ECLI:CZ:NS:2015:26.CDO.934.2015.1
sp. zn. 26 Cdo 934/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce statutárního města Brna, městské části Brno – střed , se sídlem v Brně, Dominikánská 2, proti žalovaným 1/ Ing. V. G. a 2/ L. G. , zastoupeným JUDr. Radkem Adámkem, advokátem se sídlem v Brně – Veveří, Cihlářská 643/19, o vyklizení bytu, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 54 C 87/2011, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. dubna 2014, č. j. 19 Co 284/2013-279, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 27. června 2013, č. j. 54 C 87/2011-193, vyhověl žalobě a uložil žalovaným povinnost vyklidit a vyklizený žalobci předat do patnácti dnů od právní moci rozsudku tam specifikovaný byt; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 23. dubna 2014, č. j. 19 Co 284/2013-279, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Dovolání žalovaných (dovolatelů) proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle §237 o.s.ř. (zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 /viz čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb./ – dále opět jen „o.s.ř.“), neboť otázka vyklizení bytu užívaného bez právního důvodu (včetně zamítnutí žaloby na vyklizení takového bytu pro rozpor výkonu práva s dobrými mravy) byla již v rozhodovací praxí dovolacího soudu vyřešena a v napadeném rozhodnutí se odvolací soud od tohoto řešení neodchýlil.
V posuzovaném případě – vzhledem k uplatněným dovolacím námitkám – však především nelze ztratit ze zřetele, že podle §241a odst. 1 o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Z toho vyplývá, že důvody zmatečnosti, jiné vady řízení či pochybení ve zjištění skutkového stavu věci nelze pokládat za způsobilé dovolací důvody. Vedle způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o.s.ř. však dovolatelé právě takový (nezpůsobilý) důvod rovněž uplatnili, a to námitkou nepřezkoumatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu. Dovolací soud přesto pokládá za potřebné dodat, že rozhodnutí odvolacího soudu je – vzhledem k odkazu na (správné) skutkové i právní závěry obsažené v rozhodnutí soudu prvního stupně – pochopitelné a srozumitelné a nelze ho považovat za nepřezkoumatelné.
Při posuzování dovolacích námitek podřaditelných pod způsobilý dovolací důvod podle §241a odst. 1 o.s.ř. pak dovolací soud vycházel z dosavadních právních předpisů, tj. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 2013 – dále jen „obč. zák.“ (§3028 odst. 2 věta za středníkem zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).
Dovolateli nastolenou právní otázku namítaného rozporu výkonu práva žalobce s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. vyřešil odvolací soud (resp. soud prvního stupně) v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 14. října 2009, sp. zn. Cpjn 6/2009, uveřejněné pod č. 6 v sešitě č. 1-2 /ve znění redakční opravy uveřejněné v sešitě č. 5-6/ z roku 2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), od níž není důvod se odchýlit. Přitom při posouzení věci podle §3 odst. 1 obč. zák. vzal v úvahu nejen zjištěné právně významné okolnosti na straně dovolatelů, nýbrž i na straně žalobce, a jeho úvaha odpovídá takto zjištěným okolnostem a není v tomto směru zjevně nepřiměřená. V uvedených souvislostech nelze ani přehlédnout, že zamítnutí žaloby na vyklizení bytu na základě aplikace §3 odst. 1 obč. zák. má být až poslední možností (ultima ratio), jak ve zcela mimořádných případech odstranit přílišnou tvrdost zákona v situaci, kdy by se odložené či podmíněné vyklizení bytu jevilo krajně nespravedlivým (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. června 2013, sp. zn. 26 Cdo 1282/2013).
Z řečeného vyplývá, že jedinou dovolateli účinně nastolenou právní otázku (otázku zamítnutí žaloby pro rozpor výkonu práva žalobce s dobrými mravy) vyřešil odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, od níž není důvod se odchýlit.
S přihlédnutím k uvedenému lze uzavřít, že dovolání není přípustné podle §237 o.s.ř., a proto je dovolací soud podle §243c odst. 1 o.s.ř. odmítl – se souhlasem všech členů senátu (§243c odst. 2 o.s.ř.) – pro nepřípustnost.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. června 2015
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu