ECLI:CZ:NS:2015:28.CDO.2212.2015.1
sp. zn. 28 Cdo 2212/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Petra Krause, a soudců Mgr. Miloše Póla a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobkyně Mgr. S. K. , zastoupené JUDr. Václavem Stříbným, advokátem se sídlem v Opavě, Ostrožná 233/40, proti žalovanému M. G. , zastoupenému JUDr. Helenou Hrubou, advokátkou se sídlem v Opavě, Lidická 289/20, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 117 C 51/2013, o zaplacení částky 21.157,- Kč s příslušenstvím, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. listopadu 2014, č. j. 57 Co 521/2014-112, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Opavě usnesením ze dne 27. ledna 2014, č. j. 117 C 51/2013-21 odmítl odpor podaný žalovaným proti platebnímu rozkazu Okresního soudu v Opavě ze dne 15. 11. 2013, č. j. 117 C 51/2013-12 (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II), protože žalovaný podal odpor opožděně.
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 27. listopadu 2014, č. j. 57 Co 521/2014-112, potvrdil usnesení Okresního soudu v Opavě (výrok I), a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení 1561,- Kč (výrok II).
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, v němž nesouhlasil s posouzením včasnosti doručení platebního rozkazu ze dne 15. 11. 2013 soudy nižších stupňů, které při něm vycházely výhradně z tvrzení doručovatelky pošty a odmítly provést dovolatelem navržené důkazy. V otázce řádnosti doručení platebního rozkazu se nejedná o spor mezi ním a žalobkyní, nýbrž o spor mezi ním a doručujícím orgánem.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání zpochybnila zachování lhůty k podání dovolání a jeho nepřípustnost dovodila ze skutečnosti, že projednávaná věc se netýká peněžitého plnění převyšujícího 50.000,- Kč a poukázala toliko skutkovou podstatou námitek žalovaného.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou (§240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenou advokátem podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval jeho přípustností.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §238 odst. 1 písm. e) o. s. ř. dovolání podle §237 není přípustné proti usnesením, proti nimž je přípustná žaloba pro zmatečnost podle §229 odst. 4.
Podle §229 odst. 4 o. s. ř. žalobou pro zmatečnost účastník může napadnout rovněž pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání nebo kterým bylo zastaveno odvolací řízení, jakož i pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí odvolání nebo dovolání pro opožděnost.
Nejvyšší soud především zdůrazňuje, že smyslem změn §229 odst. 4 o. s. ř. ve vazbě na „novou“ úpravu dovolání (tj. změn občanského soudního řádu provedených s účinností od 1. 1. 2013 zákonem č. 404/2012 Sb.), konkrétně §238 odst. 1 písm. e) o. s. ř. nepochybně bylo, aby (mimo jiné) pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí opravného prostředku (výslovně označeného jako odvolání nebo dovolání) pro opožděnost, nebylo přezkoumáváno (jen) Nejvyšším soudem na základě dovolání, nýbrž soudem určeným podle §235a odst. 1 o. s. ř. na základě žaloby pro zmatečnost (s tím, že proti rozhodnutí soudu prvního stupně o zmatečnostní žalobě bude přípustné odvolání a proti rozhodnutí odvolacího soudu bude přípustné – za podmínek určených §237 o. s. ř. - dovolání) [podrobněji srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2437/2013, uveřejněné pod číslem 42/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či ze dne 27. 2. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2744/2013].
Jakkoli §229 odst. 4 o. s. ř. výslovně zmiňuje pouze odvolání (jako řádný opravný prostředek) a dovolání (jako mimořádný opravný prostředek), není pochyb o tom, že se výše uvedené pravidlo uplatní i v případě rozhodování o odporu, jako řádném opravném prostředku proti platebnímu rozkazu, jak se k této otázce ostatně Nejvyšší soud již vyjádřil (viz např. usnesení Nejvyššího soudu z 26. března 2014, sp. zn. 33 Cdo 2383/2013). Jak v případě odvolání, tak v případě odporu jde totiž (vždy a jen) o posouzení otázky včasnosti toho kterého opravného prostředku, a to bez ohledu na jeho označení. Opačné řešení by ve svém důsledku zakládalo výraznou (a racionálně neodůvodnitelnou) nerovnost účastníků řízení, plynoucí pouze z pojmenování jednotlivých opravných prostředků. Je tomu tak zejména proto, že při přezkumu shora uvedených rozhodnutí na základě žaloby pro zmatečnost je soud (ve vazbě na žalobní tvrzení) oprávněn (a povinen) posoudit jejich (ne)správnost, ve vztahu k včasnosti podání opravného prostředku, jak po stránce skutkové, tak i po stránce právní.
Naopak v případě, že by proti usnesení, jímž odvolací soud potvrdil nebo změnil usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí odporu proti platebnímu rozkazu pro jeho opožděnost, nebyla přípustná žaloba pro zmatečnost podle §229 odst. 4 o. s. ř., nýbrž (při splnění podmínek určených §237 o. s. ř.) „jen“ dovolání, by účastník řízení byl výrazně omezen co do důvodů, jejichž prostřednictvím by mohl správnost takového rozhodnutí zpochybnit; dovolatel má totiž k dispozici (jen) dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.) a je limitován zákazem skutkových novot (včetně nových důkazů), obsaženým v §241a odst. 6 o. s. ř.
Vzhledem ke shora uvedeným důvodům Nejvyšší soud uzavírá, že mimořádným opravným prostředkem, jenž slouží k prověření správnosti rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil či změnil usnesení, kterým soud prvního stupně odmítl odpor proti platebnímu rozkazu jako opožděný, je žaloba pro zmatečnost; přípustnost dovolání proti takovémuto rozhodnutí tak vylučuje §238 odst. 1 písm. e) o. s. ř.
Jelikož přípustnost dovolání nemůže být založena ani nesprávným poučením odvolacího soudu o tom, že dovolání je přípustné (viz např. usnesení ze dne 27. června 2002, sp. zn. 29 Odo 425/2002, uveřejněné pod číslem 51/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení ze dne 18. 11. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4042/2014, jakož i důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 2. prosince 2008, sp. zn. II. ÚS 323/07, uveřejněného ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku 51, ročníku 2008, pod pořadovým číslem 210), Nejvyšší soud dovolání žalovaného podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. tak, že na ně v této fázi řízení žádný z účastníků nemá právo. Žalobkyně sice podala vyjádření k dovolání, a tedy jí vznikly v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, ovšem dovolací soud je nemůže, s ohledem na to, námitky tam vyjádřené se zcela míjejí s důvody, pro něž bylo odmítnuto dovolání, považovat za vynaložené účelně; důvodem pro odmítnutí dovolání nebyla jeho opožděnost (bylo nepochybně podáno včas), ani okolnost, že by mělo jít o tzv. bagatelní spor (výše nárokovaného peněžitého plnění nebyla zde podstatná) a bez významu pro posouzení věci dovolacím soudem byla i argumentace věcná (týkající se doručení soudní zásilky).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. června 2015
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu