ECLI:CZ:NS:2015:26.CDO.608.2015.1
sp. zn. 26 Cdo 608/2015
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Jitky Dýškové v právní věci žalobců a) S. Š. , b) Ing. J. Š. , obou v Č. B., zastoupených JUDr. Františkem Vavrochem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, náměstí Přemysla Otakara II. 123/36, proti žalované N. S. , P., zastoupené Mgr. Tomášem Dvořáčkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 32/22, o vyklizení bytu a zaplacení 55.755 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. 2 C 49/2012, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. září 2014, č. j. 19 Co 1616/2014-204, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. září 2014, č. j. 19 Co 1616/2014-204, a rozsudek Okresního soudu v Prachaticích ze dne 14. května 2014, č. j. 2 C 49/2012-178, v části, v níž bylo rozhodnuto o vyklizení bytu o velikosti 3+1 nacházejícího se v 5. obytném podlaží domu (bydlení) na pozemku parcela č. st. 1453 (zastavěná plocha a nádvoří), který je zapsán v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště Prachatice pro obec a k. ú. P. na listu vlastnictví č. 3095, a ve výrocích, v nichž bylo rozhodnuto o nákladech řízení, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Prachaticích k dalšímu řízení; jinak se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v Prachaticích (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 14. 5. 2014, č. j. 2 C 49/2012-178, uložil žalované do patnácti dnů od právní moci rozsudku vyklidit a vyklizený předat byt o velikosti 3+1 nacházející se v 5. obytném podlaží domu (bydlení) na pozemku parcela č. st. 1453 (zastavěná plocha a nádvoří), který je zapsán v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště Prachatice pro obec a k. ú. P. na listu vlastnictví č. 3095 (dále též jen „Byt“). Dále ji uložil zaplatit žalobcům 55.755 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 7.965 Kč od 16. 6. 2011 do zaplacení, z částky 7.965 Kč od 16. 7. 2011 do zaplacení, z částky 7.965 Kč od 16. 8. 2011 do zaplacení, z částky 31.860 Kč od 8. 11. 2012 do zaplacení. Zamítl žalobu o „rozdíl mezi zákonným úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně a zákonným poplatkem z prodlení ve výši 2,5 promile denně jdoucími z částky 7.965 Kč od 16. 6. 2011 do zaplacení, z částky 7.965 Kč od 16. 7. 2011 do zaplacení, z částky 7.965 Kč od 16. 8. 2011 do zaplacení. Dále rozhodl, že žalobcům se náhrada nákladů řízení nepřiznává.
Krajský soud v Českých Budějovicích (odvolací soud) rozsudkem ze dne 30. 9. 2014, č. j. 19 Co 1616/2014-204, potvrdil rozsudek soudu prvního soudu ve výrocích (dále též jen „potvrzující výroky“), kterými ji uložil vyklidit Byt a zaplatit 55.755 Kč a úrok z prodlení ve výši 7,75 % z částky 31.860 Kč od 8. 11. 2012 do zaplacení (s upřesněním, že žalobci jsou oprávněni společně a nerozdílně). V části, v níž rozhodl o zaplacení úroku z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 7.965 Kč od 16. 6. 2011 do zaplacení, z částky 7.965 Kč od 16. 7. 2011 do zaplacení a z částky 7.965 Kč od 16. 8. 2011 do zaplacení, rozsudek změnil a žalobu v této části zamítl. Současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud měl za to, že skutková zjištění soudu prvního stupně vyplývají z provedených důkazů, soud je hodnotil v souladu s ustanovením §132 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“). Pro právní posouzení věci považoval za významné zjištění, že žalobci uzavřeli s matkou žalované – M. S. (která byla členkou družstva a nájemkyní Bytu) dne 28. 2. 2007 dohodu o úplatném převodu členských práv a povinností k předmětnému bytu za částku 300.000,- Kč (dále též jen „Dohoda“). Po převodu členských práv a povinností s ní se souhlasem družstva uzavřeli smlouvu o podnájmu předmětného bytu, a to na dobu od 28. 2. 2007 do 28. 2. 2010; v této době užívala byt jako členka domácnosti i žalovaná. Již bez souhlasu družstva uzavřeli žalobci dne 15. 2. 2010 další podnájemní smlouvu přímo s žalovanou, která nezaplatila sjednané podnájemné ve výši 7.965 Kč měsíčně za měsíce červenec – září 2011, červenec – říjen 2012. Shodně se soudem prvního stupně měl za to, že v řízení nebylo prokázáno, že by žalobci uzavřeli s M. S. smlouvu o půjčce, ani dohodu o zpětném převodu práv a povinností k předmětnému bytu. Zdůraznil, že ač k uzavření Dohody došlo už v roce 2007, nedomáhala se M. S. doposud určení její neplatnosti, ani od ní neodstoupila.
Za správný proto považoval závěr soudu prvního stupně, že Dohodou došlo k platnému převodu členských práv a povinností k předmětnému bytu z M. S. na žalobce, kteří se stali společnými členy družstva a nájemci předmětného bytu a jsou aktivně legitimováni k podání žaloby o vyklizení tohoto bytu. Ztotožnil se i s jeho závěrem, že podle ustanovení §719 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“) je smlouva o podnájmu uzavřená mezi žalobci a žalovanou neplatná, neboť byla uzavřena bez souhlasu pronajímatele. I když smlouva o podnájmu je neplatná, užívala žalovaná předmětný byt a v červenci – září 2011 a v červenci – říjnu 2012 za jeho užívání nezaplatila. Podle ustanovení §451 obč. zák. jí tak vzniklo za tyto měsíce bezdůvodné obohacení ve výši sjednaného podnájemného. S odkazem na ustanovení §3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník („o. z.“) posuzoval platnost uzavřených smluv podle obč. zák. Za vadu řízení nepovažoval postup soudu prvního stupně, který po odročení jednání za účelem vyjádření, jednání opět odročil, aby bylo doplněno dokazování. Potvrdil proto rozsudek soudu prvního stupně v části, v níž uložil žalované předmětný byt vyklidit a zaplatit částku 55.755 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 31.860 Kč od 8. 11. 2012 do zaplacení. Změnil ho však v části týkající se zaplacení úroků z prodlení z částek požadovaných za užívání předmětného bytu za červenec – září 2011 a žalobu v této části zamítl, neboť domáhali-li se žalobci z těchto částek zaplacení poplatku z prodlení, pak – aniž by žalobu změnili – nemohl jim být přiznán úrok z prodlení.
Proti potvrzujícím výrokům rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 o. s. ř., a uplatnila dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. Namítala, že soudy při zjišťování skutkového stavu porušily procesní právo, neboť učinily skutková zjištění z výpovědi svědka F. V., ač byl tento důkaz navržen až poté, co řízení bylo koncentrováno. Přitom podle §118b odst. 1 o. s. ř. může soud k později uplatněným důkazům (tj. po koncentraci řízení) přihlédnout jen, má-li být jimi zpochybněna věrohodnost provedených důkazů nebo které byly navrženy po poučení podle §118a odst. 1, 3 o. s. ř. K výkladu a aplikaci ustanovení §118b odst. 1 o. s. ř. poukázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. 29 Odo 1538/2006, ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. 29 Odo 988/2006, které soudy nerespektovaly. Soudům obou stupňů rovněž vytýkala, že nesprávně vyložily ustanovení §120 odst. 1 o. s. ř., zatímco ve vztahu k žalobcům vycházely z důkazů, které byly nepřípustné, důkazní návrhy žalované učiněné řádně před koncentrační lhůtou nevyčerpaly. Přitom výslechem komisaře kpt. Bc. M. J. (který navrhovala) mělo být prokázáno, kdy došlo k dohodě o zpětném převodu předmětného bytu. Dále namítala, že odvolací soud nesprávně posoudil i (ne)platnost Dohody. Jestliže soud dospěl k závěru, že ze skutkových zjištění nelze učinit závěr, že byl sjednán tzv. zajišťovací převod práva, měl se (z úřední povinnosti) zabývat tím, zda z těchto skutkových zjištění lze učinit závěr o platnosti Dohody podle ustanovení §37 odst. 1 obč. zák., tedy že byla určitá a srozumitelná, a podle §39 obč. zák., tedy že byla v souladu s dobrými mravy. Měla za to, že ani s pomocí výkladu projevu vůle podle §35 odst. 2, 3 obč. zák. nelze jednoznačně dovodit obsah vzájemných práv a povinností v Dohodě. Poukazovala i na skutková zjištění učiněná soudy, z nichž vyplývá, že M. S. se nedostalo za převod členských práv a povinností k předmětnému bytu odpovídajícího protiplnění, žalobci při uzavírání Dohody využili tíživou situaci matky žalované. K těmto skutečnostem soudy sice přihlédly při rozhodování o nákladech řízení a podle §150 o. s. ř. úspěšným žalobcům náklady řízení nepřiznaly, zároveň z nich však neučinily jakékoli závěry ve vztahu k (ne)platnosti Dohody pro rozpor s dobrými mravy. Poukázala na judikaturu Nejvyššího soudu zabývající se dobrými mravy, kterou kdyby odvolací soud aplikoval, musel by dospět k závěru, že Dohoda je absolutně neplatná, neboť se příčí dobrým mravům. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud v souladu s čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, projednal dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále opět jen „o. s. ř.”).
Dovolání podané včas, subjektem k tomu oprávněným – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky zastoupení advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, je přípustné, neboť při výkladu ustanovení §118b odst. 1 o. s. ř. se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Projednávanou věc je třeba posuzovat – vzhledem k tomu, že Dohoda byla uzavřena v roce 2007 a smlouva o podnájmu s žalovanou v roce 2010 – podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále opět jen "obč. zák." (§3028 odst. 1, 3 o. z.).
Podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden a jen z důvodů vymezených v dovolání.
Podle ustanovení §118b odst. 1 o. s. ř. ve věcech, v nichž byla provedena příprava jednání podle §114c, mohou účastníci uvést rozhodné skutečnosti o věci samé a označit důkazy k jejich prokázání jen do skončení přípravného jednání, popřípadě do uplynutí lhůty, která jim byla poskytnuta k doplnění tvrzení o skutečnostech významných pro věc, k podání návrhů na provedení důkazů nebo ke splnění dalších procesních povinností (§114c odst. 4). Pokud nebyla provedena příprava jednání podle §114c, mohou účastníci uvést rozhodné skutečnosti o věci samé a označit důkazy k jejich prokázání jen do skončení prvního jednání, popřípadě do uplynutí lhůty, která byla účastníkům poskytnuta k doplnění tvrzení o skutečnostech významných pro věc, k podání návrhů na provedení důkazů nebo ke splnění dalších procesních povinností. K později uvedeným skutečnostem a označeným důkazům smí soud přihlédnout, jen jde-li o skutečnosti nebo důkazy, jimiž má být zpochybněna věrohodnost provedených důkazních prostředků, které nastaly po přípravném, a nebylo-li provedeno, po prvním jednání nebo které účastník nemohl bez své viny včas uvést, jakož i ke skutečnostem nebo důkazům, které účastníci uvedli poté, co byl některý z nich vyzván k doplnění rozhodujících skutečností podle §118a odst. 1 až 3.
Z obsahu spisu je zřejmé, že ve věci nebyla provedena příprava jednání podle §114c o. s. ř., u jednání dne 17. 7. 2013 byli účastníci poučeni podle §118b odst. 1 o. s. ř. a k návrhu zástupce žalované jim byla s ohledem na nová skutková tvrzení poskytnuta třiceti denní lhůta k doplnění skutkových tvrzení a navržení důkazů. Po uplynutí této lhůty (u jednání dne 20. 1. 2014) navrhli žalobci výslech svědka F. V. Ačkoli žalovaná již u jednání, v jehož průběhu byl tento důkaz navržen (a posléze opakovaně i v dalším průběhu řízení před soudy obou stupňů), namítala, že řízení bylo tzv. koncentrováno, a poukazovala na ustanovení §118b o. s. ř., soud prvního stupně k jeho výpovědi přihlédl a učinil z ní skutková zjištění, která převzal i odvolací soud. Podle ustálené judikatury (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 31 Cdo 4616/2010, uveřejněný pod číslem 98/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „R 98/2013“) poté, co nastaly účinky tzv. koncentrace řízení podle ustanovení §118b o. s. ř., účastníci (nejde-li o výjimky stanovené zákonem) již nemohou uvádět rozhodné skutečnosti o věci samé, ohledně nichž mají podle hmotného práva povinnost tvrzení, ani označovat důkazy, jimiž plní svou důkazní povinnost. Účinky tzv. koncentrace řízení jim však nebrání popírat správnost tvrzení protistrany o skutečnostech významných pro rozhodnutí o věci samé nebo se vyjadřovat k důkazům označeným druhou stranou sporu. Jestliže však účinky tzv. koncentrace řízení podle ustanovení §118b o. s. ř. nenastaly, mohli by účastníci doplnit svá tvrzení a navrhovat další důkazy až do vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně (§119a odst. 1 o. s. ř.). V odůvodnění R 98/2013 se Nejvyšší soud zabýval také otázkou, kdy účinky tzv. koncentrace nenastávají (jestliže účastníci nebyli o tzv. koncentraci řízení a o jejích účincích poučeni jednak v předvolání k jednání, jednak před skončením jednání, má-li v této době nastat tzv. koncentrace řízení) a které jednání lze považovat za "první jednání". Z obsahu spisu, však není (zatím) zřejmé - zejména ve vztahu k poučení účastníků v předvolání k prvnímu jednání - zda účinky tzv. koncentrace řízení nastaly a zda soud (ne)mohl při skutkových závěrech přihlédnout i k výpovědi svědka F. V. Vzal-li odvolací soud zřetel při skutkových závěrech, z nichž vycházel při právním posouzení věci, i na výpověď svědka F. V., s poukazem na to, že soud může opakovaně odročit jednání a provádět i u odročeného jednání dokazování, je jeho právní posouzení neúplné, a proto i nesprávné.
Protože rozsudek v části týkající se vyklizení předmětného bytu není z hlediska uplatněných dovolacích námitek správný, dovolací soud ho podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil, a to včetně závislých výroků o náhradě nákladů řízení. Jelikož důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil v této části i toto rozhodnutí a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Žalovaná napadla rozsudek odvolacího soudu rovněž v části, v níž potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, kterým jí uložil zaplatit částku 55.755 Kč a úroky z prodlení ve výši 7,75% ročně z částky 31.860 Kč od 8. 11. 2012 do zaplacení, aniž by v dovolání - jak vyplývá z jeho obsahu - uvedla důvody, proč s tímto rozhodnutím nesouhlasí (důvody obsažené v dovolání se týkaly jen vyklizení předmětného bytu) a vymezila přípustnost dovolání proti této části rozhodnutí odvolacího soudu (§237 - §238a o. s. ř.), jenž je obligatorní náležitostí dovolání (srov. §241a odst. 2 o. s. ř.). Dovolání v této části proto Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 (ve spojení s §243f odst. 3) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. srpna 2015
JUDr. Pavlína Brzobohatá
předsedkyně senátu