ECLI:CZ:NS:2015:28.CDO.365.2015.1
sp. zn. 28 Cdo 365/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Miloše Póla a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce L. B. , zastoupeného JUDr. Lazarosem Dimitriadisem, advokátem se sídlem ve Vsetíně, Horní náměstí 12, proti žalované obci Veverská Bítýška , se sídlem Na Městečku 72, Veverská Bítýška, IČO 002 82 804, zastoupené JUDr. Janou Ryšavou, advokátkou se sídlem v Brně, Lidická 1874/38, vedené u Okresního soudu Brno – venkov pod sp. zn. 4 C 56/2000, o zaplacení 131.607,- Kč s příslušenstvím, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. 6. 2014, č. j. 13 Co 29/2012 – 303, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 20. 6. 2014, č. j. 13 Co 29/2012-309, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 19. 6. 2014, č. j. 13 Co 29/2012-303, ve znění doplňujícího usnesení potvrdil ve výroku I. rozsudek Okresního soudu Brno-venkov ze dne 18. 10. 2011, č. j. 4 C 56/2000-263, kterým byla zamítnuta žaloba v rozsahu 131.607,- Kč se specifikovaným úrokem z prodlení, ve výrocích II.- IV. změnil rozhodnutí o nákladech řízení před soudem prvního stupně a ve výroku V. rozhodl o nákladech odvolacího řízení, když je přiznal žalovanému proti žalobci ve výši 6.680,- Kč. V doplňujícím usnesení rozhodl odvolací soud o zastavení odvolacího řízení ve vztahu k odvolání žalobce proti I. výroku soudu prvního stupně (výrok VI.) a o nákladech řízení v souvislosti s vydáním doplňujícího usnesení.
Na základě dovolání žalobce směřujícího proti rozhodnutí ve věci samé a rozhodnutí o nákladech řízení mezi účastníky postupoval Nejvyšší soud podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. článek II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterými se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony – dále jen o. s. ř.) a jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání žalobce dílem trpí vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat, a dílem je nepřípustné.
Nezbytnou podmínkou projednatelnosti dovolání je vymezení důvodu dovolání s uvedením toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti, přičemž podat jej lze pouze z důvodu nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.), a současně musí být formulováno tak, aby z něj bylo patrné, které z hledisek vyjmenovaných v §237 o. s. ř. má dovolatel za naplněné. Dovolatel tedy musí uvést, ve vztahu k projednávané věci, právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné a současně vyložit, v čem má spočívat nesprávnost právního posouzení odvolacím soudem (§241a odst. 3 o. s. ř.). Bez vymezení důvodu dovolání a bez uvedení konkrétních skutečností, z nichž dovozuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., nelze dovolání projednat, neboť jde o obligatorní náležitostí (§241a odst. 2 o. s. ř.). Pouhá citace ustanovení §237 o. s. ř. není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. a k projednání dovolání nepostačuje.
Dovolatel sice v dovolání rozvádí (s odkazem na právní předpisy), proč nárokoval za užívání svého pozemku právě částku uvedenou v žalobě, proč nesouhlasí se znaleckými posudky (které považuje za osobnostní) a podrobně popisuje charakter žalovanou užívaného pozemku, avšak neuvádí žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu ani neformuluje otázku, která by dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena či je rozhodována rozdílně, stejně jako nesděluje žádnou právní otázku, jež by měla být posouzena jinak, tedy neuvádí ani dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. ani to, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů dovolání podle §237 o. s. ř. Pokud žalobce v úvodu dovolání pouze sděluje, že je podáváno „aby byla právní otázka posouzena jinak“, jde toliko o neúplnou citaci procesního předpisu, která k projednání dovolání vést nemůže. Vzhledem k tomu, že dovolání ve věci samé (ve vztahu k výroku I. rozsudku odvolacího soudu) trpí vadami, které nebyly odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), nemohl je Nejvyšší soud projednat věcně.
Žalobce nakonec dovoláním brojil proti rozhodnutí o nákladech řízení mezi účastníky, tedy proti měnícímu výroku II., kterým bylo vysloveno, že se žalobci nepřiznává náhrada nákladů řízení před soudem prvního stupně (žalobce je chtěl přiznat z celého předmětu řízení v plné výši), a proti výroku V. rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo naopak žalobci uloženo, aby nahradil žalovanému náklady odvolacího řízení ve výši 6.680,- Kč; z obsahu dovolání lze ve vztahu k této části rozhodnutí seznat, že žalobce brojí proti povinnosti platit zmíněné náklady odvolacího řízení.
Pokud jde o posouzení přípustnosti této části dovolání z hlediska ustanovení §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. vycházel dovolací soud z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2013 sp. zn 29 ICdo 34/2013, v němž Nejvyšší soud dovodil, že určující z hlediska výše peněžitého plnění je součet částek nákladů za řízení před soudy obou nižších stupňů. Zároveň s odkazem na citované usnesení vycházel dovolací soud i v této věci z toho, že pro posouzení, zda dovoláním napadenými výroky o nákladech řízení bylo rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím 50.000,- Kč, je rozhodující výše nákladů řízení, jejichž náhradu soudy dovolateli odepřely. Vzhledem k tomu, že již nárok na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně, které odvolací soud žalobci zcela odepřel, už jen s ohledem na počet úkonů právní služby, výši předmětu řízení a požadované cestovní náhrady převyšuje částku 50.000,- Kč, je zřejmé, že vyloučení přípustnosti dovolání podle §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. nepřichází v úvahu, ovšem dovolání zde není přípustné podle §237 o. s. ř.
V případě měnícího rozhodnutí, které se týkalo nákladů řízení před soudem prvního stupně, uplatněné dovolací námitky nesměřují proti otázce procesního práva, na jejímž vyřešení závisí napadené rozhodnutí. Dovolatel totiž namítá, že rozhodnutí ve věci záviselo na znaleckých posudcích, a proto mělo být o nákladech rozhodnuto v jeho prospěch podle §142 odst. 3 o. s. ř., avšak zcela přehlíží, že odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) dospěl k závěru, že právě toto ustanovení na posuzovanou věc dopadá, a bylo by na místě je aplikovat, ovšem odepřel dovolávajícímu se žalobci právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně s poukazem na splnění podmínek §150 o. s. ř. Proti aplikaci ustanovení §150 o. s. ř. se však dovolatel nevymezuje.
Pokud jde o náklady odvolacího řízení, odvolací soud sice §142 odst. 3 o. s. ř. neaplikoval, nýbrž postupoval podle §142 odst. 1 o. s. ř., ovšem procesní předpis vyložil přiléhavě vzniklé procesní situaci. Rozhodování odvolacího soudu oproti soudu prvního stupně totiž na znaleckém posudku primárně nezáviselo, nýbrž šlo o přezkum správnosti rozhodnutí soudu prvního stupně, který ze znaleckých posudků vycházel, a proto odvolací soud nepochybil, když při rozhodování o nákladech odvolacího stupně vyšel z ustanovení §142 odst. 1 o. s. ř. Posuzováno hlediskem materiální spravedlnosti to pak byla žalovaná, kdo měl v odvolacím řízení plný úspěch, když soud shledal odvolání žalobce v plném rozsahu nedůvodným, a proto jí odvolací soud správně přiznal náhradu nákladů podle §142 odst. 1 o. s. ř. v plné výši. Z výše uvedeného je zřejmé, že dovolání nemůže být přípustné ani proti rozhodnutí o nákladech řízení, a proto dovolací soud dovolání žalobce odmítl postupem podle §243c odst. 1 o. s. ř.
Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. dubna 2015
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu