exekuční titul svědčil vůči původnímu dlužníkovi a teprve po jeho vydání by došlo k jeho úmrtí. Navrhla, aby dovolací soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Povinná ve vyjádření k dovolání vytkla oprávněné, že v dovolání nespecifikuje, o jakou otázku hmotného či procesního práva ve smyslu §237 o. s. ř. se jedná a od které ustálené praxe dovolacího soudu se odvolací soud odchýlil, což je nutné k vymezení přípustnosti. Souhlasí se závěry odvolacího soudu o odpovědnosti dědice za dluhy zůstavitele a uspokojování věřitelů podle zásad poměrného uspokojení s tím, že není rozhodné, zda byly pohledávky skutečně uspokojeny. Dle jejího názoru má konvokace účinky i mimo dědické řízení. Poukázala v tomto směru na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2010, sp. zn. 21 Cdo 220/2009. Dále uvedla, že pokud se vyčerpá dědictví pohledávkami přihlášených věřitelů, dědic nepřihlášeným věřitelům neodpovídá. Výklad pojmu „uspokojení“ odvolacím soudem považuje za správný. Ke zkoumání exekučního titulu v exekučním řízení uvádí, že k řešení sporných otázek slouží právě řízení o návrhu na zastavení exekuce a to včetně otázky rozsahu odpovědnosti dědice (povinného) za dluhy zůstavitele. Navrhla, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl, popřípadě jako nedůvodné zamítl.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. část první, čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb., a část první, čl. II, bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.).
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Oprávněná nevymezila, v čem spatřuje přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., tedy neuvedla, při řešení jaké otázky hmotného či procesního práva se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, popř. která otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešená otázka má být tímto soudem posouzena jinak (§237 o. s. ř.). Vymezuje jen otázky, které měl odvolací soud posoudit v rozporu s výslovným zněním zákonných ustanovení a při jejichž řešení došlo k nesprávnému právnímu posouzení věci (viz. str. 2 dovolání, poslední odstavec), přičemž s výjimkou otázky faktického uspokojení věřitelů přihlášených v rámci dědického řízení podle §175n o. s. ř. uplatňuje v rámci ostatních otázek i nové skutečnosti (např. nesplnění podmínek pro vydání usnesení o konvokaci věřitelů, nedoručení tohoto usnesení oprávněné, k tomu srov. obsah odvolání na č. l. 147 – 149 spisu).
Dovolání má tedy vady, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, přičemž tyto vady nebyly odstraněny v průběhu trvání lhůty k dovolání. Nejvyšší soud proto dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. (§243f odst. 3 o. s. ř.) odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu dle §87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. května 2015
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu