ECLI:CZ:NS:2015:26.CDO.4657.2014.1
sp. zn. 26 Cdo 4657/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Pavlíny Brzobohaté v exekuční věci oprávněné MAMUT-PRO s.r.o. , se sídlem ve Valašském Meziříčí, Smetanova 1047/46, IČO 27737209, zastoupené Mgr. Evou Kubartovou, advokátkou se sídlem ve Vyškově, Nádražní 4/3, proti povinné KARO Proskovice, spol. s r. o. , se sídlem ve Sloupně 71, IČO 47680750, pro částku 350.700,- Kč s příslušenstvím a pro částku 122.983,39 Kč, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 92 EXE 11367/2011, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. března 2014, č. j. 66 Co 88/2014-172, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Oprávněná podala včasné dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě (soudu odvolacího) ze dne 28. 3. 2014, č. j. 66 Co 88/2014-172, kterým odvolací soud usnesení Okresního soudu v Ostravě (soudu prvního stupně) ze dne 20. 11. 2013, č. j. 92 EXE 11367/2011-147, potvrdil ve výroku o zastavení exekuce, nařízené usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 12. 4. 2011, č. j. 92 EXE 11367/2011-16, a ve výroku o nákladech účastníků řízení, a změnil ve výroku o nákladech soudního exekutora, a současně rozhodl o nákladech účastníků a soudního exekutora v odvolacím řízení.
Dovolání není přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a nejedná se o případ, kdy má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Otázkou způsobilosti rozhodčího nálezu vydaného podle zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění účinném do 31. 3. 2012 (o takový rozhodčí nález se v souzené věci jedná), jako exekučního titulu v případě, že jej vydal rozhodce, jehož výběr se neuskutečnil podle transparentních pravidel, a možností posouzení platnosti rozhodčí doložky v exekučním řízení v každém jeho stadiu s ohledem na pravomoc rozhodce k vydání rozhodčího nálezu se zabýval Nejvyšší soud v usnesení ze dne 10. 7. 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012, uveřejněném pod č. 92/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Nejvyšší soud v tomto usnesení přijal závěr, že nevydal-li rozhodčí nález rozhodce, jehož výběr se uskutečnil podle transparentních pravidel, resp. byl-li rozhodce určen právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, a nemůže-li být akceptovatelný ani výsledek tohoto rozhodování, pak tento rozhodčí nález není způsobilým exekučním titulem ve smyslu §40 odst. 1 písm. c) exekučního řádu, podle něhož by mohla být nařízena exekuce, jelikož rozhodce určený na základě absolutně neplatné rozhodčí doložky (§39 obč. zák.) neměl k vydání rozhodčího nálezu podle zákona o rozhodčím řízení pravomoc. Byla-li již exekuce v takovém případě přesto nařízena a zjistí-li soud (dodatečně) nedostatek pravomoci orgánu, který exekuční titul vydal, je třeba exekuci v každém jejím stádiu pro nepřípustnost podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavit, když zákon o rozhodčím řízení nevylučuje, aby otázka (nedostatku) pravomoci rozhodce byla zkoumána i v exekučním řízení (přičemž podle judikatury Nejvyššího soudu - srov. usnesení tohoto soudu ze dne 28. 7. 2011, sp. zn. 20 Cdo 2227/2011 - takový závěr platí i bez zřetele k tomu, že povinný v rozhodčím řízení neexistenci rozhodčí smlouvy nenamítal). S ohledem na další námitky oprávněné dovolací soud dodává, že závěr o neplatnosti rozhodčí doložky, neobsahuje-li rozhodčí smlouva přímé určení rozhodce ad hoc, resp. konkrétní způsob jeho určení, a má-li být rozhodce určen právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, uveřejněné pod č. 121/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), se uplatní obecně, tedy bez ohledu na to, zda byla rozhodčí doložka uzavřena ve věci spotřebitelské nebo obchodní (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2011, sp. zn. 32 Cdo 2123/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2014, sp. zn. 26 Cdo 2083/2014).
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu (i soudu prvního stupně) je v souladu se závěry přijatými v citovaných rozhodnutích. Nejvyšší soud proto dovolání jako nepřípustné odmítl (§243c odst. 1 věta první o. s. ř.).
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
O návrhu oprávněné na odklad právní moci a vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, jenž neshledal důvodným, dovolací soud v souladu se svou ustálenou praxí nerozhodoval.
Pro úplnost dovolací soud dodává, že podle insolvenčního rejstříku Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 25. 4. 2014, č. j. KSHK 45 INS 9512/2014 - A-728, mj. zjistil úpadek dlužníka – povinného a na jeho majetek prohlásil konkurs. Ustanovení §140e zákona č. 182/2006 Sb., insolvenční zákon, ve znění pozdějších předpisů, však nebrání dovolacímu soudu podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítnout dovolání oprávněné proti napadenému usnesení odvolacího soudu.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. dubna 2015
JUDr. Jitka Dýšková
předsedkyně senátu