ECLI:CZ:NS:2015:26.CDO.5301.2014.1
sp. zn. 26 Cdo 5301/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobkyně obce Hlinné , se sídlem v Hlinné 53, zastoupené JUDr. Ivanem Vávrou, advokátem se sídlem v Litoměřicích – Městě, Dlouhá 208/16, proti žalovanému T. S. , zastoupenému JUDr. Janou Betlamovou, advokátkou se sídlem v Litoměřicích – Předměstí, Dómská 126/8, o vyklizení nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 10 C 36/2012, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. června 2014, č. j. 12 Co 576/2013-93, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání žalovaného (dovolatele) proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. června 2014, č. j. 12 Co 576/2013-93, odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř. (zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 /viz čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb./ – dále opět jen „o. s. ř.“), neboť v něm schází náležité vylíčení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.), přičemž tuto vadu, pro níž nelze v dovolacím řízení pokračovat, včas (po dobu trvání lhůty k dovolání) neodstranil (§241b odst. 3 o. s. ř.). K projednání dovolání totiž nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (resp. jeho části), aniž by bylo z dovolání (z jeho celkového obsahu) zřejmé, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva, jež v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena, má být v dovolacím řízení řešena, od kterého (svého) řešení se má dovolací soud odchýlit a od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odchýlil odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 26. listopadu 2013, sp. zn. 26 Cdo 3492/2013). Takto nastavenému požadavku však dovolatel nevyhověl. V dovolání totiž stran jeho přípustnosti pouze uvedl (s odkazem na ustanovení §237 o. s. ř.), že napadené rozhodnutí „závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena“ , avšak již nevymezil konkrétní právní otázku, která by měla být předmětem dovolacího přezkumu. Ve skutečnosti se prostřednictvím uplatněných dovolacích námitek dožadoval v zásadě kompletní hmotněprávní i procesní revize právních názorů, které odvolací soud zaujal ve vztahu k vyklizení pozemku (jeho části vymezené ve výroku I., části věty před středníkem napadeného rozsudku) parc. č. 51 – zastavěná plocha a nádvoří, katastrálního území H. (dále jen „pozemek parc. č. 51“). Nelze však ani přehlédnout, že v dovolání uplatnil především nezpůsobilé dovolací důvody, jimiž jednak vytkl odvolacímu soudu vady řízení (nevykonatelnost napadeného rozsudku) a jednak se pokusil zpochybnit správnost (úplnost) zjištěného skutkového stavu.
Ohledně otázky aktivní věcné legitimace žalobkyně ve vztahu k vyklizení pozemku parc. č. 51, jejíž řešení (s přihlédnutím k celkovému obsahu dovolání) snad rovněž zpochybnil, dovolací soud přesto, co je uvedeno v předchozím odstavci, uvádí následující. V soudní praxi, a to i vzhledem k jednoznačnému znění ustanovení §4 odst. 1 písm. a/ zákona č. 172/1991 Sb., nemůže být pochyb o tom, že souslovím „a pozemky, které byly k tomuto účelu přiděleny“ se, a to i ve spojitosti s předchozí částí věty užité v citovaném ustanovení („pozemky, k nimž bylo zřízeno právo osobního užívání“), rozumělo přidělení rozhodnutím (tehdejšího okresního národního výboru) o přidělení pozemku do osobního užívání, vydaným ve správním řízení (§205 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 1991, tj. ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb. – dále jen „obč. zák. před novelou“); šlo zde o situaci, kdy konkrétní pozemek byl již příslušným rozhodnutím do osobního užívání přidělen, avšak právo osobního užívání dosud nevzniklo v důsledku absence (registrované) dohody o zřízení práva osobního užívání ve smyslu §205 odst. 2 obč. zák. před novelou. Z uvedeného vyplývá, že pouhý příslib zřízení práva osobního užívání pozemku obsažený v kupní smlouvě ze dne 29. března 1978 nemohl ve smyslu §4 odst. 1 písm. a/ zákona č. 172/1991 Sb. v daném případě zabránit přechodu pozemku z vlastnictví České republiky do vlastnictví obce H.
Navíc dovolatel i pro řešení otázky aktivní věcné legitimace ve vztahu k vyklizení pozemku parc. č. 51 nabídl vlastní verzi skutkového stavu vycházející dílem z nesouhlasu se způsobem hodnocení provedených důkazů oběma soudy (konkrétně s jejich výkladem čl. VII. kupní smlouvy ze dne 29. března 1978) a dílem také z toho, co by podle jeho názoru zjistil odvolací soud, pokud by přihlédl ke skutečnostem a důkazům, které nově uplatnil až v průběhu odvolacího řízení. Z uvedeného současně bez dalšího vyplývá, že měl-li být pomocí posléze zmíněných skutečností a důkazů zjištěn skutkový stav věci jinak, než jak ho zjistil soud prvního stupně na základě jím provedeného hodnocení důkazů, pak tyto skutečnosti a důkazy zjevně nesměřovaly k prokázání existence vad řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§205a odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), a ani neměly sloužit ke zpochybnění věrohodnosti důkazních prostředků, na nichž spočívá rozhodnutí soudu prvního stupně (§205 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.), jak se mylně domníval dovolatel (k tomu viz rozsudek Nejvyššího soudu z 16. července 2003, sp. zn. 21 Cdo 818/2003, uveřejněný pod č. 175/2003 časopisu Soudní judikatura, a dále např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze 17. ledna 2012, sp. zn. 26 Cdo 1758/2011). Protože dotčené okolnosti a důkazy nelze – s přihlédnutím k obsahu spisu – podřadit ani pod jiná ustanovení §205a odst. 1 o. s. ř., upravující výjimky ze zásady neúplné apelace, jíž je ovládáno řízení v dané věci (řízení o vyklizení nemovitostí), nelze odvolacímu soudu s úspěchem vytknout jakékoli pochybení, jestliže je považoval za tzv. nepřípustné novoty, k nimž nelze v odvolacím řízení přihlédnout (§213 odst. 5 o. s. ř.).
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. března 2015
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu