ECLI:CZ:NS:2015:28.CDO.1196.2015.1
sp. zn. 28 Cdo 1196/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobců a) R. F. , a b) Z. V. , zastoupených JUDr. Danielou Trávníčkovou, advokátkou se sídlem v Blansku, Svitavská 1, proti žalované ZEMASPOL Uherský Brod a.s. , IČ 255 09 985, se sídlem v Uherském Brodě, U Korečnice 1770, zastoupené JUDr. Jaroslavem Rezkem, advokátem se sídlem v Uherském Brodě, Masarykovo náměstí 72, o zaplacení 630.957,- Kč s příslušenstvím , vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 5 C 111/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 26. března 2014, č. j. 59 Co 437/2013-410, ve znění opravného usnesení ze dne 10. června 2014, č. j. 59 Co 437/2013-429, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 17.676,- Kč k rukám advokátky JUDr. Daniely Trávníčkové do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Uherském Hradišti rozsudkem ze dne 4. 9. 2013, č. j. 5 C 111/2003-384, ve znění opravného usnesení ze dne 18. 9. 2013, č. j. 5 C 111/2003-391, uložil žalované zaplatit každému ze žalobců částku 315.478,50 Kč s příslušenstvím (výroky I. a II.), co do sumy 74.533,- Kč řízení zastavil (výrok III.), v rozsahu částky 523.313,50 Kč žalobu zamítl (výrok IV.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků i státu (výroky V. a VI.). Soud zjistil, že žalovaná v období let 2001 až 2006 užívala bez právního důvodu pozemky v podílovém spoluvlastnictví žalobců, nacházející se v katastrálním území Uherský brod, uzavřel tedy, že se jí dostalo bezdůvodného obohacení dle §451 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, v rozsahu odpovídajícím výši nájemného obvykle placeného za obdobné pozemky, jak bylo vyčísleno soudem ustanovenými znalci.
Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně rozsudkem ze dne 26. 3. 2014, č. j. 59 Co 437/2013-410, ve znění opravného usnesení ze dne 10. 6. 2014, č. j. 59 Co 437/2013
-429 (jímž byl taktéž zamítnut návrh žalobců na doplnění označeného rozsudku o výrok ohledně vrácení zálohy na znalečné), rozhodnutí soudu prvního stupně k odvolání žalované ve výrocích I. a II. potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky II. a III.). Odvolací soud označil skutková zjištění okresního soudu za postačující pro úsudek, že žalovaná sporné pozemky v rozhodném období užívala bez právního důvodu. Uvedl rovněž, že dané nemovitosti nenáležely do zemědělského půdního fondu, pročež se na ně nevztahovala regulace nájemného zakotvená v §22 odst. 9 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“), ve znění účinném do 30. 6. 2012. Jelikož žalovaná rozporovala především závěry týkající se výše bezdůvodného obohacení, jež na úkor žalobců získala, zopakoval odvolací soud provedené důkazy znaleckými posudky vypracovanými ke stanovení obvyklého nájemného. Po zhodnocení těchto podkladů dovodil, že okresní soud majetkový prospěch nastalý užíváním pozemků žalobců kvantifikoval správně, vycházel-li nikoli ze znaleckého posudku Vysokého učení technického v Brně, nýbrž z následně vyhotovených posudků revizních znalců, kteří pomocí korekčních koeficientů mimo jiné náležitě zohlednili, že dané pozemky využívá žalovaná coby provozovatelka zemědělské výroby. Rozsudek soudu prvního stupně tudíž krajský soud v odvoláním napadených meritorních výrocích potvrdil jako věcně správný.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, v němž namítá, že krajský soud pochybil, shledal-li použitelným znalecký posudek Ing. Kluze, který ocenil nájemné metodou Naegeliho a neprovedl řádné porovnávání nájemného placeného za podobné pozemky užívané pro zemědělskou výrobu v katastrálním území Uherský brod a jeho blízkém okolí. Odvolací soud zejména dostatečně neprověřil, zda Ing. Kluzem porovnávané pozemky skutečně byly zemědělsky využívány. Dovolatelka dále podotýká, že zemědělskou půdou se dle §1 odst. 1 zákona o půdě rozumí též půda, která je nepostradatelná pro provozování zemědělské výroby. V rozhodování Nejvyššího soudu dosud nebyla vyřešena otázka úplaty za užívání zastavěných pozemků, které jsou ve výše naznačeném smyslu nezbytné pro zemědělskou produkci, přestože samy zemědělsky využívány nejsou. V závěru svého dovolání žalovaná navrhuje, aby dovolací soud rozsudek Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
K dovolání se vyjádřili žalobci, kteří je navrhli odmítnout, případně zamítnout, poněvadž v něm žalovaná nerozvinula než polemiku se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů, přičemž pro danou věc relevantní otázky výkladu právních předpisů jsou již judikaturou vyřešeny.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalované však přípustné není.
Nejvyšší soud již v minulosti upozornil, že volbu metody ocenění nepovažuje za otázku právní, jejíž řešení by bylo lze s úspěchem zpochybnit v dovolacím řízení, nýbrž za otázku skutkovou (viz kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4754/2014), nemluvě již o tom, že výběr některé z obecně přijímaných oceňovacích metod náleží s ohledem na odborné předpoklady takového rozhodnutí primárně znalci (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1192/2007, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 22 Cdo 3941/2011). Neztotožňuje-li se tedy dovolatelka s tím, jaký postup znalec zvolil při výpočtu obvyklého nájemného za užívání předmětných pozemků, nenastoluje žádnou právní otázku způsobilou založit přípustnost jejího dovolání. Tentýž závěr platí i ve vztahu k námitce, jež se týká volby pozemků, s nimiž byly při znaleckém posuzování srovnávány pozemky žalobců, neboť ani zde z obsahu dovolání žádná jasně formulovaná otázka výkladu právní úpravy nevyplývá.
Podle ustálené judikatury je pro stanovení rozsahu bezdůvodného obohacení nabytého užíváním pozemků bez právního důvodu rozhodující výše nájemného, za něž by bylo možné obdobné pozemky v daném místě a čase pronajmout, neboť prospěch, jehož se obohacenému dostalo tím, že si uzurpoval bez řádného právního titulu užívání pozemků ochuzeného, koresponduje částce, již nemusel vynaložit na zajištění oprávnění užívat srovnatelné pozemky, ač by tak za obvyklého běhu okolností učinit musel (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 8. 2014, sp. zn. 28 Cdo 589/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2412/2014). Poněkud nesrozumitelná kritika předestřená v dovolání neumožňuje Nejvyššímu soudu identifikovat jakýkoli nedostatek v právních úvahách odvolacího soudu, který věnoval náležitou pozornost i tomu, aby vypočtená výše bezdůvodného obohacení odrážela skutečnost, že předmětné pozemky tvoří součást areálu provozovatele zemědělské produkce. Domnívá-li se snad dovolatelka, že nájemné za pozemky žalobců mělo podléhat cenové regulaci dle §22 odst. 9 zákona o půdě ve znění účinném do 30. 6. 2012, pomíjí, že dané omezení bylo vázáno na zařazení příslušného pozemku do zemědělského půdního fondu, nikoli na jeho využití či význam pro zemědělskou výrobu (viz kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2007, sp. zn. 33 Odo 412/2005, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2008, sp. zn. 33 Odo 1014/2006, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4719/2008). Začlenění pozemku do zemědělského půdního fondu přitom nelze směšovat s jeho podřízením právnímu režimu zákona o půdě (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2012, sp. zn. 28 Cdo 337/2011). Odvolacímu soudu, který (vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně) konstatoval, že pozemky žalobců součást zemědělského půdního fondu netvoří, a majetkový prospěch žalované je tudíž nutno poměřovat obvyklým tržním nájemným, tak ani v tomto bodě nelze na základě uplatněné dovolací argumentace ničeho vytknout.
Z předeslaných důvodů musel Nejvyšší soud dovolání žalované v souladu s §243c odst. 1, větou první, o. s. ř. odmítnout coby nepřípustné.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle §243c odst. 3, věty první, §224 odst. l, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalobcům v souvislosti se zastoupením advokátkou náklady, které Nejvyšší soud s ohledem na zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. s účinností od 7. 5. 2013 nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaným pod č. 116/2013 Sb., stanovil dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). K tomu srovnej více rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010. Dle §7 bodu 6, §8 odst. 1 a §12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. činí sazba odměny za jeden společný úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání) učiněný jménem obou žalobců 17.376,- Kč, po připočtení paušální náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. mají tedy žalobci právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 17.676,- Kč.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. září 2015
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu