ECLI:CZ:NS:2015:26.CDO.5443.2014.1
sp. zn. 26 Cdo 5443/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudců JUDr. Aleše Zezuly a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněné Pivovary Lobkowicz, a. s. , se sídlem v Praze 4 – Nuslích, Hvězdova 1716/2b, IČO 28489411, zastoupené Mgr. Pavlem Piňosem, advokátem se sídlem v Přerově, Čechova 2, proti povinnému P. R. , zastoupenému Mgr. Hanou Kuncovou, advokátkou se sídlem v Praze 4 – Nuslích, Marie Cibulkové 394/19, pro 658.465 Kč s příslušenstvím a 2.194,88 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 15 EXE 8645/2012, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. září 2013, č. j. 28 Co 424/2013-145, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze usnesením ze dne 23. 9. 2014, č. j. 28 Co 424/2013-145, k odvolání povinného potvrdil usnesení Okresního soudu v Berouně ze dne 27. 8. 2012, č. j. 15 EXE 8645/2012-18, jímž soud prvního stupně nařídil podle směnečného platebního rozkazu Městského soudu v Praze ze dne 14. 3. 2012, č. j. 23 Cm 83/2012-11, ve spojení s usnesením téhož soudu ze dne 24. 4. 2012, č. j. 23 Cm 83/2012-21, k uspokojení pohledávky oprávněné společnosti ve výši 658.465 Kč s příslušenstvím a 2.194,88 Kč s příslušenstvím exekuci na majetek povinného, jejímž provedením pověřil soudního exekutora Mgr. Marcela Kubise, Exekutorský úřad Šumperk. K odvolací námitce povinného se odvolací soud zabýval formální vykonatelností exekučního titulu se závěrem, že směnečný platební rozkaz byl povinnému řádně doručen 4. 4. 2012, jak tomu přisvědčila doručenka obsahující „všechny občanským soudním řádem předepsané náležitosti (§50g zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále vesměs „o. s. ř.)“. Odvolací soud dále uvedl, že usnesení o odmítnutí opožděných námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu bylo doručováno do vlastních rukou adresáta s vyloučením jeho uložení, přičemž písemnost byla odesílajícímu soudu vrácena a doručena vyvěšením na úřední desce soudu (§50 odst. 2 o. s. ř.), čímž „byly zhojeny případné nedostatky při doručení směnečného platebního rozkazu“. Uvedený skutkový stav byl provedenými důkazy zjištěn, takže další dokazování (navržený svědecký výslech starosty obce S.) odvolací soud považoval za nadbytečné.
Proti usnesení odvolacího soudu podal povinný dovolání, v němž předpoklad přípustnosti dovolání vymezil tak, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena“. Ohledně důvodu dovolání odkázal na ustanovení §241a o. s. ř. a tvrdil, že rozhodnutí odvolacího soudu a rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V další části dovolání povinný nesouhlasil s tím, že by „chybné doručení bylo zhojeno vyvěšením zamítnutí opravného prostředku na úřední desce“. Povinný byl v té době trvale hlášen na obecním úřadu, a nebylo tak možné doručit písemnost vhozením do schránky. Dovolatel si směnečný platební rozkaz převzal později, než „bylo doručující službou vykázáno“, a v zákonné lhůtě od skutečného doručení podal opravný prostředek. Následně – při doručování usnesení soudu o odmítnutí námitek pro opožděné podání – bylo konstatováno, že povinný nemá na uvedené adrese schránku a z tohoto důvodu mu písemnost byla doručována vyvěšením na úřední desce soudu. Soud k těmto tvrzením povinného nepřihlédl a vyloučil možnost zpochybnění poštovní doručenky jako veřejné listiny tím, že zamítl provedení důkazu (v podobě svědectví starosty obce). Nedostatečně rovněž vyhodnotil odlišný postup při doručování směnečného platebního rozkazu a rozhodnutí o zamítnutí námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu. Za tohoto stavu se dovolatel u dovolacího soudu domáhal zrušení usnesení odvolacího soudu a soudu prvního stupně a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K dovolání se vyjádřila oprávněná společnost v první řadě tak, že podání nemá zákonem stanovené náležitosti, neboť povinný nedostatečně vymezil důvod dovolání, neuvedl-li, v čem dle jeho názoru spočívá nesprávnost právního posouzení odvolacího soudu. Dovolání zároveň nesplňuje podmínky přípustnosti, neboť otázka procesního práva, týkající se pravdivosti údajů na veřejné listině a možnosti jejího zpochybnění, byla v judikatuře Nejvyššího soudu již řešena (např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2000, sp. zn. 30 Cdo 2514/99). Oprávněná se „z procesní opatrnosti“ vyjádřila rovněž k namítané absenci formální vykonatelnosti exekučního titulu a ztotožnila se s argumentací odvolacího soudu, který náležitě přezkoumal odvolací důvod a rozhodl v souladu s provedeným a k prokázání skutkového stavu adekvátním dokazováním. Dovolání povinného by proto mělo být dovolacím soudem odmítnuto, případně zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky o dovolání povinného rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II. bod 2 přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb.). Dovodil, že dovolání není projednatelné, protože nesplňuje zákonem požadovanou náležitost týkající se vymezení důvodu dovolání (viz níže). Podání povinného tak trpí vadou, jež nebyla ve lhůtě k dovolání (§240 o. s. ř.) odstraněna (srov. §241b odst. 3 o. s. ř.) a pro níž v dovolacím řízení nelze pokračovat, takže dovolání musí být odmítnuto dle §243c odst. 1 věty první o. s. ř.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle odstavce 3 téhož ustanovení se důvod dovolání vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Nejvyšší soud ve své ustálené rozhodovací praxi opakovaně zdůraznil, že nesprávná skutková zjištění nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (výkladem a contrario ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.). Pokud je tedy v dovolání argumentováno nesprávným právním posouzením věci, pak pouze v tom smyslu, že pokud by odvolací soud vyšel ze správně zjištěného skutkového stavu věci, musel by nutně dospět k odlišnému právnímu posouzení věci (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 33 Cdo 2764/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2015, sp. zn. 21 Cdo 4207/2014 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2015, sp. zn. 26 Cdo 4589/2014, vždy uveřejněná na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz ).
V posuzované věci povinný pouze v obecné rovině namítal nesprávné právní posouzení věci soudem odvolacím a rovněž soudem prvního stupně, avšak uvedenou námitku ve prospěch řádného vymezení důvodu dovolání (§241a odst. 3 o. s. ř.) nekonkretizoval, neboť jeho veškerá další argumentace týkající se formální vykonatelnosti exekučního titulu směřuje ke skutkovému stavu věci, který vzešel z provedeného dokazování (byť dle dovolatele neúplného) a z něhož soudy obou stupňů ohledně rozporovaného okamžiku převzetí směnečného platebního rozkazu vycházely (jako rozhodnou skutečnost spatřovaly na doručence vyznačený den převzetí exekučního titulu povinným). V této souvislosti nelze chápat povinným zpochybňovanou úvahu odvolacího soudu o tom, že doručením usnesení o odmítnutí opožděných námitek povinného do směnečného platebního rozkazu „by byly zhojeny případné nedostatky při doručení směnečného platebního rozkazu“, za relevantní právní posouzení věci, tj. takové, na němž napadené usnesení odvolacího soudu závisí. Obdobně nemůže obstát jako důvod dovolání skutečnost – dle povinného nedostatečně hodnocená odvolacím soudem - rozdílného způsobu při doručování směnečného platebního rozkazu a rozhodnutí o námitkách proti němu.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodováno ve zvláštním režimu (viz §87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. května 2015
JUDr. Jitka Dýšková
předsedkyně senátu