ECLI:CZ:NS:2015:28.CDO.319.2014.1
sp. zn. 28 Cdo 319/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyně České republiky – Ministerstva spravedlnosti se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, proti žalovanému Ing. D. N. , O. – H., zastoupenému Mgr. René Gemmelem, advokátem se sídlem v Ostravě – Moravská Ostrava, Poštovní 39/2, o zaplacení 112.327,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 13 C 7/2013, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. října 2013, č. j. 8 Co 746/2013-131, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:(§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Shora označeným rozsudkem Krajský soud v Ostravě potvrdil rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 30. května 2013, č. j. 13 C 7/2013-81, jímž tento soud zamítl žalobu, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku 112.327,- Kč se specifikovaným úrokem z prodlení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaným dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 věty první občanského soudního řádu (o. s. ř.), neboť není přípustné.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (srov. §237 o. s. ř.).
V otázce vzniku závazku z bezdůvodného obohacení je rozhodnutí odvolacího soudu v souladu s ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu (srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyšší soudu ze dne 23. dubna 2014, sp. zn. 31 Cdo 3309/2011, spolu s dalšími rozhodnutími Nejvyššího soudu dostupný na internetových stránkách www.nsoud.cz ), vychází-li při řešení této otázky odvolací soud ze zjištění, že žalobkyně plnila žalovanému na základě pravomocného (dovolacím soudem později zrušeného) rozhodnutí soudu, které neodpovídá skutečným hmotněprávním poměrům, tedy že plnila na neexistující dluh.
Argumentace dovolatele, že poskytnuté plnění mělo oporu v hmotném právu, či snad že žalovaný má vůči žalobkyni peněžitou pohledávku, jíž namítá k započtení vůči pohledávce žalobkyně z bezdůvodného obohacení, pak neobstojí v konfrontaci s výsledky řízení ve sporu týchž účastníků, jehož předmětem byt nárok na poskytnutí peněžitého zadostiučinění, dovozovaný žalovaným z těchže skutečností jako v tomto řízení (viz rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. dubna 2011, č. j. 8 Co 147/2009-181, jímž byla žaloba o poskytnutí zadostiučinění zamítnuta, se závěrem, že žalovaný takový nárok vůči žalobkyni nemá). Tato rozhodnutí – závazné pro účastníky a všechny orgány (§159a odst. 1 a 4 o. s. ř.) – brání tomu, aby otázku platební povinnosti žalobkyně vůči žalovanému soud znovu věcně posuzoval v jiném řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. června 2000, sp. zn. 25 Cdo 5/2000, uveřejněný pod č. 48/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. března 2006, sp. zn. 20 Cdo 2044/2005).
Pro posouzení totožnosti věci není rozhodující, jak byl skutek, jenž byl předmětem původního řízení, posouzen soudem po právní stránce. Nezávažná je tak i ostatní argumentace dovolatele o jiné možné právní kvalifikaci nároku na poskytnutí zadostiučinění (namísto nároku podle §31a odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. jako nároku, který by bylo lze odškodnit cestou právní úpravy ochrany osobnosti). V takovém případě jsou podružné i úvahy odvolacího soudu o podmínkách vzniku tohoto nároku, jež nemohou mít vliv na výsledek tohoto řízení (napadené rozhodnutí na nich tudíž nezávisí a tedy ani kritika těchto závěrů nemůže založit přípustnost dovolání). Nepřiléhavý je ovšem i samotný odkaz dovolatele na rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyšší soudu ze dne 20. června 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011, v situaci, kdy – na rozdíl od věci řešené v označeném rozhodnutí dovolacího soudu – v posuzovaném případě nejde o právo na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou rozhodnutím o vazbě či trestu.
Z uvedeného vyplývá, že žádný z předpokladů přípustnosti dovolání (§237 o. s. ř.) naplněn není, neboť relevantní právní otázky, na nichž dovoláním napadené rozhodnutí závisí (jež jsou pro dané rozhodnutí určující), odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací prací dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se pak opírá o ustanovení §243c odst. 3, §151 odst. 1, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., za situace, kdy dovolání žalovaného bylo odmítnuto, zatímco žalobkyni v tomto řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. května 2015
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu