ECLI:CZ:NS:2015:26.CDO.4814.2014.1
sp. zn. 26 Cdo 4814/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobkyně K. H. , zastoupené Mgr. Norbertem Ostrčilem, advokátem se sídlem v Praze 1 – Josefově, Široká 36/5, proti žalovaným 1/ Bytovému družstvu nájemníků domu třída Kpt. Jaroše 33/1945 , se sídlem v Brně, třída Kpt. Jaroše 33/1945, IČO: 26298724, zastoupenému Mgr. Zdeňkem Pokorným, advokátem se sídlem v Brně, Anenská 8/8, a 2/ statutárnímu městu Brnu , se sídlem v Brně, Dominikánské nám. 196/1, zastoupenému Mgr. Petrem Langem, LL.M., advokátem se sídlem v Brně, Jakubská 156/2, o zaplacení částky 3.729.790,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 44 C 105/2005, o dovoláních obou žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. června 2014, č. j. 44 Co 150/2013-449, takto:
I. Dovolání se odmítají .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně (bývalá nájemkyně „půdního prostoru o velikosti cca 203 m2, v domě, na adrese B., zapsaném spolu s pozemkem p. č. 3600 na LV č. 10001, k. ú. Č., u Katastrálního úřadu Brno – město“ – dále jen „předmětný prostor“ a „předmětný dům“, resp. „dům“) se domáhala zaplacení částky 3.729.790,- Kč s příslušenstvím (v podobě úroků z prodlení) z titulu vypořádání investic vynaložených za trvání nájmu na vybudování bytové jednotky v předmětném prostoru (dále jen „bytová jednotka“), který užívala na základě smlouvy ze dne 31. května 1999 (ve znění Dodatku č. 1 ze dne 23. června 2000) označené jako „Nájemní smlouva o výstavbě a smlouva o budoucí nájemní smlouvě č. FO/BK2/16“ (dále jen „Smlouva“).
Městský soud v Brně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 15. listopadu 2012, č. j. 44 C 105/2005-364, ve spojení s usnesením ze dne 13. února 2013, č. j. 44 C 105/2005-391, uložil prvnímu žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni (do tří dnů od právní moci rozsudku) částku 2.980.000,- Kč s tam uvedeným úrokem z prodlení (výrok I.), ve zbytku, tj. ohledně částky 749.790,- Kč s příslušenstvím, žalobu (v poměru mezi uvedenými účastníky) zamítl (výrok II.), žalobu zamítl rovněž proti druhému žalovanému (výrok III.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu (výroky IV. až VI.).
K odvolání žalobkyně a prvního žalovaného Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 11. června 2014, č. j. 44 Co 150/2013-449, citovaný rozsudek soudu prvního stupně změnil ve vyhovujícím výroku I. tak, že zamítl žalobu, aby první žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 2.980.000,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), a potvrdil v zamítavém výroku II. (výrok II.); v zamítavém výroku III. ho změnil tak, že druhému žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni (do tří dnů od právní moci rozsudku) částku 2.753.484,- Kč s tam uvedeným úrokem z prodlení (výrok III. – dále jen „měnící výrok“), a co do částky 976.306,- Kč s příslušenstvím ho (v uvedeném zamítavém výroku III.) potvrdil. Současně rozhodl o nákladech řízení účastníků a o nákladech řízení státu před soudy obou stupňů tak, že žalobkyni uložil povinnost zaplatit na náhradě nákladů řízení prvnímu žalovanému částku 705.875,- Kč (výrok IV.) a státu částku 8.961,- Kč (výrok VI.), druhému žalovanému uložil povinnost zaplatit na náhradě nákladů řízení žalobkyni částku 432.246,28 Kč (výrok V.) a státu částku 20.909,- Kč (výrok VI.).
Na zjištěném skutkovém základě odvolací soud především dovodil, že po skončení nájmu předmětného prostoru (splněním podmínky předvídané v čl. VI. bodu 3 písm. c/ Smlouvy, tedy neuzavřením tam specifikované nájemní smlouvy v třicetidenní lhůtě od 21. prosince 2002, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o kolaudaci bytové jednotky /čl. V. odst. 2 Smlouvy/) vznikla druhému žalovanému (za trvání nájmu pronajímateli a tehdejšímu vlastníku domu) povinnost vypořádat žalobkyni investice do předmětu nájmu způsobem dohodnutým v čl. IV. bodu 2 Smlouvy (čl. VI. odst. 3 Smlouvy). Poté rovněž dovodil, že tato povinnost nepřešla na prvního žalovaného, který nabyl ve druhé polovině roku 2003 vlastnické právo k předmětnému domu, a to přes to, že žalovaní se při prodeji domu mimo jiné dohodli, že kupující přebírá práva a závazky vyplývající ze Smlouvy. Podle jeho názoru je tomu tak proto, že žalobkyně jim nedala k takovéto dohodě souhlas a nebyly tudíž splněny předpoklady převzetí dluhu z vypořádání investic prvním žalovaným postupem podle §531 obč. zák. (zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. prosince 2013 – dále opět jen „obč. zák.“). Dodal, že za této situace mohl vzniknout z uvedené dohody závazkový vztah pouze mezi žalovanými; věřiteli totiž dohoda dlužníka s třetí osobou týkající se splnění dluhu přímé právo nezakládá (§534 obč. zák.). Z uvedených důvodů uzavřel, že první žalovaný není v daném sporu pasivně věcně legitimován a že povinnost vypořádat žalobkyni investice do předmětného prostoru stíhá výhradně druhého žalovaného.
Proti citovanému rozsudku odvolacího soudu podali dovolání oba žalovaní.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání prvního žalovaného proti nákladovému výroku IV. napadeného rozsudku odmítl podle §243c odst. 1 o.s.ř. (zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 /viz čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb./ – dále opět jen „o.s.ř.“), neboť v něm schází náležité vylíčení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o.s.ř.), přičemž tuto vadu, pro níž nelze v dovolacím řízení pokračovat, včas (po dobu trvání lhůty k dovolání) neodstranil (§241b odst. 3 o.s.ř.). K projednání dovolání totiž nepostačuje pouhá citace (textu) ustanovení §237 o.s.ř. (resp. jeho části), aniž by bylo z dovolání (z jeho celkového obsahu) zřejmé, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva, jež v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena, má být v dovolacím řízení řešena, od kterého (svého) řešení se má dovolací soud odchýlit a od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odchýlil odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 26. listopadu 2013, sp. zn. 26 Cdo 3492/2013). Takto nastolenému požadavku však první žalovaný nevyhověl. Z obsahu jeho dovolání sice vyplývá, že měl za to, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu … nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena … anebo má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“ . V dovolání však nespecifikoval právní otázku, která podle jeho názoru nebyla dosud dovolacím soudem řešena, resp. již (dovolacím soudem) vyřešenou právní otázku, která by měla být posouzena jinak; zmíněná „ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu“, od níž se měl odvolací soud při řešení (nijak nespecifikované) právní otázky odchýlit, se pak vztahuje výhradně k vadám řízení, jež podle současné právní úpravy nejsou způsobilým dovolacím důvodem (viz §241a odst. 1 o.s.ř. a contrario ). Za této situace první žalovaný účinně nenastolil (navíc prostřednictvím vytýkaných vad řízení objektivně ani nastolit nemohl) žádnou právní otázku, na jejímž vyřešení závisí napadené rozhodnutí z hlediska právního posouzení věci (§237 ve spojení s §241a odst. 1 o.s.ř.).
Jde-li o dovolání druhého žalovaného, dovolací soud předně nepřehlédl jeho sdělení, že dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu mimo jiné rovněž v nákladových výrocích IV. až VI. Zastává však – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) – názor, že proti nákladovým výrokům napadeného rozsudku dovolání ve skutečnosti nesměřuje. Ostatně ve vztahu k uvedeným výrokům schází v dovolání vylíčení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o.s.ř.), jakož i vymezení dovolacího důvodu (§241a odst. 3 o.s.ř.), přičemž o tyto náležitosti nebylo doplněno ve lhůtě podle §241b odst. 3 o.s.ř.
Proti výroku I. napadeného rozsudku není dovolání druhého žalovaného subjektivně přípustné. Z povahy dovolání jako opravného prostředku totiž plyne, že k jeho podání je oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech nastala rozhodnutím odvolacího soudu újma odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší nebo změní (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné pod č. 28/1998 časopisu Soudní judikatura). V poměrech druhého žalovaného však výrok I. žádnou procesní újmu nemohl způsobit proto, že tímto výrokem byla zamítnuta žaloba ohledně částky 2.980.000,- Kč s příslušenstvím proti prvnímu žalovanému (jako samostatnému společníku).
Ve zbývajícím rozsahu směřuje dovolání proti měnícímu výroku napadeného rozsudku.
Ve vztahu k tomuto výroku však druhý žalovaný uplatnil vedle způsobilého dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o.s.ř.) rovněž nezpůsobilý důvod, jehož prostřednictvím se pokusil zpochybnit správnost zjištěného skutkového stavu rozhodného pro posouzení otázky skončení nájemního poměru, z něhož se má odvíjet uplatněný nárok na vypořádání investic. Zde nelze především opomenout, že zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění (srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu z 21. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněného pod č. 73/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Zpochybnil-li proto dovolatel správnost právního názoru týkajícího se skončení nájmu předmětného prostoru před změnou vlastnického práva k předmětnému domu (před jeho nabytím prvním žalovaným) poukazem na to, co bylo obsahem vůle smluvních stran projevené v čl. VI. bodu 3 písm. c/ Smlouvy a jak měla být tato vůle interpretována, napadl správnost skutkového (nikoli právního) závěru odvolacího soudu.
Z toho, co bylo uvedeno v předchozím odstavci odůvodnění tohoto rozhodnutí, bez dalšího vyplývá, že musí obstát odvolacím soudem přijatý právní názor, že první žalovaný nabyl vlastnické právo k předmětnému domu až po skončení nájemního poměru, z něhož se má odvíjet uplatněný nárok na vypořádání investic. Dovolací soud proto z tohoto právního názoru vycházel. Práva a povinnosti vyplývající z uvedeného nájemního poměru přitom posuzoval podle dosavadních právních předpisů (§3074 odst. 1 věta první za středníkem zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník – dále jen „o. z.“).
Podle §680 odst. 2 obč. zák. dojde-li ke změně vlastnictví pronajaté věci, vstupuje nabyvatel do právního postavení pronajímatele a nájemce je oprávněn zprostit se svých závazků vůči dřívějšímu vlastníku, jakmile mu byla změna oznámena nebo nabyvatelem prokázána.
Judikatura Nejvyššího soudu (viz např. odůvodnění jeho rozsudku z 29. května 2013, sp. zn. 26 Cdo 652/2013, uveřejněného pod č. 7/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) je dlouhodobě ustálena v názoru, že citované ustanovení upravuje zvláštní případ právního nástupnictví (sukcese), s nímž je spojen ten důsledek, že na nabyvatele přecházejí práva a povinnosti pronajímatele z nájemního vztahu přímo ze zákona (ex lege), nastane-li skutečnost, s níž zákon uvedený důsledek spojuje – tj. nabytí vlastnického práva k pronajaté věci. Nabyvatel vstupuje do původního nájemního vztahu se všemi jeho základními obsahovými atributy, jakými jsou zejména předmět nájmu a práva a povinnosti subjektů daného vztahu vyplývající ze zákona, resp. z nájemní smlouvy, s výjimkou těch práv a povinností, která mají samostatný právní režim daný právním důvodem jejich vzniku (např. peněžité pohledávky a dluhy pronajímatele vzniklé za trvání původního nájemního vztahu). Smyslem ustanovení §680 odst. 2 obč. zák. je tedy zajistit kontinuitu nájemního vztahu na straně pronajímatele pro případ, nastane-li zde uvedená právní skutečnost – změna vlastnického práva k pronajaté věci.
Z citované judikatury současně jednoznačně vyplývá, že právní nástupnictví podle §680 odst. 2 obč. zák. se uplatní pouze v situaci (o kterou však v souzené věci nejde), kdy změna ve vlastnickém právu k „pronajaté“ věci nastala za trvání nájemního poměru; po skončení nájmu je aplikace citovaného ustanovení vyloučena a je v této souvislosti nerozhodné, že do doby změny vlastnictví věci nezanikla všechna subjektivní práva a povinnosti, jež se odvíjejí od (skončeného) nájemního poměru k této věci (zde pohledávka žalobkyně na vypořádání investic vzniklá při skončení nájmu předmětného prostoru). Jestliže tedy odvolací soud (na základě zjištěného skutkového stavu) neposuzoval otázku pasivní věcné legitimace žalovaných v daném sporu podle §680 odst. 2 obč. zák. (nýbrž podle jiných zákonných ustanovení), neodchýlil se od výše uvedené judikatury; jeho rozhodnutí je v tomto směru naopak výrazem standardní soudní praxe.
Ve vztahu k posouzení otázky pasivní věcné legitimace žalovaných z pohledu ustanovení, na něž při řešení této otázky odkázal odvolací soud, pak nelze přehlédnout, že dovolatel náležitě nevylíčil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až §238a o.s.ř.). Tato situace dovolacímu soudu znemožňuje, aby se z pohledu citovaných ustanovení mohl touto otázkou blíže zabývat (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Kromě toho však musí rovněž konstatovat, že výtka nesprávného právního posouzení věci je zde založena výhradně na kritice správnosti (úplnosti) zjištěného skutkového stavu.
K ostatním dovolacím námitkám zbývá dodat následující. Zásady, jejichž aplikace v poměrech souzené věci se dovolatel dožaduje s poukazem na ustanovení §2 odst. 3, §3 odst. 2 písm. d/, §6 odst. 2 a §7 o. z. (ve spojení s §3030 o. z.), ovládaly soukromé právo již v době účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění po novele provedené zákonem č. 509/1991 Sb. a ve znění do 31. prosince 2013 (dále opět jen „obč. zák.“), přestože nebyly výslovně kodifikovány. Přitom v souvislostech předestřených v dovolání nalézaly svůj odraz zejména při úvaze o rozporu výkonu práva s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.). Ustálená soudní praxe (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. května 1998, sp. zn. 26 Cdo 829/98, uveřejněný pod č. 152/1998 časopisu Soudní judikatura) však v tomto ohledu rovněž dovodila, že právní posouzení věci odvolacím soudem není nesprávné, jestliže tento soud neposoudil uplatněný nárok z hlediska §3 odst. 1 obč. zák. za situace, kdy účastník netvrdil tomu odpovídající skutečnosti a tyto skutečnosti ani jinak nevyšly v řízení najevo. Uvedený právní názor se v plném rozsahu prosadí též v poměrech posuzované věci a nic na tom nemohou změnit ani zásady zdůrazňované dovolatelem, jimž navíc zčásti přikládal nesprávný význam a zčásti vytýkal jejich porušení prvnímu žalovanému, ačkoli v dané věci jde o výkon práva ze strany žalobkyně. Odvolací soud se totiž posouzením věci podle §3 odst. 1 obč. zák. vskutku nezabýval, avšak právě proto, že dovolatel existenci příslušných právně významných skutečností ani netvrdil.
Z uvedeného vyplývá, že právní otázky, které účinně nastolil druhý žalovaný, vyřešil odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, od níž není důvod se odchýlit. Za této situace dovolací soud jeho dovolání podle §243c odst. 1 o.s.ř. odmítl, a to dílem pro nepřípustnost a dílem pro vady, jež nebyly v dovolací lhůtě odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. března 2015
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu