ECLI:CZ:NS:2015:26.CDO.4854.2014.1
sp. zn. 26 Cdo 4854/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., v právní věci žalobce T. K. , P., zastoupeného Mgr. Kamilou Roučkovou, advokátkou se sídlem v Praze 10, Minská 3/1003, proti žalovanému hlavnímu městu Praze , se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, IČO 00064581, zastoupenému JUDr. Janem Olejníčkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Helénská 1799/4, o určení přechodu práva nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 27 C 11/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. března 2014, č. j. 20 Co 18/2014-104, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.800,- Kč k rukám JUDr. Jana Olejníčka, advokáta se sídlem v Praze 2, Helénská 1799/4, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 3. 2014, č. j. 20 Co 18/2014-104, není přípustné podle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále jen „o. s. ř.“ (čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.), neboť rozhodnutí odvolacího soudu je z hlediska závěru o povaze soužití žalobce s jeho babičkou J. K., zemřelou dne 23. 11. 2010, tj. z hlediska aplikace a interpretace ustanovení §115 a §706 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 10. 2011 (dále jen „obč. zák.“) v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2012, sp. zn. 26 Cdo 255/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2008, sp. zn. 21 Cdo 29/2008, i dovolatelem zmiňovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2002, sp. zn. 26 Cdo 463/2000, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 2002 pod číslem 44), od níž není důvod se odchýlit. Podle výše uvedené judikatury se soužití považuje za trvalé, jestliže jsou tu objektivně zjistitelné okolnosti svědčící o souhlasné vůli nájemce bytu a osoby žijící s ním v jeho bytě žít v trvalém životním společenství, což nebylo v daném případě ze skutkových okolností zjištěno. Dovolatelem uvedené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2006, sp. zn. 26 Co 1399/2005, od něhož se měl při svém rozhodování odvolací soud odchýlit, není na danou věc použitelné, neboť se týká odlišné skutkové i právní situace.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
O návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí (§243 písm. a/ o. s. ř.), který neshledal důvodným, dovolací soud v souladu se svou ustálenou praxí nerozhodoval.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí) .
V Brně dne 17. března 2015
JUDr. Jitka Dýšková
předsedkyně senátu