ECLI:CZ:NS:2015:28.CDO.3832.2014.1
sp. zn. 28 Cdo 3832/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph. D., a Mgr. Petra Krause, v právní věci žalobce: N. T. , P., zast. Mgr. Janou Latkovou, advokátkou se sídlem Masarykovo nábřeží 2018/10, 120 00 Praha 2, proti žalovanému: Ing. M. K. , M. p. B., zast. JUDr. Michalem Říhou, advokátem se sídlem Ke Klimentce 2186/15, 150 00 Praha 5, o zaplacení 1.000.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 19 C 180/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 11. 2013, č. j. 64 Co 234/2013-179, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 15.246,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám právního zástupce žalovaného, advokáta JUDr. Michala Říhy.
Odůvodnění:
Žalobou ze dne 2. 7. 2010 se žalobce domáhal na žalovaném zaplacení částky 1.000.000,- Kč. Žalobce tvrdil, že žalovaný neoprávněně nakládal s jeho bankovním účtem, když bez zmocnění a bez pokynu žalobce z účtu dne 3. 7. 2007 a 3. 8. 2008 vybral pokaždé 500.000,- Kč. Ve svém vyjádření žalovaný nárok žalobce neuznal a z opatrnosti vznesl námitku promlčení. Uvedl, že pro žalobce zajišťoval financování jeho bytu, přičemž výběr částek mu žalobce telefonicky uložil. Dále žalovaný uvedl, že má vůči žalobci pohledávku vyšší než 1.000.000,- Kč. Žalovaný měl dispoziční oprávnění k účtu žalobce a žalobce mu opakovaně udělil plnou moc.
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“ ) v pořadí druhým rozsudkem ze dne 13. 2. 2013, č. j. 19 C 180/2010-150, zamítl žalobu o zaplacení částky 1.000.000,- Kč s příslušenstvím a současně rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce byl majitelem účtu u banky a k tomuto účtu zřídil žalovanému dispoziční oprávnění. Na základě tohoto dispozičního oprávnění provedl žalovaný dne 3. 7. 2007 a 3. 8. 2007 hotovostní výběry z účtu žalobce, každý ve výši 500.000,- Kč. Ze svědeckých výpovědí a rozsáhlého dokazování vzal soud za prokázané, že žalovaný na základě zmocnění za žalobce jednal a vstupoval do smluvních vztahů týkajících se bytu žalobce. Soud uvedl, že nejméně do roku 2009 žalovaný prováděl finanční transakce ve prospěch žalobce. Za této situace soud dospěl k závěru, že není prokázán vznik bezdůvodné obohacení na straně žalovaného jenom na základě faktu, že výběry provedl. Alternativně soud v rozsudku argumentoval také tím, že lze přisvědčit kompenzační námitce uplatněné žalovaným, který uhradil ve prospěch žalobce tři peněžní částky převyšující v celkové výši žalobní nárok. Tyto pohledávky žalovaného vůči žalobci se s pohledávkou žalobce střetly ke dni podání žaloby, kdy žádná z pohledávek nebyla promlčena.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“ ) rozsudkem ze dne 21. 11. 2013, č. j. 64 Co 234/2013-179, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé potvrdil. Odvolací soud se ztotožnil s právními závěry soudu prvního stupně. Odvolací soud uvedl, že nárok uplatněný žalobou je charakterizován vylíčením skutkových okolností, přičemž v tomto případě žalobce svůj nárok stavěl na tvrzení, že žalovaný neoprávněně nakládal s účtem žalobce. Z dokazování však vyplynulo, že žalovaný měl neomezené dispoziční oprávnění k účtu žalobce a zároveň plnou moc k zastupování žalobce při všech úkonech souvisejících především se získáním, správou a zařízením bytové jednotky žalobce. Současně odvolací soud uzavřel, že z komplexních vztahů mezi účastníky nelze vyjímat dva konkrétní výběry z účtu provedené na základě neomezeného dispozičního oprávnění a tvrdit o nich, že jimi žalovaný na úkor žalobce získal bezdůvodné obohacení. Aby bylo možné určit, zda se žalovaný bezdůvodně obohatil či zda na straně žalobce vznikla jednáním žalovaného škoda, muselo by být provedeno vyúčtování všech finančních prostředků z účtu žalobce, jimiž žalovaný disponoval.
Proti výše uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále jen „dovolatel“ ) dovolání. Přípustnost dovolání zakládá žalobce na tvrzení, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, kterou se dovolací soud dosud nezabýval. Dovolací důvod spatřuje v nesprávném právním posouzení „okolností jednání žalovaného, který ve dvou případech z účtu žalobce vyzvedl finanční prostředky na základě zřízeného dispozičního oprávnění a tyto prostředky nepoužil ve prospěch žalobce“ . Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek v plném rozsahu zrušil.
K dovolání žalobce se žalovaný vyjádřil podáním ze dne 20. 3. 2014. V tomto vyjádření žalovaný rozporuje tvrzení žalobce, dovolání označuje za nepřípustné a navrhuje, aby je dovolací soud odmítl, popřípadě zamítl.
Dovolací soud zjistil, že dovolání je včasně podané oprávněnou osobou zastoupenou advokátem a že splňuje formální obsahové znaky předepsané v §241a odst. 2 o. s. ř. Dovolání nesměřuje proti žádnému usnesení vyjmenovaných v ustanovení §238a o. s. ř, zbývá určit, zda je dovolání přípustné dle §237 o. s. ř.
Podle §237 o. s. ř. „ je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak .“.
Dovolatel uvádí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, „ zda zřízením dispozičního oprávnění k bankovnímu účtu oprávněné osobě vedle práva nakládat s finančními prostředky na cizím bankovním účtu bez dalšího vzniká také neomezené právo použít finanční prostředky z bankovního účtu stejným způsobem a ve stejném rozsahu jako vlastník účtu, tedy použít finanční prostředky na bankovním účtu i ve svůj prospěch a nikoliv pouze ve prospěch vlastníka účtu.“ Tato námitka však nemůže založit přípustnost dovolání, neboť na jejím vyřešení napadené rozhodnutí nezávisí. Dle ustálené judikatury dovolacího soudu jsou peněžní prostředky na bankovním účtu součástí majetku peněžního ústavu, jenž účet vede. Oprávnění majitele účtu spočívající v tom, aby na základě jeho příkazu byly z účtu vypláceny peněžní prostředky, představuje pouze pohledávku z účtu u peněžního ústavu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2000, sp. zn. 21 Cdo 1774/99, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 4/2001, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2000, sp. zn. 21 Cdo 1774/99, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2004, sp. zn. 35 Odo 801/2002) Uvedené platí také pro osobu, jíž bylo majitelem účtu uděleno dispoziční oprávnění (dle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2008, sp. zn. 33 Odo 912/2006). Z výše uvedeného je zjevné, že prostý fakt zřízení dispozičního oprávnění žalovanému k účtu žalobce nezakládá právní vztah mezi žalobcem a žalovaným, nýbrž má význam pouze ve vztahu žalovaného k účtu žalobce, potažmo k peněžnímu ústavu, u něhož je účet veden. Existence dispozičního oprávnění žalovaného má však význam tehdy, když žalobce v žalobě tvrdí, že žalovaný z jeho účtu prostředky vybral neoprávněně. Udělil-li totiž žalovanému dispoziční oprávnění ke svému účtu, toto oprávnění zahrnuje také oprávnění k výběru finančních prostředků. Další použití těchto prostředků a oprávněnost takového použití pak již není otázkou závislou na existenci či rozsahu dispozičního oprávnění k bankovnímu účtu, nýbrž na právních vztazích mezi žalobcem a žalovaným. Dovolatelem v dovolání vymezená otázka tak není pro rozhodnutí soudu v posuzované věci podstatná a dovolacímu soudu nezbývá, než dovolání shledat nepřípustným (viz usnesení dovolacího soudu ze dne 30. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1853/2013).
Dovolatel dále namítá, že si odvolací soud v napadeném rozhodnutí protiřečí, když uvádí, že žalovaným byl oprávněn nakládat s účtem žalobce bez dalšího neomezeně, a na druhé straně připouští, že pro posouzení nároku žalobce by bylo třeba mimo jiné posoudit, zda a jakou část finančních prostředků žalovaný použil ve prospěch žalobce. Takový závěr odvolacího soudu je však pouze vyjádřením již výše uvedeného, a sice že existence nebo rozsah dispozičního oprávnění k účtu žalobce nejsou pro další použití prostředků z účtu rozhodnými. Tvrdil-li žalobce, že se žalovaný na jeho úkor použitím finančních prostředků ve svůj prospěch obohatil, či že žalobci vznikla takovým použitím finančních prostředků škoda, neunesl v tomto ohledu břemeno důkazní. Rozsáhlým dokazováním bylo naopak zjištěno, že mezi účastníky existovaly komplexní vztahy týkající se velkého objemu finančních prostředků a že žalovaný byl zmocněn k jednání ohledně zařizování bytu žalobce. Odvolací soud správně uzavřel, že z těchto komplexních vztahů nelze vyjmout dva jednotlivé výběry finančních prostředků a tvrdit o nich, že šlo o výběry neoprávněné, není-li takové tvrzení zároveň dostatečně důkazně podloženo.
Lze tedy shrnout, že dovolací soud neshledal, že v projednávané věci by byl dán předpoklad přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. Z důvodů shora uvedených dospěl dovolací soud k závěru o nepřípustnosti dovolání. Vycházeje z toho, že obsah rozhodnutí soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy a jsou součástí procesního spisu vedeného soudem prvního stupně, Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. toto dovolání odmítl.
Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje dle §243f odst. 3 o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 10. března 2015
JUDr. Iva Brožová
předsedkyně senátu