ECLI:CZ:NS:2015:28.CDO.1536.2013.1
sp. zn. 28 Cdo 1536/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobce: město Kroměříž , se sídlem v Kroměříži, Velké náměstí 115, IČO: 00287351, zastoupenému JUDr. Miroslavou Kočárovou, advokátkou se sídlem v Kroměříži, 1. máje 283/15, proti žalovanému PRIOR, obchodní domy, a.s. , se sídlem v Prostějově, Dukelská brána 7, IČO: 46962344, zastoupenému Mgr. Miladou Blumaierovou, advokátkou se sídlem v Brně, Ptašinského 307/4, o zaplacení částky 811.963,- Kč s příslušenstvím , vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 7 C 38/2011, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. prosince 2012, č. j. 28 Co 214/2011-86, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozsudkem Krajský soud v Brně potvrdil rozsudek Okresního soudu v Prostějově ze dne 14. června 2011, č. j. 7 C 38/2011-59, jímž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobci částku 811.963,- Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 7,75% z téže částky za dobu od 16. 1. 2011 do zaplacení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání.
Jelikož dovoláním napadený rozsudek byl vydán před 1. 1. 2013, řídí se řízení o dovolání zákonem č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2012 – dále jen „o. s. ř.“ (srov. čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
V odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno (srov. §243c odst. 2 o. s. ř.).
Rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a nejde ani o případ přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem dříve zrušen).
Nejvyšší soud neshledal dovolání přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí na řešení otázky dovolacím soudem dosud neřešené, nebo soudy rozhodované rozdílně, anebo otázky dovolacím soudem vyřešené, která by měla být posouzena jinak, a rozhodnutí proto nemá po právní stránce zásadní význam (srov. §237 odst. 3 o. s. ř.).
Rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu v otázce vzniku bezdůvodného obohacení, k němuž dochází plněním na základě povinnosti uložené pravomocným rozhodnutím soudu, jež bylo později zrušeno a které neodpovídá skutečným hmotněprávním poměrům (srov. zejm. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 23. dubna 2014, sp. zn. 31 Cdo 3309/2011, jenž je – spolu s ostatními rozhodnutím Nejvyššího soudu – dostupný na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz ).
Argumentace dovolatele ve prospěch závěru, že plnění, jehož se žalovanému dostalo od žalobce na základě rozhodnutí soudu, které bylo později zrušeno, mělo oporu v hmotném právu, je bezcenná v konfrontaci s výsledky původního řízení ve sporu týchž účastníků (v opačném procesním postavení), jehož předmětem byl nárok dovozovaný žalovaným z těchže skutečností jako v tomto řízení (majetkové vyrovnání po zániku hospodářské smlouvy o sdružení finančních prostředků, uzavřené dne 10. 7. 1990 mezi předchůdci účastníků) a jež bylo ukončeno vydáním meritorního rozhodnutí – rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži ze dne 17. prosince 2002, č. j. 12 C 253/95-287, potvrzeným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 22. září 2010, č. j. 28 Co 259/2007-424; tímto rozhodnutím byla zamítnuta žaloba, kterou se žalovaný domáhal, aby žalobci byla uložena povinnost k zaplacení částky 490.783,- Kč s příslušenstvím. Uvedené rozhodnutí – závazné pro účastníky a všechny orgány (§159a odst. 1 a 4 o. s. ř.) – pak brání tomu, aby otázku platební povinnosti žalobce vůči žalovanému (dovozované z těchže skutečností) – soud znovu věcně posuzoval v jiném řízení, a to i jako otázku předběžnou (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. června 2000, sp. zn. 25 Cdo 5/2000, uveřejněný pod č. 48/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
K případné aplikaci dovolatelem předestřeného ustanovení §455 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dle něhož se za bezdůvodné obohacení nepovažuje plnění promlčeného dluhu nebo dluhu neplatného jen pro nedostatek formy) lze pak z rozhodovací praxe dovolacího soudu odkázat např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2009, sp. zn. 33 Odo 1368/2006, podle jehož závěrů nelze citovaného ustanovení použít tam, kde nešlo o dobrovolné plnění dlužníka, nýbrž o plnění poskytnuté výhradně na základě pravomocného rozhodnutí, jež bylo později zrušeno.
Proto Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), nepřípustné dovolání odmítl (§243b odst. 5, §218 písm. c/ o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy dovolání žalovaného bylo odmítnuto a kdy náklady žalobce spojené s podáním stručného vyjádření k dovolání nelze v daném případě považovat za účelně vynaložené náklady k uplatňování nebo bránění práva.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. června 2015
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu