ECLI:CZ:NS:2015:28.CDO.1253.2015.1
sp. zn. 28 Cdo 1253/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyně 1. SčV, a.s. , IČ 47549793, se sídlem v Praze 10, Ke Kablu 971, zastoupené JUDr. Martinem Šebkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Moravská 1553/52, proti žalovanému L. L. , zastoupenému JUDr. Martinem Horčicem, advokátem se sídlem v Kolíně IV, Politických vězňů 27, o zaplacení 46.059,- Kč s příslušenstvím , vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 113 C 19/2013, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. listopadu 2014, č. j. 31 Co 244/2014-134, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kolíně rozsudkem ze dne 23. 1. 2014, č. j. 113 C 19/2013-83, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně po žalovaném dožadovala zaplacení 50.393,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Doplňujícím rozsudkem téhož soudu ze dne 6. 8. 2014, č. j. 113 C 19/2013-101, bylo rozhodnuto o povinnosti žalobce uhradit proplacené svědečné.
K odvolání žalobce přezkoumal uvedené rozhodnutí Krajský soud v Praze, jenž je rozsudkem ze dne 4. 11. 2014, č. j. 31 Co 244/2014-134, změnil tak, že řízení co do částky 4.334,- Kč s příslušenstvím zastavil (výrok I., bod a/), uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 46.059,- Kč s příslušenstvím (výrok I., bod b/), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.).
Proti tomuto rozsudku, a to výslovně do jeho výroků I. b) a II., podal žalovaný dovolání, jež má za přípustné podle §237 o. s. ř. a jehož prostřednictvím se domáhá, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 o. s. ř., zabýval přípustností dovolání.
Dle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z ustanovení §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. vyplývá, že dovolání podle §237 o. s. ř. není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v §120 odst. 2 o. s. ř.; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Napadá-li dovolatel výrok I. b/ rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o nároku žalobkyně nepřevyšujícím uvedený bagatelní limit, aniž by se ze spisu podávalo, že by se v projednávané věci jednalo o vztahy, v nichž zákonodárce upouští od požadavku na minimální výši sporného peněžitého plnění, je zřejmé, že na dovolání jako přípustné pohlížet nelze. Rovněž výrokem II. rozsudku odvolacího soudu nebylo rozhodnuto o částce, jejíž výše by umožňovala věcný přezkum rozhodnutí. Je-li tedy přípustnost dovolání v souladu s §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. vyloučena, nezbylo dovolacímu soudu než je podle §243c odst. 1, věty první, o. s. ř. odmítnout.
Nadto nelze přehlédnout, že dovolatel ani nikterak nenaznačil, v čem spatřuje přípustnost a důvodnost dovolání v rozsahu, jímž zpochybňuje správnost nákladového výroku II. rozsudku odvolacího soudu. Absence těchto obligatorních náležitostí (§241a odst. 2 o. s. ř.) přitom představuje vadu, kterou není možné po uplynutí zákonné lhůty odstranit (§241b odst. 3 o. s. ř.) a která brání tomu, aby bylo pokračováno v dovolacím řízení, pročež by i z tohoto důvodu bylo nezbytné dovolání v této části odmítnout (srov. obdobně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2014, sp. zn. 33 Cdo 3635/2014).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že žalobkyni, jež by na jejich náhradu měla v zásadě právo, žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 1. září 2015
JUDr. Jan Eliáš , Ph.D.
předseda senátu