ECLI:CZ:NS:2015:28.CDO.3293.2014.1
sp. zn. 28 Cdo 3293/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně K. H. , zastoupené JUDr. Pavlem Kavinkem, advokátem se sídlem, Praha 1, Králodvorská 1081/16, 110 00, proti žalovanému Hlavnímu městu Praha , IČO 00064581, Praha 1, Mariánské náměstí 2/2, 110 01, zastoupenému JUDr. Ing. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem Praha 2, Karlovo náměstí 287/18, 120 00, o zaplacení částky 96.560,- Kč s příslušenstvím , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 19 C 4/2012, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 3. 2014, č. j. 15 Co 540/2013-141, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5.280,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám zástupce žalobkyně JUDr. Pavla Kavinka.
Odůvodnění:(§243f o.s.ř.):
A. Předchozí průběh řízení
Rozsudkem ze dne 9. 7. 2013, č. j. 19 C 4/2012-80, Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“ ) uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 96.560,- Kč a na nákladech řízení částku 16.211,87 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že právní předchůdci a rodiče žalobkyně manželé F. uzavřeli dne 15. 9. 1962 s ČSSR smlouvu o právu stavby podle §160 zákona č. 141/1950 Sb., občanský zákoník (dále též „obč. zák. z roku 1950“ ), jejímž předmětem byly pozemky nyní zapsané v katastru nemovitostí jako p. č. 2491/1 a 2491/5 na LV č. 1372 v k. ú. B., obec P. Žalobkyně nabyla jako pozůstalá po svých rodičích manželech F. veškerý majetek a je vlastnicí rodinného domu postaveném na pozemku p. č. 2491/5 v k. ú. B. Vlastnictví pozemků v mezidobí přešlo z československého státu na žalovaného. Žalovaný pronajal žalobkyni dne 2. 2. 2002 s účinností od 1. 9. 2002 pozemek p. č. 2491/1 v k. ú. B. Na základě této nájemní smlouvy žalobkyně žalovanému uhradila za rok 2010 nájemné ve výši 48.195,- Kč a za rok 2011 nájemné ve výši 48.365,- Kč. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že s právem stavby je spojeno i právo užívání cizího pozemku, a proto také dospěl k závěru, že s ohledem na existenci práva stavby v době, kdy byla uzavřena nájemní smlouva mezi žalobkyní a žalovaným, jejímž předmětem bylo užívání daného pozemku, je nájemní smlouva absolutně neplatná podle §37 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále též „obč. zák.“ ), neboť nelze uzavřít nájemní smlouvu, jejímž obsahem je užívání pozemku, který je již smluvně vázán k užívání na základě jiného právního titulu, tj. práva stavby. Nájemné za rok 2010 a 2011 ve výši 96.560,- Kč, jež žalovaný od žalobkyně obdržel, soud prvního stupně právně kvalifikoval jako bezdůvodné obohacení žalovaného na úkor žalobkyně získané plněním bez právního důvodu podle §451 odst. 2 obč. zák. Žalovanému proto v souladu s ustanovením §451 odst. 1 obč. zák. uložil povinnost žalobkyni bezdůvodné obohacení vydat.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“ ) rozsudkem ze dne 11. 3. 2014, č. j. 15 Co 540/2013-141, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a uložil žalovanému povinnost žalobkyni zaplatit na nákladech odvolacího řízení částku 9.764,- Kč. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že s právem stavby je spojeno i právo užívání cizího pozemku, neboť nelze uzavřít platnou nájemní smlouvu na tentýž pozemek. Žalovaný v odvolacím řízení namítal, že právo stavby uzavřené dne 15. 9. 1962 nemohlo platně vzniknout, protože nebylo zapsáno v pozemkové knize, nebylo předloženo rozhodnutí, jež muselo každé smlouvě o právu stavby předcházet, předmětná smlouva není vedena v žádné evidenci. K těmto námitkám žalovaného odvolací soud uvedl, že v době, kdy byla uzavřena smlouva o právu stavby podle §160 obč. zák. z roku 1950 platil konsenzuální princip, to znamená, že k nabytí věcného práva došlo již samotnou účinností právního titulu nabytí. Ke vzniku věcného práva k nemovitosti proto nebylo třeba zápisu do pozemkové knihy. Z obsahu smlouvy o právu stavby rovněž nelze dovodit, že by intabulace byla sjednána jako předpoklad vzniku věcného práva. Ve smlouvě o právu stavby je uvedena spisová značka rozhodnutí, které smlouvě předcházelo, a skutečnost, že předmětné rozhodnutí žalovaný nemá k dispozici, podle odvolacího soudu nemůže vést k závěru, že takové rozhodnutí neexistovalo. Námitka žalovaného, že mu nebyla existence smlouvy známa, pak svědčí v jeho neprospěch, neboť nasvědčuje tomu, že jeho evidence věcných práv není řádně vedena. Roční stavební plat nebyl ve smlouvě stanoven neurčitě, neboť byl stanoven jako 2,5 % z ceny parcely při jejím ocenění 50,- Kčs za 1 čtvereční sáh, což při výměře parcely 206,86 čtverečních sáhů činilo 258,60,- Kčs.
B. Dovolání a vyjádření k němu
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání (dále jen „dovolatel“ ), jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“ ). Napadené rozhodnutí podle dovolatele závisí na vyřešení následujících otázek hmotného práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny:
a) zda byla platně uzavřena smlouva o právu stavby dne 15. 9. 1962 a zda tedy platně vzniklo právo stavby, a to s ohledem na skutečnost, že právo stavby nebylo zapsáno v pozemkové knize, ačkoliv v samotné smlouvě předložené žalobkyní byla intabulace sjednána, stejně tak jako nebylo předloženo rozhodnutí, které muselo každé smlouvě o právu stavby ve smyslu §160 věty druhé obč. zák. z roku 1950 předcházet. Z ustanovení §165 obč. zák. z roku 1950 podle dovolatele vyplývá, že k nabytí věcného práva nemohlo dojít již samotnou účinností právního titulu nabytí. Roční stavební plat byl stanoven neurčitě, neboť ze smlouvy nelze dovodit, že byl stanoven jako 2,5 % z ceny parcely za 1 čtvereční sáh v době uzavření smlouvy, cena parcely se tak mění v čase. Žalobkyně ani její právní předchůdci se podle smlouvy navíc nechovali a neplatili minimálně v letech po roce 1991 roční stavební plat;
b) zda v případě, že právo stavby platně vzniklo, brání toto právo uzavření nájemní smlouvy s třetí osobou, tj. osobou odlišnou od účastníků práva stavby. Dovolatel má za to, že existence nájemního vztahu vedle práva stavby nebyla žádným právním předpisem vyloučena. Nájemní smlouvu uzavřel dovolatel v dobré víře, neboť o tvrzené smlouvě o právu stavby nevěděl, když žalobkyně ji předložila až krátce před podanými žalobami. Podle dovolatele je třeba si uvědomit, že účastníkem smlouvy byl československý stát – Národní výbor hlavního města Prahy, nikoliv dovolatel, a že smlouva byla uzavřena dne 15. 9. 1962. Skutečnost, že ji dovolatel nepřevzal a nebyla vedena v evidencích nemovitostí, tak nelze přičítat dovolateli k tíži.
Žalobkyně ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že právo stavby na základě smlouvy ze dne 15. 9. 1962 bylo zřízeno platně a účinně. Skutečnost, že právo stavby nebylo zapsáno v pozemkové knize, neznamená, že právo stavby nevzniklo, neboť v době, kdy bylo zřízeno, nebyl jeho zápis do pozemkové knihy podmínkou k jeho vzniku. Pokud dovolatel namítá, že nebylo předloženo rozhodnutí, které muselo smlouvě o právu stavby předcházet, žalobkyně upozorňuje, že se jednalo o rozhodnutí právního předchůdce dovolatele, a proto by jej měl mít dovolatel k dispozici. Roční stavební plat byl ve smlouvě stanoven pevnou částkou. Pokud jde o slučitelnost užívacího práva stavby a nájmu, z povahy těchto užívacích právních titulů podle žalobkyně vyplývá, že není fakticky možné zřídit současně vedle sebe ke stejné věci právo pro různé subjekty, na základě kterého jsou oba tyto subjekty oprávněny celou věc takřka neomezeně užívat k bydlení a obhospodařování.
C. Přípustnost
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal a rozhodl podle občanského soudního řádu v rozhodném znění (srov. čl. II, bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony). Zjistil přitom, že dovolání je včasné (§240 odst. 1 o. s. ř.), podané oprávněnou osobou zastoupenou advokátkou, kterou bylo dovolání též sepsáno (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), a splňuje formální obsahové znaky stanovené v ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. Dovolací soud se dále zabýval přípustností dovolání (§239 o. s. ř.).
Dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vyjmenovaných v ustanovení §238a o. s. ř. a zároveň se nejedná o věc, ve které není dovolání podle §238 o. s. ř. přípustné, zbývá tedy určit, zda je přípustné ve smyslu §237 o. s. ř.
Podle §237 o. s. ř. „[n]ení-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.“
Dovolání není přípustné.
Podle §155 obč. zák. z roku 1950 „[v]lastníkem stavby může být osoba rozdílná od vlastníka pozemku.“ Podle §160 obč. zák. z roku 1950 „[p]rávo zřídit si trvalou stavbu na cizím pozemku (právo stavby) vzniká ze zákona nebo výrokem úředním (§114) anebo smlouvou. K zřízení práva stavby smlouvou je třeba přivolení okresního národního výboru.“ Podle §165 obč. zák. z roku 1950 se právo stavby „zapíše v knize pozemkové nebo železniční, a to i tehdy, je-li právo stavby zřízeno přímo zákonem nebo výrokem úředním (§114).“
Podle §111 obč. zák. z roku 1950 se vlastnictví k věcem jednotlivě určeným převádí „už samou smlouvou, není-li umluveno jinak anebo nevyplývá-li nic jiného ze zvláštních předpisů.“
Občanský zákoník z roku 1950, jenž nabyl účinnosti dne 1. 1. 1951, ve svém ustanovení §111 zakotvil tzv. konsensuální princip, který znamená, že k nabytí věcného práva dochází již samotnou účinností právního titulu nabytí. Ke vzniku věcného práva k nemovitosti proto nebylo třeba zápisu do pozemkové knihy či pozemkového katastru (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1465/96). Stejný princip se tak uplatní i v případě smlouvy o právu stavby, což jinými slovy znamená, že věcné právo v projednávané věci vzniklo již samotnou účinností smlouvy ze dne 15. 9. 1962. Nelze přitom souhlasit s názorem dovolatele, že intabulace byla ve smlouvě sjednána jako podmínka vzniku tohoto práva. V čl. XV smlouvy o právu stavby ze dne 15. 9. 1962 se toliko hovoří o tom, že smluvní strany výslovně svolují k zápisu do pozemkové knihy, včetně zřízení další vložky s ohledem na rozdělení parcely č. 2491 louka na části „c“ a „d“ a zřízení práva stavby k těmto pozemkům ve smyslu §155 a násl. obč. zák. z roku 1950. Ani další z námitek dovolatele přitom nejsou schopny vyvrátit závěr, že smlouva o právu stavby byla platně a účinně sjednána. Odvolací soud dospěl ke správnému závěru, že roční stavební plat byl sjednán určitě, když byl stanoven jako 2,5 % z ceny parcely při jejím ocenění částkou 50,- Kčs za 1 čtvereční sáh (srov. čl. III a XV smlouvy o právu stavby). Skutečnost, že zřízení práva stavby předcházelo v souladu s ustanovením §160 obč. zák. z roku 1950 přivolení okresního národního výboru, dokládá odkaz na toto přivolení uvedené v záhlaví smlouvy o právu stavby ze dne 21. 10. 1961, č. j. Výst./13-5303/1961-Dr.H.
Ani druhá dovolatelem vymezená otázka – zda právo stavby brání uzavření nájemní smlouvy s třetí osobou, tj. osobou odlišnou od účastníků práva stavby – není způsobilá založit přípustnost dovolání. Předně v projednávané věci byla nájemní smlouva uzavřena mezi právními nástupci účastníků předchozí smlouvy o právu stavby. Dovolatelem formulovaná právní otázka ohledně uzavření nájemní smlouvy s „třetí osobou“ se tak míjí s podstatou projednávané věci, neboť v tomto případě se u předmětné nájemní smlouvy nejednalo stricto sensu o „osobu odlišnou od účastníků práva stavby“, nýbrž toliko o jejich právního nástupce. Odvolací soud své právní posouzení založil na závěru, že právo stavby nadále existovalo v době, kdy žalobkyně a dovolatel uzavřeli nájemní smlouvu, jejímž předmětem bylo užívání stejného pozemku jako v případě dříve uzavřené smlouvy o právu stavby. Tento závěr o existenci práva stavby však dovolatel svojí druhou právní otázkou, o níž opírá přípustnost dovolání, nijak nezpochybňuje. Nad rámec shora uvedeného dovolací soud uzavírá, že právní posouzení odvolacího soudu je věcně správné. Jelikož s právem stavby podle §160 obč. zák. z roku 1950 je spojeno i právo užívání cizího pozemku, není možné následně uzavřít platnou nájemní smlouvu, jejímž předmětem by bylo užívání téhož pozemku.
S ohledem na výše uvedené dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání není přípustné, neboť odvolací soud věc posoudil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Nejvyšší soud proto, aniž by nařizoval jednání (§243a odst. 1 o. s. ř) dovolání v souladu s ustanoveními §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243b, §224 odst. 1, §142 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaný, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu svých nákladů právo a je povinen nahradit žalobkyni účelně vynaložené náklady dovolacího řízení, které sestávají z částky 4.980,- Kč podle §8 odst. 1 a §7 bod 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, za jeden úkon právní služby (podané vyjádření k dovolání), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč dle §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 citované vyhlášky, celkem tedy částku 5280,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 25. února 2015
JUDr. Iva Brožová
předsedkyně senátu