ECLI:CZ:NS:2015:28.CDO.2316.2015.1
sp. zn. 28 Cdo 2316/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyně WALKER Group s.r.o. , IČ 255 97 779, se sídlem v Kyjově, třída Komenského 47/9, zastoupené JUDr. Oldřichem Navrátilem, advokátem se sídlem v Kyjově, Svatoborská 363, proti žalované Mgr. J. Š. , zastoupené JUDr. Milošem Švrčkem, advokátem se sídlem v Hodoníně, Masarykovo nám. 123/18, o 1.000.000 Kč s příslušenstvím , vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 16 C 500/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. listopadu 2014, č. j. 27 Co 262/2013-188, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 15.246 Kč k rukám advokáta JUDr. Oldřicha Navrátila do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Hodoníně rozsudkem ze dne 12. 4. 2013, č. j. 16 C 500/2010-114, zamítl žalobu, jíž se původní žalobkyně D. P. na žalované domáhala zaplacení částky 1.000.000 Kč s úrokem z prodlení (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Žaloba se opírala o tvrzení, že žalovaná den po smrti M. P. neoprávněně převedla z jeho bankovního účtu předmětnou částku na účet vlastní. Soud však zjistil, že zůstavitel žalované udělil ke svému účtu neomezené dispoziční právo, jež nezaniklo ani jeho smrtí. Žalovaná byla oprávněna s prostředky na účtu nakládat, a tedy také provést převod sumy 1.000.000 Kč na svůj účet. Soud vzal dále v potaz skutečnost, že zůstavitel se žalovanou uzavřel dohodu, v níž projevil souhlas s tím, aby po jeho smrti volně disponovala s prostředky na jeho účtu, a rovněž ze svědeckých výpovědí vyplynulo, že peníze na tomto účtu M. P. vnímal jako majetek žalované, která mu daný obnos pouze svěřila. Žalovaná se tudíž převodem prostředků na vlastní účet na úkor původní žalobkyně (dědičky M. P.) nijak neobohatila.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 13. 11. 2014, č. j. 27 Co 262/2013-188, rozhodnutí soudu prvního stupně k odvolání D. P., na jejíž místo v průběhu odvolacího řízení vstoupila současná žalobkyně, potvrdil ve výroku I., byla-li jím zamítnuta žaloba co do upřesněné části požadovaného úroku z prodlení (výrok I.), jinak ve výroku I. odvoláním napadený rozsudek změnil tak, že žalované uložil zaplatit žalobkyni částku 1.000.000 Kč se specifikovaným příslušenstvím (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky III. a IV.). Odvolací soud poté, co zopakoval dokazování, dospěl k závěru, že žalovanou předložená dohoda nenasvědčuje tomu, že by sporná částka představovala prostředky, jež žalovaná zůstaviteli toliko svěřila. Z dohody totiž vyplývá, že se žalovaná zavázala peníze na účtu nepoužít za života M. P., což by bylo velmi nelogické, pokud by byla pravdivými jí předestřená tvrzení o původu daných finančních prostředků. Odvolací soud uvedl, že M. P. zřejmě mínil ve prospěch žalované učinit darování pro případ smrti, tento právní úkon však soud shledal neplatným. Nebylo-li zde platného důvodu, na jehož základě by žalovaná mohla z účtu náležejícího po smrti M. P. jeho dědicům převést na vlastní účet předmětnou částku, došlo na její straně k bezdůvodnému obohacení ve smyslu §451 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů.
Proti tomuto rozsudku (podle obsahu podání nikoli proti jeho výroku I.) podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost má zakládat fakt, že se krajský soud při řešení otázky hmotného práva odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Dovolatelka zdůrazňuje, že jí svědčilo neomezené dispoziční právo k účtu M. P., které nezaniklo ani potom, co do práv a povinností majitele účtu vstoupili dědicové zůstavitele. Toto dispoziční právo pak představovalo titul, na jehož základě byly prostředky poukázány z daného účtu na účet žalované, nemohlo se jí tudíž dostat bezdůvodného obohacení. Krajský soud se odchýlil od usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 1064/2004, neboť nereflektoval, že majitel účtu může svůj nárok na výplatu prostředků na účtu složených (jež se nacházejí v majetku banky) převést na jinou osobu tím, že jí k tomuto účtu udělí dispoziční oprávnění.
Právní posouzení věci odvolacím soudem je taktéž v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 912/2006, podle něhož jsou s prostředky na účtu oprávněny nakládat kromě majitele účtu též osoby vybavené dispozičním oprávněním. Pokud by banka žalované vyplatila z účtu určité plnění po zániku jejího dispozičního práva, mohla by dovolatelka získat majetkový prospěch na úkor banky. Jelikož však byla žalovaná s obsahem účtu, jenž přešel na právní nástupce M. P., oprávněna nakládat i v době, kdy k převodu peněz na její účet došlo, jednalo se o plnění opírající se o právní důvod. Konečně dovolatelka upozorňuje, že odvolací soud ponechal bez povšimnutí také rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3336/2006, z nějž vyplývá, že původní žalobkyně, jež byla manželkou zůstavitele, měla možnost namítnout relativní neplatnost právního úkonu, kterým M. P. ve prospěch žalované zřídil dispoziční oprávnění ke svému účtu, pokud se na něm nacházely prostředky ve společném jmění manželů. Původní žalobkyně se ovšem nikdy relativní neplatnosti nedovolala, nevznikl jí tedy ani nárok na vrácení plnění z neplatného právního úkonu.
Z těchto důvodů dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Brně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
K dovolání se vyjádřila žalobkyně, která je s ohledem na konformitu napadeného rozhodnutí s judikaturou dovolacího soudu navrhla odmítnout.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zabýval přípustností dovolání.
Dle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalované však přípustným není.
Argumentaci rozvinutou dovolatelkou lze označit za korektní potud, že peněžní prostředky uložené na běžném účtu nejsou v majetku majitele účtu (osoby, pro niž byl podle smlouvy ve smyslu §708 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, účet zřízen), nýbrž peněžního ústavu, přičemž majiteli účtu svědčí obligační právo, aby mu byly na základě jeho příkazu peníze z účtu vyplaceny (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2006, sp. zn. 29 Odo 10/2005, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2014, sp. zn. 29 Cdo 3315/2012). Je rovněž pravdou, že s prostředky na účtu mohou nakládat a dávat v tomto směru pokyny bance též osoby nadané tzv. dispozičním oprávněním (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2015, sp. zn. 25 Cdo 4185/2014). Existence dispozičního oprávnění má pak zásadní význam ve vztahu k bance, neboť z něj vyplývá povinnost peněžního ústavu uskutečňovat v souladu s příkazy udílenými oprávněnou osobou převody složených finančních prostředků. Pokud by peněžní ústav vyplatil žalované k jejímu pokynu prostředky z účtu, k němuž by již tato neměla dispoziční oprávnění, bylo by vskutku případné hovořit o tom, že se dovolatelka bezdůvodně obohatila na úkor dané banky (viz mimo jiné rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2008, sp. zn. 33 Odo 912/2006). Ve vztahu mezi majitelem účtu a disponentem však samotná existence dispozičního oprávnění nepředstavuje právní titul pro přesun majetkových hodnot. K závěru, že se žalovaná na úkor D. P. bezdůvodně neobohatila, tak nebylo možno dospět na základě prostého zjištění, že v době, kdy spornou částku převedla z účtu náležejícího původně M. P. na účet vlastní, trvalo její dispoziční oprávnění k účtu, z něhož byl zmiňovaný obnos poukázán. Měl-li být vyloučen vznik majetkového prospěchu žalované, bylo nutno analyzovat právní vztahy mezi dotčenými subjekty a zkoumat, zda se naznačený přesun majetkových hodnot mohl opírat o adekvátní právní důvod, například v podobě účinné smlouvy, v souladu s níž by dovolatelka měla toto plnění obdržet (obdobně viz kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3832/2014). Odvolací soud na základě zjištěného skutkového stavu platný titul pro sporný převod finančních prostředků neidentifikoval, přičemž dovolatelka tento závěr ani zmínkou nezpochybnila, upínajíc veškerou svou argumentaci k tezi, že dostatečným důvodem pro uvedené plnění byla již existence jejího dispozičního oprávnění k předmětnému účtu.
Z dovolatelkou citovaného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2005, sp. zn. 32 Odo 1064/2004, nikterak neplyne, že by samotným zřízením dispozičního oprávnění docházelo k postoupení pohledávky majitele účtu vůči bance na disponenta. Takový výklad by se ostatně jevil obtížně udržitelným již proto, že (aplikováno na okolnosti řešené kauzy) založením oprávnění žalované disponovat s prostředky na účtu nebyla dotčena existence původní pohledávky M. P. na výplatu složených prostředků, a teprve poté, co došlo na základě pokynu osoby s dispozičním oprávněním k odepsání peněžní částky z daného účtu, majitel účtu svou pohledávku skutečně pozbyl. Jelikož právo žalované disponovat s prostředky na účtu M. P. nepředstavovalo postačující právní důvod pro sporný převod financí na její vlastní účet, je platnost zřízení tohoto dispozičního oprávnění z hlediska věcné správnosti napadeného rozsudku irelevantní. Dovolatelčiny argumenty, jež se tímto směrem ubírají (včetně odkazu na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2009, sp. zn. 22 Cdo 3336/2006, řešící problematiku platnosti právních úkonů, jimiž dochází k nakládání s penězi ve společném jmění manželů), proto rovněž postrádají přesvědčivosti.
Dovolacímu soudu tedy nezbylo než dovolání žalované dle §243c odst. 1, věty první, o. s. ř. odmítnout pro nepřípustnost.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalobkyni v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které Nejvyšší soud s ohledem na zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. s účinností od 7. 5. 2013 nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaným pod č. 116/2013 Sb., stanovil dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). K tomu srovnej více rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010. Dle §8 a §7 bodu 6 vyhlášky č. 177/1996 Sb. činí sazba odměny za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání) 12.300 Kč, společně s paušální náhradou výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a navýšením o 21 % DPH podle ustanovení §137 odst. 3 o. s. ř. má tedy žalobkyně právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 15.246 Kč.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. listopadu 2015
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu