ECLI:CZ:NS:2015:26.CDO.4997.2014.1
sp. zn. 26 Cdo 4997/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Pavlíny Brzobohaté v exekuční věci oprávněné AR Development s.r.o. , se sídlem v Brně, Veselá 5, IČO 27702413, proti povinné Dinant Service, s.r.o. , se sídlem v Brně, Antonína Procházky 13/6c, IČO 28333373, zastoupené JUDr. Martinem Hádkem, advokátem se sídlem v Praze 4, Trnková 1864/22, pro vyklizení bytu, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 26 EXE 4473/2012, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. července 2014, č. j. 26 Co 241/2013-70, takto:
Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. července 2014, č. j. 26 Co 241/2013-70, a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 11. prosince 2012, č. j. 26 EXE 4473/2012-15, se zrušují a věc se vrací Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
K návrhu oprávněné Městský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 11. 12. 2012, č. j. 26 EXE 4473/2012-15, nařídil podle „vykonatelného“ notářského zápisu ze dne 21. 4. 2011, sp. zn. NZ 481/2011, N 542/2011, sepsaného JUDr. Ing. Jiřím Lorenčíkem, notářským kandidátem, ustanoveným zástupcem JUDr. Lubomíra Miky, notáře se sídlem v Brně, Dvořákova 10 (dále jen „notářský zápis“), exekuci vyklizením povinné z bytu č. j. 663/7 v budově na pozemcích parc. č. 2870, 3267, 3276, 3309, zapsaných na LV 5343 pro k. ú. B. a obec B., nacházející se v B. (dále jen „byt“) a provedení exekuce vykázáním povinné a všech, kdo se tam zdržují na základě práva povinné, a odstraněním jejich věcí z vyklizovaného bytu (výrok I.), provedením exekuce pověřil JUDr. Lubomíra Zálešáka, soudního exekutora, Exekutorský úřad Brno-venkov, Brno Jezuitská 3 (výrok II.) a povinné uložil uhradit oprávněné a exekutorovi náklady exekuce, jejichž výše bude vyčíslena samostatným rozhodnutím, s tím, že nařízení exekuce se vztahuje i na tyto náklady (výrok III.).
K odvolání povinné Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 28. 7. 2014, č. j. 26 Co 241/2013-70, usnesení soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. „změnil“ (z důvodu upřesnění označení vyklizovaného bytu a změny adresy sídla pověřeného soudního exekutora) tak, že nařídil podle notářského zápisu sp. zn. NZ 481/2011, N 542/2011, sepsaného JUDr. Ing. Jiřím Lorenčíkem, notářským kandidátem, zástupcem JUDr. Lubomíra Miky, notáře se sídlem v Brně, ze dne 21. 4. 2011, exekuci vyklizením bytu povinné nacházejícího se v B. 2 (bytová jednotka nacházející se v budově na pozemcích parc. č. 2870, 3267, 3276, 3309, zapsaná na LV 5343 pro k. ú. B. a obec B.), které bude provedeno vykázáním povinné a všech, kdo se tam zdržují na základě práva povinné, a odstraněním jejich věcí z vyklizovaného bytu, a provedením exekuce pověřil JUDr. Lubomíra Zálešáka, soudního exekutora, Exekutorský úřad Brno-venkov, se sídlem v Brně, Cornochova 45 (výrok I.), a potvrdil jej ve výroku o povinnosti povinné platit náklady oprávněné a exekutora (výrok II.). Shledal, že v notářském zápisu je dostatečně určitě označena osoba povinná i osoba oprávněná, skutečnosti, na nichž se vymáhaný nárok zakládá, předmět plnění, doba plnění a doba splatnosti závazku, že notářský zápis obsahuje prohlášení povinné o svolení k vykonatelnosti notářského zápisu, pokud závazek k vyklizení nemovitosti nebude splněn řádně a včas, a dále z jeho obsahu vyplývá, že náležitosti dohody byly v zápisu uvedeny podle shodného prohlášení účastníků. Na základě výše uvedeného dovodil, že oprávněná je osobou z titulu notářského zápisu oprávněnou domáhat se splnění povinnosti vyklidit byt a povinná je potom osobou, jíž splnění této povinnosti stíhá. Uzavřel, že odkaz povinné na ustanovení §43 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „exekuční řád“), je nepřípadný, jelikož dohoda účastnic obsažená v notářském zápisu není hmotněprávním úkonem a ujednání v ní obsažené nelze považovat za podmínku ve smyslu §36 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen obč. zák.“), na jejíž splnění lze vázat vznik, změnu nebo zánik práva či povinnosti, proto se neuplatní požadavek předepsaný ustanovením §43 exekučního řádu (poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2011, sp. zn. 20 Cdo 3334/2012).
Proti usnesení odvolacího soudu podala povinná dovolání, jehož přípustnost dovozovala podle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“) z toho, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného i procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Ve smyslu ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. namítala, že odvolací soud postupoval v rozporu s judikaturou dovolacího soudu, když dospěl k závěru, že odkaz povinné na ustanovení §43 exekučního řádu je v dané věci nepřípadný, neboť měl toto ustanovení správně na danou věc aplikovat a z úřední povinnosti zkoumat, zda došlo ke splnění odkládací podmínky, na níž byla vázána vykonatelnost exekučního titulu, a prokázání jejího splnění požadovat po oprávněné. Svůj názor podepřela usnesením Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2008, sp. zn. 20 Co 2898/2007. Dále odvolacímu soudu vytýkala, že nepřihlédl k jejím námitkám týkajícím se nedostatku aktivní věcné legitimace oprávněné a nevypořádal se s jejími námitkami, týkajícími se materiální vykonatelnosti notářského zápisu jako exekučního titulu. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal v souladu se zákonem č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. – dále opět jen „o. s. ř.“) a zjistil, že povinná jako účastnice řízení podala dovolání v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o. s. ř.) za splnění podmínky advokátního zastoupení (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání je přípustné, neboť při posouzení podmínky obsažené v exekučním titulu, na níž je vázána povinnost povinné plnit oprávněné, podle ustanovení §43 odst. 1 a 2 exekučního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (srov. čl. IV., bod 1. přechodných ustanovení zákona č. 396/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony - dále opět jen „exekuční řád“), se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2005, 21 Cdo 1691/2004, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2015, sp. zn. 31 Cdo 2184/2013, jímž se dovolací soud mimo jiné odchýlil i od závěrů usnesení téhož soudu ze dne 28. 2. 2013, sp. zn. 20 Cdo 3334/2012).
Podle §37 odst. 2 exekučního řádu nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá exekuční titul podle tohoto zákona, může oprávněný podat návrh na nařízení exekuce podle tohoto zákona.
Podle §44 odst. 2 exekučního řádu soud usnesením nařídí exekuci a jejím provedením pověří exekutora do 15 dnů, jestliže jsou splněny všechny zákonem stanovené předpoklady pro nařízení exekuce, jinak návrh zamítne. Soud nařídí exekuci, aniž by stanovil, jakým způsobem má být exekuce provedena.
Při věcném posuzování návrhu na nařízení exekuce soud zkoumá, zda exekuční titul byl vydán orgánem, který k tomu měl pravomoc, zda je vykonatelný po stránce formální a materiální, zda oprávněný a povinný jsou věcně legitimováni a zda právo není prekludováno (srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze 14. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98, uveřejněné pod číslem 4/2000 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). Je-li splnění povinnosti uložené exekučním titulem vázáno na splnění podmínky (odkládací), nelze bez jejího splnění exekuci nařídit (§43 odst. 1 exekučního řádu), neboť exekuční titul se nestal vykonatelným.
Podle §43 odst. 1 exekučního řádu jestliže je to, co ukládá exekuční titul povinnému, vázáno na splnění podmínky nebo na splnění vzájemné povinnosti oprávněného, lze exekuci nařídit jen, prokáže-li oprávněný, že se podmínka splnila nebo že sám svou vzájemnou povinnost vůči povinnému již splnil, popřípadě je připraven ji splnit.
Podle §43 odst. 2 exekučního řádu v případech uvedených v odstavci 1 je třeba k potvrzení o vykonatelnosti exekučního titulu připojit listinu vydanou nebo ověřenou státním orgánem nebo notářem, z níž je patrné, že se splnila podmínka nebo že oprávněný splnil svou vzájemnou povinnost, popřípadě je připraven ji splnit.
Zákon nevylučuje, aby v exekučním titulu byla povinnost povinného plnit oprávněnému vázána na splnění tam uvedené podmínky (srov. §36 obč. zák.). Z podmínek, na něž lze vázat splnění povinnosti, přichází v úvahu jako předpoklad vykonatelnosti podmínka odkládací (na jejím splnění závisí, zda nastanou předpokládané právní následky exekučního titulu). Protože při rozhodování o nařízení exekuce (výkonu rozhodnutí) soud rozhoduje zpravidla bez slyšení povinného a bez jednání (srov. §253 o. s. ř.) na základě vlastních zjištění, nemůže zkoumat, zda je podmínka, na kterou je vznik právních následků exekučního titulu vázán, splněna či nikoli. Splnění podmínky proto musí oprávněný doložit (prokázat) již při podání návrhu na nařízení exekuce, a to způsobem v zákoně uvedeným (§43 odst. 2 exekučního řádu). Není-li splnění podmínky doloženo (prokázáno), a to ani přes poučení soudem (§254 odst. 3 o. s. ř.), nelze exekuci nařídit a takový návrh musí být zamítnut. Ustálená judikatura též dovodila, že byla-li exekuce přesto nařízena, soud ji - a to i bez návrhu (§269 odst. 1 o. s. ř.) - podle ustanovení §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastaví. Týž závěr zastává i odborná literatura (srov. JUDr. Kurka, V., JUDr. Drápal, L. Výkon rozhodnutí v soudním řízení, Linde Praha a.s., Praha - Právnické a ekonomické nakladatelství a knihkupectví Bohumily Hořínkové a Jana Tuláčka, Praha 2004, str. 389). Nedostatek ochoty povinného písemně potvrdit splnění podmínky, případně poskytnout součinnost potřebnou k ověření soukromé listiny, nečiní oprávněného bezbranným; prostředkem, jak takový nedostatek ochoty povinného odstranit, je pro oprávněného žaloba o určení [§80 písm. c) o. s. ř.], že se podmínka splnila - k tomu srov. např. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. září 2003, sp. zn. 17 Co 411/2003, uveřejněné pod číslem 38/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). K prokázání splnění podmínky však nestačí prohlášení samotného oprávněného, byť je osvědčeno notářským zápisem podle ustanovení §80 not. ř. Z uvedených názorů dosavadní soudní praxe vycházela a dovolací soud nemá důvod na nich cokoli měnit (srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu 4. 2. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1691/2004, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2015, sp. zn. 31 Cdo 2184/2013).
V projednávané věci je závazek povinné vyklidit předmětný byt a vyklizený jej předat oprávněné vázán na podmínku, že převod bytu přestane být podmíněným a oprávněná se stane jeho výlučnou vlastnicí. Oprávněná však v průběhu řízení tuto skutečnost způsobem uvedeným v ustanovení §43 odst. 2 exekučního řádu nedoložila. Soud prvního stupně i odvolací soud pochybily, když nezkoumaly, zda došlo ke splnění výše uvedené odkládací podmínky ve smyslu ustanovení §36 odst.2 obč. zák., na jejíž splnění je vázán vznik povinnosti povinné vyklidit předmětný byt, a oprávněnou nevyzvaly k doložení skutečnosti, že převod bytu se stal nepodmíněným a oprávněná je jeho výlučnou vlastnicí, a neposkytly jí poučení dle §254 odst. 3 o. s. ř. Dovolací soud dospěl z výše uvedených důvodů k závěru, že v daném případě nebyly podmínky pro nařízení exekuce splněny.
Se zřetelem k řečenému lze uzavřít, že usnesení odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). Jelikož dovolací soud neshledal podmínky pro jeho změnu (dosavadní výsledky řízení neumožňují o věci rozhodnout), napadené usnesení bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením §243f odst. 4 o. s. ř.). Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i toto rozhodnutí a podle §243e odst. 2 věty druhé o. s. ř. věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§243g odst. 1 věta první o. s. ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.), případně o nich rozhodne soudní exekutor ve zvláštním režimu (§87 a násl. exekučního řádu).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. března 2015
JUDr. Jitka Dýšková
předsedkyně senátu