ECLI:CZ:NS:2015:28.CDO.4199.2014.1
sp. zn. 28 Cdo 4199/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Miloše Póla a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce F. J. , zastoupeného Mgr. Ivanou Palánovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Bezručova 33, proti žalovanému P. P. , o vydání bezdůvodného obohacení ve výši 20.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 13 C 35/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 20. května 2014, č. j. 56 Co 129/2014-133, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Plzeň-město rozsudkem ze dne 23. 1. 2014, č. j. 13 C 35/2013-111, částečně zastavil řízení o žalobě, kterou se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení částky 20.000,- Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení vzniklého záborem pozemku žalobce ze strany žalovaného (výrok I.), ve zbytku žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.), jakož i o vrácení přeplatku na soudním poplatku žalobci (výrok IV.). Jelikož se žalobci nepodařilo prokázat, že by se žalovaný na jeho úkor v rozhodném období jakýmkoli způsobem obohatil, dovodil soud na straně žalovaného nedostatek pasivní věcné legitimace, pro který nebylo možné žalobě vyhovět.
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 20. 5. 2014, č. j. 56 Co 129/2014-133, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. až III., jež napadl žalobce odvoláním (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud shledal skutkové i právní závěry obsažené v rozhodnutí okresního soudu správnými, a přikročil tedy k jeho potvrzení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání s návrhem na zrušení daného rozhodnutí a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dle dovolatele napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci, neboť se Krajský soud v Plzni řádně nezabýval újmou, která žalobci v důsledku neoprávněného užívání jeho vlastnictví vznikla.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z ustanovení §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. však vyplývá, že dovolání není podle §237 o. s. ř. přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž bylo dovoláním napadeným výrokem rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v §120 odst. 2 o. s. ř.; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Bylo-li rozsudkem odvolacího soudu potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně o žalobě, jíž se žalobce dožadoval zaplacení částky 20.000,- Kč s úroky z prodlení, je zcela zjevné, že peněžité plnění, o němž bylo rozhodováno, nedosahuje zákonem stanoveného bagatelního limitu. Jelikož se v předmětné věci nejedná o spor ze spotřebitelské smlouvy či o pracovněprávní vztah ani o některé ze řízení vypočtených v §120 odst. 2 o. s. ř., je přípustnost dovolacího přezkumu napadeného rozsudku vyloučena.
Nejvyšší soud proto nemohl než v souladu s §243c odst. 1, větou první, o. s. ř. dovolání jako nepřípustné odmítnout.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, věty první, ve spojení s §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že žalovanému, jenž by na jejich náhradu měl v zásadě právo, žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. května 2015
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu