ECLI:CZ:NS:2015:28.CDO.2599.2014.1
sp. zn. 28 Cdo 2599/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Miloše Póla a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně Maval s.r.o., IČ 26097281, se sídlem v Praze 3 – Žižkově, Husitská 107/3, zastoupené Mgr. Davidem Pohořalem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Na Sadech 2033/21, proti žalovanému Mgr. L. Z. , Č. B., zastoupenému Mgr. Ing. Danielem Krajčo, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, nám. Přemysla Otakara II. 123/36, o zaplacení částky 800.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 12 C 102/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. září 2013, č. j. 19 Co 46/2013-557, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 13. 3. 2012, č. j. 12 C 102/2008-451, zamítl žalobu, jíž se Ing. M. H. (právní předchůdce žalobkyně, dále též jen „žalobce“) po žalovaném domáhal zaplacení částky 800.000,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.). Žalobcem požadovaná částka měla dle jeho tvrzení odpovídat obnosu, který zaplatil žalovanému na základě ústní dohody o převodu členských práv a povinností v bytovém družstvu ze žalovaného na žalobce, k jejímuž naplnění však nedošlo. Obdržené plnění přitom žalovaný nevrátil, pročež se ho žalobce domáhal podanou žalobou. Soud na základě provedeného dokazování shledal, že ač mezi účastníky byla nesporně uzavřena ústní dohoda o předběžném převodu členských práv a povinností vztahujících se k předmětnému bytu, tvrzení o předání žalované částky prokázáno nebylo. Soud považoval za nevěrohodné přímé důkazy – výpovědí žalobce a jeho bývalé manželky, stejně jako nepřímý důkaz svědeckou výpovědí třetí osoby jsoucí v blízkém vztahu k žalobci. I ostatní provedené důkazy (svědeckými výpověďmi i výdajovým pokladním dokladem dle smlouvy o půjčce) soud neměl za způsobilé doložit, že k předání částky skutečně došlo, zbývající důkazní návrhy pak shledal nadbytečnými a žalobu jako nedůvodnou zamítl.
K odvolání žalobkyně přezkoumal uvedené rozhodnutí Krajský soud v Českých Budějovicích, jenž je rozsudkem ze dne 5. 9. 2013, č. j. 19 Co 46/2013-557, ve výroku o věci samé potvrdil, změnil je v nákladových výrocích II. a III. a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud přihlédl k několikerému postoupení žalované pohledávky a opakovaně rozhodl o procesním nástupnictví, naposledy tak, že na místě žalující strany vstupuje do řízení v záhlaví uvedená společnost Maval s.r.o. Při přezkumu napadeného rozhodnutí pak neshledal důvodné výtky odvolatelky zpochybňující správnost provedeného dokazování. Soud prvního stupně nepochybil, neprovedl-li důkaz přepisem nahrávky rozhovoru žalobce, žalovaného a Ing. D., neboť se jedná o důkaz nezákonný, a tedy nepřípustný. Hlasy fyzických osob patří mezi projevy osobní povahy a v souladu s §12 odst. 1 obč. zák. lze jejich záznam, nejde-li o některý z případů uvedených v §12 odst. 2 a 3 obč. zák., pořizovat pouze se souhlasem. Byl-li záznam rozhovoru pořízen bez souhlasu všech tří hovořících osob, je důkaz tímto záznamem nepřípustný, stejně jako výslech osob, které na Policii ČR učinily přepis tohoto záznamu. Odvolací soud přitakal i hodnocení odvolatelkou připomínaných návrhů na provedení dokazování jako nadbytečných, nesměřujících přímo k prokázání rozhodných skutečností, a připomněl, že se ve vztahu k některým návrhům takto vyjádřil již ve svém předchozím zrušujícím usnesení v této věci. Věrohodnost svědků soud prvního stupně posuzoval s přihlédnutím ke vztahu dotčených osob k účastníkům a projednávané věci, jakož i jejich rozpornosti s jinými, v řízení provedenými důkazy. Prohlášení třetí osoby vyjadřující se ke skutečnostem, o nichž tato osoba získala povědomí od žalovaného a další osoby, přitom nelze přikládat vyšší vypovídací hodnotu než svědeckým výpovědím. Učiněné svědecké výpovědi pak neumožňovaly dospět k závěru, že sporná částka byla žalovanému předána, pročež odvolací soud zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jež má za přípustné ve smyslu §237 o. s. ř. a za důvodné dle §241a odst. 1 o. s. ř. s ohledem na nesprávné právní posouzení věci. Dovolatelka odkázala na konstantní judikaturu Ústavního soudu (reprezentovanou např. jeho nálezem sp. zn. III. ÚS 61/94) vyjadřující se k problematice opomenutých důkazů a na citaci rozboru této otázky v judikatuře Ústavního soudu navázala zdůrazněním toho, že neprovedení navrhovaných důkazů (výslechem svědků a listinou) bylo odůvodněno jejich nadbytečností, což však není z hlediska zásad spravedlivého procesu pro danou věc postačující. Nezúčastnily-li se předání sporné částky krom žalobce a žalovaného žádné jiné osoby a soud nemá tuto skutečnost za doloženou, je možné ji prokázat výslechem osob, jež sice nebyly úkonu přítomny, ale byly o něm informovány, a mohou se tak k němu vyjádřit. Dle dovolatelky nemůže obstát ani zamítnutí důkazu zvukovým záznamem (případně přepisem tohoto záznamu) rozhovoru žalobce Ing. H., žalovaného a Ing. D. s tím, že se jedná o důkaz nezákonný, a tedy nepřípustný. Názor, že jde o nezákonně pořízenou nahrávku, je nesprávný a odporuje závěrům vysloveným v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3717/2008, přičemž s tímto argumentem se odvolací soud nikterak nevypořádal. Dle dovolatelky nelze mít jakýkoliv záznam hlasů fyzických osob za zachycení projevů osobní povahy a jeho pořízení bez jejich souhlasu za porušení práva na ochranu osobnosti, což potvrzují i závěry vyslovené v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 64/2004. Z tohoto úhlu pohledu se však soudy věcí rovněž nezabývaly. Předestřenou polemiku s rozhodnutím odvolacího soudu dovolatelka završila návrhem na zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Dle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
V daném případě však dovolatelka svými výtkami proti způsobu provádění a hodnocení důkazů nepoukázala na otázku, pro niž by na dovolání bylo možno pohlížet jako na přípustné dle citovaného ustanovení.
K námitkám dovolatelky je současně záhodno podotknout, že soudy obou stupňů nevyloučily možnost prokázání rozhodných skutečností prostřednictvím důkazů svědeckými výpověďmi osob, jež byly s to se k předání vyjádřit, ač mu nebyly přítomny, a naopak tyto navrhované nepřímé důkazy prováděly. S přihlédnutím k povaze, věrohodnosti a přesvědčivosti jednotlivých důkazů však neshledaly, že by provedené důkazy byly způsobilé doložit stěžejní okolnost – předání žalované částky. Nejvyššímu soudu pak jako instanci pouze přezkumné, a nikoliv nalézací, nepřísluší, aby přehodnocoval význam jednotlivých provedených důkazů a dovozoval odlišné závěry stran toho, jaké okolnosti z nich lze vzít za prokázané. Úvahy soudů obou stupňů přitom nikterak nevybočují z judikaturou formulovaných požadavků vyslovených k možnosti dospívat ke skutkovým závěrům na základě dostatečně uzavřeného řetězce nepřímých důkazů (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2436/2010).
Taktéž výtka dovolatelky stran nedostatečného odůvodnění nadbytečnosti navrhovaných a neprovedených důkazů postrádá opodstatnění, a to nejen pro absentující provázání s otázkou způsobilou založit přípustnost dovolání, ale i s ohledem na to, že soudy se, jak je zřejmé z odůvodnění jejich rozhodnutí, nespokojily s pouhým konstatováním nadbytečnosti navrhovaných důkazů, ale vyjádřily se v zásadě i k tomu, co je k naznačenému závěru vede. Byť seznatelnost jejich postoje z odůvodnění rozhodnutí je poněkud ztížena odkazy na odůvodnění předchozích rozhodnutí vynesených soudy obou stupňů v této věci, nelze jim vytknout, že by závěr o nadbytečnosti vyslovily zcela bez zvažování přínosu navrhovaných důkazů pro rozhodnutí o posuzované otázce. Dovolatelka současně nepřichází s argumenty poukazujícími na to, že by ve vztahu k některému z navrhovaných, leč neprovedených, důkazů byly úvahy soudů nižších stupňů o jejich zbytnosti neadekvátní.
Na přípustnost dovolání nelze usuzovat ani z polemiky s názorem odvolacího soudu o nezákonnosti, a tudíž nepřípustnosti důkazu zvukovým záznamem, případně jeho přepisem. Ač Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2005, sp. zn. 30 Cdo 64/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2010, sp. zn. 22 Cdo 3717/2008, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2012, sp. zn. 25 Cdo 1111/2011) dovodil, že jde-li o hovor fyzických osob v rámci výkonu povolání, obchodní či veřejné činnosti, lze mu upřít povahu hovoru osobní povahy, jeho případný záznam nehodnotit jako zasahující do osobnostních práv osob hovořících a připustit jej jako důkaz v občanském soudním řízení, v projednávané věci není soudům nižších stupňů důvodu vytýkat, že by postupovaly způsobem odporujícím uvedeným závěrům. V řízení nebylo poukazováno na to, že by povaha hovoru odpovídala zmiňované výjimce z judikaturou dlouhodobě zastávaného názoru (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1998, sp. zn. 21 Cdo 1009/98, uveřejněný pod číslem 39/99 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) o nepřípustnosti důkazu zvukovým záznamem hovoru (učiněným bez souhlasu hovořících osob) představujícím nezákonný zásah do osobnostních práv, a ani v dovolání dovolatelka netvrdí skutečnosti, pro něž by tomu tak mělo být. Jakékoliv jednání týkající se zabezpečení materiálních statků fyzické osoby prostřednictvím právních úkonů nelze ztotožnit s obchodní činností, u níž by bylo možno v souladu se zmiňovanou judikaturou slevit z požadavků na přípustnost důkazu záznamem hovoru (učiněným bez souhlasu hovořících osob). Takovéto jednání totiž nevykazuje prvek profesionality v té míře, jež by umenšovala osobní povahu daného projevu a umožňovala jeho záznam pokládat za důkaz nepříčící se zákonným požadavkům.
Z uvedeného je zřejmé, že na podané dovolání není možno pohlížet jako na přípustné, pročež je Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že na straně žalovaného, jenž by na jejich náhradu měl v zásadě právo, žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 3. března 2015
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D. předseda senátu