ECLI:CZ:NS:2015:28.CDO.2381.2015.1
sp. zn. 28 Cdo 2381/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Petra Krause a soudců Mgr. Miloše Póla a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobců: a) neznámých dědiců po E. M. H.-C., zemřelé 17. července 2012, posledně B. A., zastoupených opatrovníkem JUDr. Pavlem Kiršnerem, advokátem se sídlem v Praze 8 – Libni, V Holešovičkách 1579/24, a b) C. M. F. I. K. Y K. , L., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Čapkem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Komenského 241/35, proti žalovanému: Lesy České republiky, s.p., IČO 42196451, se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova 1106/19, o žalobě na obnovu řízení , vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 20 C 46/2008, o dovolání žalobců a) proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19. listopadu 2014, č. j. 30 Co 138/2009-536, takto:
I. Dovolání žalobců a) se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kladně usnesením ze dne 5. prosince 2008, č. j. 20 C 46/2008-90, zamítl návrh žalobců na povolení obnovy řízení vedeného u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 15 C 94/2001 (výrok I.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). Původní žalobce (F. O. K., a zemř. 2. 4. 2009) se domáhal obnovy původního řízení, neboť po vydání původního rozhodnutí byly objeveny v Národním archivu v Praze dokumenty prokazující existenci akce „Omega“, během které došlo i k tzv. dokonfiskační akci spočívající v doplňování a pozměňování již vydaných konfiskačních výměrů. Soud prvního stupně zjistil, že ve vztahu k původnímu řízení jde o skutečnosti nové, neboť žalobce v něm nevznesl argument existence dokonfiskační akce, a zároveň žalobce tato tvrzení a důkazy nemohl uplatnit v původním řízení, protože se o nich dozvěděl až po jeho pravomocném skončení, avšak tato nová tvrzení a nově předložené důkazy nejsou způsobilé přivodit pro žalobce příznivější rozhodnutí ve věci samé. Žaloba v původním řízení totiž byla zamítnuta s poukazem na nedostatek aktivní legitimace žalobce a na nedostatek naléhavého právního zájmu na požadovaném určení. Není správná argumentace žalobce, že stěžejním důvodem pro zamítnutí žaloby v původním řízení bylo legitimní očekávání nynějšího vlastníka majetku, případně vázanost konfiskačními výměry, a že nová tvrzení o existenci a průběhu dokonfiskační akce tyto důvody odstraní. Nedotčen zůstává závěr, že žalobce se v původním řízení pokusil určovací žalobou nepřípustně obejít limity a prostředky restitučního zákonodárství. Žalobu na obnovu řízení proto jako nedůvodnou zamítl.
Krajský soud v Praze usnesením ze dne 19. listopadu 2014, č. j. 30 Co 138/2009-536, potvrdil usnesení soudu prvního stupně (výrok I.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výroky II. a III.). Uvedl, že skutečnosti, rozhodnutí a důkazy mohou být důvodem obnovy jen tehdy, jestliže jsou pro navrhovatele obnovy ve srovnání s původním řízením nové. Postačuje pravděpodobnost toho, že mohou přivodit příznivější rozhodnutí ve věci. Žaloba na obnovu řízení je právním institutem, pomocí kterého lze dosáhnout nápravy ve věci, v níž nebyl skutkový stav v původním řízení zjištěn úplně nebo správně, avšak nelze se jí domáhat nápravy případných pochybení při právním posouzení věci nebo procesních vad. U důkazů předložených žalobcem není dána ani pravděpodobnost, že by pro něj mohly přivodit příznivější rozhodnutí ve věci. Soud v původním řízení vycházel z konstantní judikatury, podle níž byla konfiskace podle dekretů prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. a 108/1945 Sb. zákonným aktem, který nelze posuzovat z hlediska na něj navazujících správních (deklaratorních) rozhodnutí. Uzavřel-li soud v původním řízení, že nebyl dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení, pokud k porušení žalobcova vlastnického práva došlo před desítkami let (před 25. únorem 1948), je nevýznamné, zda v rámci akce „Omega“ byly doplňovány a pozměňovány jednotlivé konfiskační výměry a zda se tato akce dotkla žalobce. Nebyly tedy splněny předpoklady, za nichž může být povolena obnova řízení a odvolací soud proto napadené usnesení potvrdil.
Žalobci a) podali prostřednictvím ustanoveného opatrovníka proti usnesení odvolacího soudu dovolání, v němž tvrdí, že původní žalobce, ač je jako vlastník nemovitostí veden v katastru stát, k nim nikdy vlastnické právo nepozbyl a nebyl ve smyslu dekretu č. 12/1945 Sb. žádnou z osob, na niž tento dekret měl dopadat. Jako klíčovou vymezili dovolatelé otázku, zda jsou aktivně legitimováni k podání žaloby na určení, tedy otázku existence naléhavého právního zájmu na požadovaném určení ve smyslu §80 písm. c) o. s. ř. Novými důkazy se snažili prokázat, že k odejmutí vlastnického práva původního žalobce nikdy nedošlo a osoba zapsaná v katastru nemovitostí se nemohla stát vlastníkem. Neobstojí závěr, že proti tvrzenému nároku žalobců stojí legitimní očekávání nynějšího vlastníka vycházející z okolností půl století nedotčených. Původní žalobce nebyl osobou, na niž dopadal dekret č. 12/1945 Sb., nemohl tak svého vlastnického práva pozbýt ex lege, ani následnými správními akty, které byly dle nově předložených důkazů vadné a dodatečně pozměňované. Dovolatelé nemohli žalovat jinak než na určení svého vlastnického práva, neboť žaloba na plnění nebyla způsobilá být podkladem pro zápis vlastnického práva do katastru nemovitostí, nemohli žalovat ani na vyklizení nemovitostí, ani nechtěli obejít restituční předpisy. O vydání předmětných nemovitostí totiž nemohli žádat ani v rámci restitučních předpisů, protože restituce pojmově znamenají navrácení majetku, který byl uzmut, ovšem (původní) žalobce nikdy nepřestal být jejich vlastníkem.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvedl, že listinami vydanými v akci „Omega“ nelze prověřit výsledky činnosti daných úřadů a také v nich chybí jakákoliv konkretizace vad ve spojení s osobou původního žalobce. Souhlasil se závěry soudů nižších stupňů, že tyto listiny nejsou způsobilé přivodit pro žalobce příznivější rozhodnutí ve věci samé. Žalobce své vlastnické právo pozbyl z důvodu konfiskace na základě dekretu č. 12/1945 Sb. Nová tvrzení a důkazy nemohou zvrátit závěr, že žalobce (ani jeho právní nástupci) není k určovací žalobě aktivně legitimován a že na požadovaném určení není naléhavý právní zájem. Žalovaný dále poukázal na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, ve smyslu které není restituce povinností států a státy samy si mohou zvolit podmínky, za kterých akcentují navrácení majetku osobám, které jej byly zbaveny.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 (srov. čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterými se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – dále jen o. s. ř.).
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení), zastoupenými advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., se dovolací soud nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí dovolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávné právní posouzení věci soudem pak spočívá v tom, že soud posoudí projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu anebo si jím aplikovaný právní předpis nesprávně vyloží.
V daném případě odvolací soud posoudil projednávanou věc podle §228 odst. 1 písm. a) o. s. ř., podle něhož žalobou na obnovu řízení účastník řízení může napadnout pravomocný rozsudek nebo pravomocné usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, jsou-li tu skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy, které bez své viny nemohl použít v původním řízení před soudem prvního stupně nebo za podmínek uvedených v §205a a §211 o. s. ř. též v řízení před odvolacím soudem, pokud mohou přivodit pro něho příznivější rozhodnutí ve věci.
Dle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu není rozhodnutí o povolení obnovy řízení rozhodnutím ve věci samé a pro rozhodnutí o navrhované obnově řízení stačí, že se jeví pravděpodobným, že skutečnosti, rozhodnutí a důkazy mohou přivodit pro navrhovatele příznivější rozhodnutí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. června 2014, sp. zn. 28 Cdo 1919/2014), avšak žalobou na obnovu řízení nelze zpochybňovat právní posouzení věci v původním řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. ledna 2012, sp. zn. 28 Cdo 2554/2011). Způsobilým dovolacím důvodem proto nemůže být zpochybňování závěrů, na kterých stojí rozhodnutí ve věci samé, nýbrž pouze správnost právního posouzení naplnění či nenaplnění důvodu obnovy, tedy zda jsou nově předložené důkazy způsobilé přivodit příznivější rozhodnutí ve věci (kde stále platí původní právní posouzení). Jestliže soud, vycházeje z toho, že žalobce (a totéž platí pro jeho právní nástupce) podle rozsudku v původním řízení není aktivně věcně legitimován, dospívá k závěru, že předkládané důkazy nemohou příznivější rozhodnutí přivodit (protože tuto schopnost by měly pouze u účastníka aktivně věcně legitimovaného), pak námitky směřující k otázce aktivní věcné legitimace nesměřují proti závěru, na němž vystavěl své rozhodnutí odvolací soud, a nemohou tak založit přípustnost dovolání.
V dané věci nelze přehlédnout, že odvolací soud dospěl k závěru, že žaloba na obnovu řízení nemůže být úspěšná, neboť ani nově navrhované důkazy týkající se existence a průběhu akce „Omega“ by nemohly vést k příznivějšímu posouzení věci pro odvolatele a zároveň není dána ani pravděpodobnost, že by pro ně mohly přivodit příznivější rozhodnutí ve věci. Soud v původním řízení totiž vycházel z konstantní judikatury (zejm. ze stanoviska Ústavního soudu ze dne 1. listopadu 2005, sp. zn. Pl. ÚS 21/05, a nálezu Ústavního soudu ze dne 25. ledna 2006, sp. zn. II. ÚS 14/04), dle níž konfiskace podle dekretů prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. a 108/1945 Sb. byla zákonným aktem, a ze závěru, že původní žalobce pozbyl vlastnické právo k předmětným nemovitostem na základě uvedených dekretů. Rozhodnutí v původním řízení je dále založeno na právním závěru, že není dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení vlastnického práva původního žalobce ke sporným nemovitostem.
Závěr o neexistenci aktivní legitimace a naléhavého právního zájmu žalobce, jenž se dovolatel snažil zvrátit, je dán okolnostmi, na něž důkazy o existenci a průběhu akce „Omega“ nemají vliv. Obstojí-li přitom rozhodnutí odvolacího soudu, že nejsou naplněny zákonné předpoklady vyžadované §228 o. s. ř. pro povolení obnovy řízení, neboť není splněna podmínka způsobilosti nově navrhovaného důkazu přivodit pro dovolatele příznivější posouzení věci, nelze dovodit přípustnost dovolání (obdobně srov. usnesení ze dne 8. června 2010, sp. zn. 28 Cdo 4335/2010).
Nejvyšší soud shledal, že odvolací soud rozhodl správně a v souladu s judikaturou dovolací instance. Ve věci není naplněno ani jedno z hledisek, pro které by měla být dovolacím soudem dovozena přípustnost podaného dovolání podle §237 o. s. ř. a dovolání proto ve smyslu §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 části věty před středníkem ve spojení s §146 odst. 3 o. s. ř., tak, že žalobci a), jejichž dovolání bylo odmítnuto, na náhradu nákladů řízení nemají právo, a žalovanému v dovolacím řízení účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. listopadu 2015
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu