ECLI:CZ:NS:2015:26.CDO.5343.2014.1
sp. zn. 26 Cdo 5343/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudců JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobkyně I. H. , zastoupené JUDr. Filipem Sojákem, advokátem se sídlem v Praze 10, Košická 63/30, proti žalovanému J. K. , zastoupenému JUDr. Ivou Kunz Duchoňovou, advokátkou se sídlem v Praze 6, Bělohorská 35, o zaplacení částky 41.492,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 6 C 38/2010, o dovolání žalovaného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. února 2014, č. j. 15 Co 41/2014-102, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. února 2014, č. j. 15 Co 41/2014-102, se mění tak, že návrh, aby na místo žalobkyně I. H. vstoupil do řízení A. R., se zamítá .
Odůvodnění:
Žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 5 dne 4. 2. 2010 se žalobkyně domáhala zaplacení částky 41.492,- Kč s příslušenstvím s tím, že se jedná o neuhrazené nájemné a zálohy na služby spojené s užíváním bytu užívaného na základě smlouvy o podnájmu bytu ze dne 23. 12. 2007.
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 18. 2. 2013, č. j. 6 C 38/2010-66, poté, co jeho předchozí rozsudek ze dne 20. 9. 2010, č. j. 6 C 38/2010-20, byl zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 7. 6. 2012, č. j. 15 Co 173/2012-46, zamítl žalobu a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 36.821,20 Kč k rukám jeho zástupkyně.
Proti rozsudku soudu I. stupně podala žalobkyně neodůvodněné odvolání, které ani přes výzvu soudu I. stupně učiněnou usnesením ze dne 31. 5. 2013, č. j. 6 C 38/2010-75, nedoplnila. V průběhu odvolacího řízení navrhla záměnu účastníků podle §107a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. – dále jen „o. s. ř.“).
Městský soud v Praze usnesením ze dne 14. 2. 2014, č. j. 15 Co 41/2014-102, připustil, aby na místo žalobkyně I. H. vstoupil do řízení A. R., s odůvodněním, že mezi dosavadní žalobkyní jako postupitelem a A. R. jako postupníkem byla dne 20.12. 2013 uzavřena smlouva o postoupení pohledávky žalobkyně za žalovaným, která je předmětem řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 5, a nastupující žalobce souhlasil se záměnou účastníků.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozoval podle ustanovení §238a o. s. ř. z toho, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, při němž se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Ve smyslu ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. namítal, že odvolací soud rozhodl v rozporu s konstantní judikaturou dovolacího soudu, když nesprávně posoudil otázku právního nástupnictví, jestliže se nezabýval též problematikou zneužití procesní úpravy za tím účelem, aby se možná pohledávka na úhradu nákladů řízení stala vůči neúspěšnému žalobci nedobytnou. Žalovaný ve svém dovolání poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2012, sp. zn. III. ÚS 468/11, který přijal závěr k problematice rozhodování obecných soudů o právním nástupnictví, a dále též na judikaturu Nejvyššího soudu (rozhodnutí sp. zn. 29 Cdo 3013/2010 a 22 Cdo 2607/2013 – správně 22 Cdo 3607/2013) . Navrhl, aby dovolací soud postupem podle ust. §243d písm. b) o. s. ř. usnesení odvolacího soudu změnil tak, že návrh na záměnu účastníků dle §107a odst. 1 o. s. ř. zamítne.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání žalovaného proti citovanému usnesení odvolacího soudu projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (viz čl. II bod 2 ve spojení s čl. VII zákona č. 293/2013 Sb. - dále opět jen „o. s. ř.“).
Dovolací soud předně shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné podle §238a o. s. ř., neboť směřuje proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo v průběhu odvolacího řízení rozhodnuto o vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka (§107a o. s. ř.).
Podle ustanovení §107a o. s. ř., má-li žalobce za to, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde, může dříve, než soud o věci rozhodne, navrhnout, aby nabyvatel práva nebo povinnosti vstoupil do řízení na místo dosavadního účastníka; to neplatí v případech uvedených v §107 (odstavec 1). Soud návrhu usnesením vyhoví, jestliže se prokáže, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost uvedená v odstavci 1, a jestliže s tím souhlasí ten, kdo má vstoupit na místo žalobce; souhlas žalovaného nebo toho, kdo má vstoupit na jeho místo, se nevyžaduje. Právní účinky spojené s podáním žaloby zůstávají zachovány (odstavec 2). Ustanovení §107 odst. 4 platí obdobně (odstavec 3).
Ustálená soudní praxe (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3013/2010, uveřejněné pod č. 46/2012 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále např. usnesení ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3607/2013 , na nějž dovolatel odkázal v dovolání) dovodila, že nelze vyloučit, že soud může ve výjimečných případech založit důvod k zamítnutí žalobcova návrhu podle §107a o. s. ř. (při jinak formálně doložených předpokladech pro to, aby takovému návrhu bylo vyhověno) prostřednictvím ustanovení §2 o. s. ř. Takový postup by byl namístě např. tehdy, bylo-li by možno dovodit podle toho, co v řízení vyšlo najevo, že cílem návrhu na vydání rozhodnutí dle §107a o. s. ř. je zneužití procesní úpravy za tím účelem, aby se možná pohledávka na náhradu nákladů řízení stala vůči neúspěšnému žalobci nedobytnou. Prostá obava, že případná pohledávka na náhradě nákladů řízení se v budoucnu stane nedobytnou, však k takovému kroku nepostačuje. Obdobný závěr přijal (mimo jiné s odkazem na citované R 46/2012) Ústavní soud, jenž v nálezu ze dne 9. 2. 2012, sp. zn. III. ÚS 468/11, zdůraznil, že obecné soudy nemohou přistupovat k rozhodnutí o procesním nástupnictví podle §107a o. s. ř. formalisticky, ale musí také posoudit skutečnost, zda nejde pouze o účelové zneužití procesní úpravy zejména s ohledem na ustanovení §2 o. s. ř. (zda pohledávka nebyla účelově postoupena s úmyslem zneužít procesní úpravu).
Odvolací soud v souzené věci citovanou judikaturu nerespektoval a otázkou, zda návrh žalobkyně podle ustanovení §107a o. s. ř. není zneužitím práva ve smyslu ustanovení §2 o. s. ř., se nezabýval, přičemž tak měl učinit z úřední povinnosti. Procesní situace, v níž byl návrh podán, takové zvážení rozhodně indikovala. Došlo-li k postoupení pohledávky za stavu, kdy pohledávka zanikla zaplacením dne 19. 9. 2011, kdy žalobkyni byla uložena povinnost nahradit žalovanému relativně vysoké náklady řízení, kdy žalobkyně podala blanketní odvolání, které dosud nedoplnila, a kdy A. R. se (podle obsahu spisu) nezdržuje na adrese, kterou uvedl, je třeba návrh žalobkyně podle §107a o. s. ř. považovat za zneužití procesní úpravy ve smyslu §2 o. s. ř s cílem vyhnout se povinnosti zaplatit náhradu nákladů řízení.
Jelikož na základě dosavadních výsledků řízení je možné o věci rozhodnout, Nejvyšší soud změnil podle ustanovení §243d písm. b) o. s. ř. usnesení odvolacího soudu tak, že návrh, aby na místo žalobkyně I. H. vstoupil do řízení A. R., zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhoduje, neboť rozhodnutím o dovolání řízení ve věci nekončí (§151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. ledna 2015
JUDr. Jitka Dýšková
předsedkyně senátu