ECLI:CZ:NS:2015:26.CDO.5131.2014.1
sp. zn. 26 Cdo 5131/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobce MgA. M. L. , zastoupeného JUDr. Soňou Šamalovou, advokátkou se sídlem v Praze 8, Sokolovská 37/24, proti žalovanému V. S. , zastoupenému Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Opletalova 1417/25, o vyklizení bytové jednotky a společných částí domu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 34 C 87/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. ledna 2014, č. j. 22 Co 489/2013-87, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání žalobce (dovolatele) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. ledna 2014, č. j. 22 Co 489/2013-87, odmítl podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (viz čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb. – dále jen „o.s.ř.“), neboť neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o.s.ř., přičemž tyto vady (nedostatky), pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, dovolatel včas (po dobu trvání lhůty k dovolání) neodstranil (§241b odst. 3 o.s.ř.).
Konkrétně v dovolání schází relevantní údaje o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, tedy které z hledisek uvedených v ustanovení §237 o.s.ř. považuje pro účely přípustnosti dovolání za splněné. Snad ve vztahu k přípustnosti dovolání totiž pouze uvedl, že „podává dovolání z toho důvodu, že právní otázka hmotného práva ( podle jeho doslovného vyjádření otázka „rozporu užívání nemovitosti bez náhrady s dobrými mravy a posouzení, které právo dědiců při jejich rozporu má přednost“) v daném případě má být posouzena jinak“ . Z okolností, z nichž (zřejmě) usuzoval na přípustnost dovolání, však nelze dovodit, že by v souzené věci šlo (mělo jít) o případ (některý ze čtyř v úvahu přicházejících), v němž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva: 1/ při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo 2/ která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo 3/ která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo 4/ má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Shora specifikovaná dovolatelova žádost, uvedená v dovolání po citaci ustanovení §237 o.s.ř. a vztahující se tudíž pravděpodobně k přípustnosti dovolání, však významově neodpovídá (ve smyslu §237 o.s.ř.) požadavku, aby „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena jinak“ (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, a z 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V tomto případě jde o situaci, kdy Nejvyšší soud jako soud dovolací se má v řízení o dovolání odchýlit nikoli od právního názoru odvolacího soudu (jak se mylně domníval dovolatel), nýbrž od (svého) právního názoru (právně aplikační úvahy) již vyjádřeného v jeho (dřívějším) rozhodnutí (prostřednictvím aktivace velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu postupem podle §20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů /zákon o soudech a soudcích/, ve znění pozdějších předpisů).
Okolnost, že určitá právní otázka měla být odvolacím soudem posouzena jinak (než jak byla posouzena v napadeném rozhodnutí), a že tedy – jinými slovy řečeno – napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, je již samotným dovolacím důvodem (§241a odst. 1 o.s.ř.), a už proto nemůže být současně údajem o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
Vzhledem k dalším dovolacím námitkám (týkajícím se samotného obsahu dědické dohody a průběhu jednání účastníků ohledně zajištění náhradního bytu) nelze rovněž přehlédnout, že (takové) skutkové námitky nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz §241a odst. 1 o.s.ř. a contrario ).
Dovolací soud nepřehlédl sdělení dovolatele, že dovolání podává „proti shora označenému rozsudku odvolacího soudu v celém rozsahu, tedy do všech jeho výroků“ , tj. jakoby i proti jeho nákladovému výroku. Zastává však – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) – názor, že proti nákladovému výroku napadeného rozsudku dovolání ve skutečnosti nesměřuje. Navíc i ve vztahu k uvedenému výroku schází v dovolání vylíčení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Kromě toho však nelze ani opomenout, že tímto výrokem odvolací soud nerozhodl o peněžitém plnění převyšujícím 50.000,- Kč (odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně, který nákladovým výrokem uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení k rukám JUDr. Soni Šamalové, advokátky, částku 14.342,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, žalovanému nepřiznal náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů), takže přípustnost dovolání proti němu nelze opřít o ustanovení §237 o.s.ř., neboť to vylučuje ustanovení §238 odst. 1 písm. d/ o.s.ř. (k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod č. 80 v sešitě č. 8 z roku 2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. §243f odst. 3 větu druhou o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. března 2015
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu