ECLI:CZ:NS:2015:28.CDO.3833.2014.1
sp. zn. 28 Cdo 3833/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Miloše Póla a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně M. K. , proti žalované A. K. , zastoupené Mgr. Pavlou Frodlovou, advokátkou se sídlem v Šumperku, Husitská 11, o zaplacení částky 191.815,89 Kč, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 17 C 44/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 22. října 2013, č. j. 69 Co 437/2010-145, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Šumperku rozsudkem ze dne 12. 8. 2010, č. j. 17 C 44/2010-33, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 191.815,89 Kč (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Žalobkyně svůj nárok dovozovala ze skutečnosti, že poté, co byly v rámci exekuce nařízené na její majetek vydraženy nemovitosti z jejího vlastnictví za částku 400.000,- Kč, tedy částku přesahující vymáhanou pohledávku ve výši 164.500,- Kč s příslušenstvím, jí exekutorem nebyl vyplacen příslušný rozdíl mezi rozdělovanou částí podstaty a celkovou výší podstaty. Jelikož exekutor dne 20. 3. 2009 zemřel, vznesla žalobkyně nárok na vydání částky, již si takto exekutor ponechal bez právního důvodu, vůči žalované jako jeho jediné dědičce. V řízení bylo zjištěno, že poté, co bylo v exekučním řízení rozhodnuto o prodeji nemovitostí žalobkyně a usnesením o příklepu ze dne 25. 7. 2006, č. j. 127 Ex 232/02-17, byl udělen příklep na tyto nemovitosti za nejvyšší podání 400.000,- Kč, Okresní soud v Bruntále rozvrhovým usnesením č. j. 1 ENc 173/2002-48 rozhodl o uspokojení pohledávek v celkové výši 208.562,11 Kč. Toto usnesení bylo žalobkyni doručeno dne 1. 12. 2006, z čehož lze dle soudu dovozovat důvodnost vznesené námitky promlčení. Žalobkyně se o skutečnostech rozhodných pro uplatnění případného nároku na vydání bezdůvodného obohacení dozvěděla tedy již k tomuto datu, od něhož začala plynout dvouletá subjektivní promlčecí doba ve smyslu §107 obč. zák. Byla-li žaloba podána dne 15. 2. 2010 a žalovaná posléze vznesla námitku promlčení, je zřejmé, že žalobě nemůže být vyhověno.
K odvolání žalobkyně přezkoumal uvedené rozhodnutí Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci, jenž je rozsudkem ze dne 3. 3. 2011, č. j. 69 Co 437/2010-67, změnil tak, že žalobě na zaplacení částky 191.815,89 Kč vyhověl (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.). Odvolací soud zdůraznil, že vztah mezi žalobkyní a žalovanou, respektive jejím právním předchůdcem, není vztahem z bezdůvodného obohacení, nýbrž vztahem upraveným ustanovením §337c odst. 1, 6 o. s. ř., dle nějž se mají podle výsledku rozvrhového jednání z rozdělované podstaty uspokojit postupně pohledávky dle příslušných skupin a zbytek rozdělované podstaty má být vyplacen povinnému. Právní předchůdce žalované mohl zbytek rozdělované podstaty žalobkyni vyplatit až po právní moci usnesení o rozdělované podstatě, jež nastala dne 15. 2. 2007. Dnem následujícím, tj. 16. 2. 2007, počala běžet promlčecí doba, jejíž trvání je s ohledem na to, že se nejedná o vztah z bezdůvodného obohacení, ale o vztah vyplývající z ustanovení §337c odst. 6 o. s. ř., ustanovením §101 obč. zák. stanoveno na tři roky. Tato lhůta tedy zůstala ke dni podání žaloby dne 15. 2. 2010 zachována. Nebylo-li prokázáno, že by nárok žalobkyně plynoucí z rozvrhového usnesení byl uspokojen, pak žalobu lze za těchto okolností pokládat za důvodně podanou, pročež soud přistoupil ke změně prvostupňového rozhodnutí a vyhovění žalobě.
K dovolání žalované přezkoumal naposledy uvedené rozhodnutí Nejvyšší soud, jenž je rozsudkem ze dne 10. 10. 2012, č. j. 28 Cdo 359/2012-88, zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud zaujal názor, že právním titulem zakládajícím právo dlužníka na zaplacení částky odpovídající rozdílu mezi cenou, za niž byla dlužníkova nemovitost vydražena, a dluhy (společně s náklady exekučního řízení) zde není rozvrhové usnesení dle §337g o. s. ř. ve spojení s §337c odst. l a odst. 6 o. s. ř. (v rozhodném znění), a uvedené právo nevzniká ani přímo na základě §337c odst. 6 o. s. ř. (v rozhodném znění). Oprávněním i povinností exekutora je odebrat z majetku povinného částku odpovídající exekuovaným pohledávkám (navýšeným o náklady řízení), je-li z něj odebrána částka vyšší, pak by plnění, o nějž by takto byl připraven povinný, bylo možno považovat za prospěch nabytý bez právního důvodu. V souladu s procesní úpravou exekuce pozbývá exekutor po úhradě všech pohledávek, které mají být uspokojeny, právo zadržovat prostředky povinného získané dražbou jeho nemovitosti a musí mu vyplatit zbytek rozdělované podstaty, čímž není založeno nové právo povinného, ale pouze vymezeno, od kdy se ho lze domáhat. Ponechá-li si exekutor zbylé prostředky i nadále, je možno zvažovat vznik bezdůvodného obohacení na jeho straně, čemuž by mělo odpovídat i posouzení otázky běhu promlčecí doby dle §107 obč. zák.
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci následně rozsudkem ze dne 22. 10. 2013, č. j. 69 Co 437/2010-145, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalované uložil zaplatit žalobkyni částku 191.815,89 Kč (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. až IV.). Odvolací soud vyslovil závěr, že okresní soud správně posoudil vztah mezi účastnicemi jako vztah z bezdůvodného obohacení, pročež je rovněž na místě posuzovat žalovanou vznesenou námitku promlčení dle §107 obč. zák. Počátek běhu objektivní promlčecí doby práva na vydání hyperochy je přitom v souladu s dikcí §337c odst. 6 o. s. ř. (v rozhodném znění) dán okamžikem, k němuž došlo k úhradě všech pohledávek, jež měly být v exekuci uspokojeny, k čemuž v daném případě došlo dne 6. 3. 2007. Z provedeného dokazování se podává, že žalobkyni nebylo doručeno vyrozumění, z nějž by se dozvěděla o skutečnostech rozhodných pro uplatnění svého práva, pročež je třeba vztáhnout počátek běhu dvouleté subjektivní promlčecí doby až ke dni 14. 1. 2010, kdy zmocněnec žalobkyně nahlédl do exekučního spisu, v němž se nacházelo vyrozumění o zániku pověření k provedení exekuce obsahující informace podstatné pro uplatnění práva žalobkyně. S ohledem na uvedené je třeba mít za to, že ke dni podání žaloby dne 15. 2. 2010 byly zachovány objektivní tříletá i subjektivní dvouletá promlčecí doby, pročež je na podanou žalobu třeba pohlížet jako na důvodnou.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalovaná, jež se domnívá, že přípustnost dovolání je dána závislostí napadeného rozhodnutí na řešení otázky procesního i hmotného práva, jež doposud nebyla zodpovězena rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, eventuálně, jež by měla být zodpovězena jinak. Důvodnost dovolání pak spatřuje v souladu s §241a o. s. ř. v nesprávném právním posouzení věci. Dle dovolatelky se žalobkyně dne 1. 12. 2006 dozvěděla o rozvrhu rozdělované podstaty, a od tohoto dne jí tak bylo známo, v jaké výši byly pohledávky uspokojeny i jaký zbytek rozdělované podstaty jí náleží, přičemž za těchto okolností je v souladu s §107 obč. zák. na námitku promlčení třeba pohlížet jako na opodstatněnou. Okamžik povědomí o tom, jaký zbytek rozdělované podstaty náleží žalobkyni, nelze spojovat až se dnem, kdy zmocněná osoba nahlédne do spisu, neboť to může být učiněno kdykoliv později, a běh promlčecí doby by tak byl oddalován, což by narušovalo jistotu v právních vztazích. Žalobkyně znala výši svých dluhů i částku, na níž byla oceněna její nemovitost, a věděla, že jí připadne zbytek ceny, za níž byla nemovitost vydražena. Minimálně od vydání usnesení o rozvrhu rozdělované podstaty si byla vědoma toho, že jí zbytek náleží, a od tohoto okamžiku (tj. od 1. 12. 2006) mohla činit kroky k jeho vymožení. S ohledem na uvedené žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud změnil napadené rozhodnutí, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Šumperku ze dne 12. 8. 2010, č. j. 17 C 44/2010-33, ve výrocích I. a II. a přiznal žalované náhradu nákladů řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Dle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Otázku, jež by v souladu s citovaným ustanovením byla způsobilá založit přípustnost podaného dovolání, ovšem dovolatelka ve svém podání nepředestřela. Právní úvahy odvolacího soudu jsou souladné se závěry vyslovenými v předchozím rozhodnutí Nejvyššího soudu v této věci, na něž je možno v bližším odkázat. S ohledem na argumentaci dovolatelky je však na tomto místě záhodno zdůraznit, že počátek promlčecí doby nelze vztahovat k okamžiku, jenž předchází dni, k němuž je právo možno vykonat poprvé. Úprava promlčení směřuje k ohraničení časového úseku, po nějž se mohou účastníci právních vztahů úspěšně domoci svých práv, aniž by protistraně svědčila obrana spočívající v poukazu na delší časový úsek, v němž se oprávněný svého práva nedožadoval, nenutí však účastníky, aby se práva, jehož vznik je očekávatelný, domáhali již od okamžiku, k němuž nabyli povědomí o okolnostech, dle nichž jim právo bude v budoucnu příslušet, avšak k němuž jim toto právo ještě nesvědčilo. Svého práva se totiž může oprávněná osoba úspěšně domoci až od okamžiku, kdy jí skutečně vznikne, a až od tohoto data je možno přikládat zásadní význam její pasivitě při vymáhání práva. Nejvyšší soud ve výše zmiňovaném rozhodnutí dovodil, že práva na vyplacení zbytku rozdělované podstaty se lze domáhat po uhrazení všech pohledávek, jež z ní měly být uspokojeny. Až od tohoto okamžiku se tak žalobkyně mohla domáhat svého práva, pročež nelze přisvědčit dovolatelce, že kroky směřující k vymožení hyperochy měla žalobkyně činit již ode dne, k němuž byla obeznámena s usnesením o rozvrhu rozdělované podstaty.
Zpochybňuje-li dále dovolatelka závěr odvolacího soudu vyslovující se k momentu, k němuž nabyla žalobkyně povědomí o rozhodných skutečnostech, tedy k počátku běhu subjektivní promlčecí doby (§107 odst. 1 obč. zák.), směřuje tím v podstatě ke zpochybnění správnosti skutkových zjištění odvolacího soudu, jenž k této otázce prováděl dokazování a důsledně zjišťoval, jakým způsobem a kdy byla žalobkyně v posuzované věci seznamována s průběhem exekučního řízení. Pro počátek běhu dvouleté subjektivní promlčecí doby k vydání plnění z bezdůvodného obohacení je přitom rozhodný den, kdy se oprávněný skutečně dozví o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a kdo je získal. Vyžaduje se skutečná (prokázaná) vědomost oprávněného, a tedy nepostačuje, že měl možnost se potřebné skutečnosti dozvědět i dříve. Touto vědomostí však ustanovení §107 odst. 1 obč. zák. nemíní znalost právní kvalifikace, nýbrž pouze skutkových okolností, z nichž lze vznik práva z bezdůvodného obohacení dovodit. Oprávněný se tak o vzniku bezdůvodného obohacení a osobě obohaceného ve smyslu §107 odst. 1 obč. zák. v podstatě dozví tehdy, když má k dispozici údaje, které mu umožňují podat žalobu na vydání plnění z bezdůvodného obohacení, přičemž není rozhodné, že již dříve měl možnost se dozvědět skutečnosti, na jejichž základě si mohl učinit úsudek o vzniku bezdůvodného obohacení a osobě obohaceného. Nejvyššímu soudu, jakožto instanci toliko přezkumné a nikoliv nalézací, pak nepřísluší revidovat správnost takto učiněných skutkových zjištění, pročež je argumentace dovolatelky v tomto směru nepřípadná a postrádající potenciál nastínit otázku, pro niž by na podané dovolání bylo možno pohlížet jako na přípustné.
Nejvyšší soud tedy dovolání žalované podle §243c odst. 1, věty první, o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že na straně žalobkyně, jež by na jejich náhradu měla v zásadě právo, žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 1. dubna 2015
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu