ECLI:CZ:NS:2015:26.CDO.5294.2014.1
sp. zn. 26 Cdo 5294/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobce P. B. , zastoupeného JUDr. Pavlem Lasákem, advokátem se sídlem Opava, Englišova 1901/47, proti žalovanému Společenství vlastníků jednotek Masarykova třída 274/16, Hrnčířská 274/16, Opava , se sídlem Opava, Masarykova třída 274/16, IČO 26813106, zastoupenému Mgr. Markem Urbišem, advokátem se sídlem Opava, Partyzánská 1565/18, o určení neplatnosti usnesení shromáždění společenství vlastníků, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 24 Cm 58/2012, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. září 2013, č. j. 8 Cmo 260/2013-68, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Olomouci (soud odvolací) usnesením ze dne 12. 9. 2013, č. j. 8 Cmo 260/2013-68, potvrdil rozsudek ze dne 21. 9. 2012, č. j. 24 Cm 58/2012-32, kterým Krajský soud v Ostravě (soud prvního stupně) zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal vyslovení neplatnosti usnesení shromáždění žalovaného ze dne 26. 9. 2011, jehož přijetím bylo rozhodnuto o zvolení (tam uvedených) členů výboru, a rozhodl o nákladech řízení; současně jej změnil ve výroku o nákladech řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce (zastoupen advokátem) včasné dovolání, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 293/2013 Sb. (srov. článek II. bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“, jako nepřípustné odmítl, neboť napadené rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, a nejedná se ani o případ, kdy má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Otázku zániku práva uplynutím prekluzivní lhůty dovolací soud posuzoval podle dosavadních právních předpisů (§3036 zákona č. 89/2012, občanský zákoník, §243f odst. 1 o. s. ř.).
Závěr odvolacího soudu, že šestiměsíční lhůta k uplatnění práva přehlasovaného vlastníka domáhat se vyslovení neplatnosti usnesení přijatých shromážděním vlastníků jednotek je lhůtou prekluzivní a jejím uplynutím právo zaniká, plyne zcela jednoznačně z ustanovení §11 odst. 3 zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „ZVB“), jakož i z ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srov. důvody rozsudku ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 29 Cdo 3706/2010, uveřejněného pod číslem 95/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Protože se jedná o lhůtu prekluzivní, objektivní, není významné, zda a kdy se vlastník jednotky o přijetí usnesení dozvěděl. Soudní praxe je rovněž ustálena v názoru, že z možnosti podat návrh na přezkum rozhodnutí v důležité záležitosti není bez dalšího vyloučen vlastník jednotky, který se hlasování nezúčastnil a s rozhodnutím nesouhlasí (srovnej např. rozsudek ze dne 25. 5. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1423/2009).
Nad rámec řečeného lze uvést, že je nepřípadná výtka dovolatele, že „oba soudy nezkoumaly, zda usnesení bylo řádně přijato“. Přezkoumat platnost usnesení shromáždění vlastníků jednotek totiž lze pouze za předpokladu, že přehlasovaný vlastník jednotky toto své právo uplatní včas. Rozvádí-li dovolatel (v souvislosti s určením počátku běhu lhůty podle §11 odst. 3 věty čtvrté ZVB) předestřenou námitku v tom směru, že „napadené usnesení nebylo do dnešního dne přijato, neboť shromáždění nebylo schopné usnášení“, ocitá se tím v příkrém logickém rozporu se svým žalobním požadavkem na vyslovení jeho neplatnosti (tj. jakoby se podanou žalobou domáhal vyslovení neplatnosti neexistujícího usnesení). Žalobou podle §11 odst. 3 věty třetí ZVB se totiž přehlasovaný vlastník může domáhat pouze určení (vyslovení) neplatnosti usnesení přijatého shromážděním (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 29 Cdo 383/2010, uveřejněný pod č. 58/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Neexistující usnesení však nelze v řízení o uvedené žalobě přezkoumávat. Pro případ, že svolané shromáždění nepřijalo určité usnesení proto, že nebylo usnášeníschopné, může se vlastník jednotky toliko domáhat jeho nahrazení rozhodnutím soudu podle §11 odst. 3 věty druhé ZVB.
Dovolací soud nepřehlédl sdělení dovolatele, že jeho dovolání směřuje „do všech výroků“ napadeného usnesení odvolacího soudu, tj. nejen proti jeho potvrzujícímu výroku ve věci samé, ale jakoby i proti jeho nákladovým výrokům. Ve vztahu k nákladovým výrokům však dovolatel – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) – v rozporu s ustanoveními §241a odst. 2 a 3 o. s. ř. neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání a ani v tomto ohledu nevymezil důvody dovolání.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. června 2015
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc.
předsedkyně senátu